„I tak se drží jenom stěží,“ řekl Bašere střízlivě.
Ituralde zaváhal. Je to královnin strýc – tohle město je nejspíš jeho domov.
Oba muži na sebe hleděli, jako staří vlci, vůdci soupeřících smeček, kteří kolem sebe zlehka krouží. „Mrzí mě tvoje ztráta,“ řekl tiše.
„Město je na tom tak dobře,“ řekl Bašere, „díky tobě. Nezlobím se, člověče. Jsem smutný, ne naštvaný. A pokud jde o Yoeliho, věřím ti. Upřímně řečeno jsem Torkumena nikdy neměl rád. Prozatím jsem ho nechal v pokoji, kde jsme ho našli – naštěstí pořád naživu – ačkoli to od královny pěkně schytám za to, co se mu stalo. Vždycky ho měla ráda. Pche! Obvykle má lepší úsudek.“
Když Bašere mluvil o Torkumenovi, kývl stranou, a Ituralde si překvapeně uvědomil, že dům poznává. Patřil Torkumenovi a Yoeli sem Ituraldeho přivedl toho prvního dne, kdy se dostal do města. Dávalo smysl zvolit si ho za velitelské stanoviště – stál dostatečně blízko severní hradbě, aby z něj byl dobrý výhled ven, ale zároveň dostatečně daleko od výbuchu, aby přežil, na rozdíl od radnice.
Nu, kdyby trolloci Torkumena dostali, patřilo by mu to. Ituralde se opřel a zavřel oči, zatímco se Bašere radil se svými důstojníky. Bašere byl schopný muž, to bylo jasné. Velice rychle město vyčistil; jakmile si trolloci uvědomili, že musejí bojovat s větším vojskem, město opustili. Ituralde byl pyšný na to, že to částečně byla jeho houževnatost, která je přiměla tak rychle utéct.
Ituralde dál naslouchal. Většina Bašereho vojáků se do města dostala průchody poté, co poslali jednoho zvěda najít bezpečná místa, kde je vytvořit. Pouliční boj jim neposlouží tak dobře jako Ituraldemu; jeho taktika náhlých rychlých výpadů byla zaměřená na to, aby způsobila co nejvíc škody dřív, než je zabijí. Byla to taktika prohrávajícího.
Trolloci se stáhli zpátky na opevnění, ale nezůstanou tam dlouho. Jak tam tak seděl se zavřenýma očima a snažil se zůstat vzhůru, slyšel, jak Bašere a jeho kapitáni dospěli ke stejně pochmurnému závěru jako on sám. Maradon byl ztracený. Zplozenci Stínu vyčkají do noci a pak se zase vyrojí.
Po tom všem prostě utečou? Po tom, co Yoeli při obraně města padl? Po tom, co Rajabiho zabil draghkar? Po tom, co Ankaera a Rossina zabili během šarvátek ve městě? Po všem tom krveprolití konečně uviděli přicházející pomoc jen proto, aby se ukázalo, že nestačí?
„Možná bychom je mohli z toho návrší vytlačit,“ řekl jeden z Bašereho mužů. „Vyčistit to opevnění.“
Neznělo to příliš optimisticky.
„Synu,“ řekl Ituralde a přinutil se otevřít oči. „Držel jsem ten kopec proti přesile celé týdny. Vaši lidi ho vybudovali dobře a problém s dobře vybudovaným opevněním je, že ho váš nepřítel může využít proti vám. Při útoku ztratíte muže. Hodně mužů.“
V místnosti zavládlo ticho.
„Takže odejdeme,“ řekl Bašere. „Naeffe, budeme potřebovat průchody.“
„Ano, urozený pane Bašere.“ Muž s energickou tváří a štíhlou postavou měl černý kabát a na límci draci špendlík aša’manů.
„Malaine, sežeň jezdce a seřaď je venku; ať to vypadá, jako bychom se chtěli pokusit o útok na opevnění. To je zaměstná a budou čekat. Odsuneme raněné a pak necháme jízdu se rozjet opačným směrem do…“
„Při Světle a mojí naději na znovuzrození!“ vykřikl náhle nějaký hlas. Všichni v místnosti se ohromeně otočili; takovou kletbu jste neslyšeli každý den.
U okna stál mladý voják a hleděl ven dalekohledem. Bašere zaklel, pospíšil si k oknu a ostatní se shlukli kolem a několik z nich si také vzalo dalekohledy.
A co se děje teď? napadlo Ituraldeho, který navzdory únavě vstal a také se rychle vydal k oknu. S čím by tak mohli přijít? S dalšími draghkary? Temnými psy?
Vyhlédl z okna a někdo mu podal dalekohled. Zvedl ho, a jak předpokládal, dům byl dost vysoký, aby z něj bylo vidět za městskou hradbu a na vražedné pole za ní a dál. Věže na hřebeni kopce byly plné havranů. Dalekohledem viděl plné úbočí trolloků, kteří obsadili horní tábor, věže a opevnění.
Za kopcem se průsmykem valila hrůzostrašná armáda trolloků, mnohonásobně početnějši než ta, která útočila na Maradon. Vlna nestvůr se zdála nekonečná.
„Musíme jít,“ řekl Bašere a sklonil dalekohled. „Hned.“
„Světlo!“ zašeptal Ituralde, který sklonil dalekohled. „Jestli se tahle armáda přes nás dostane, nic v Saldeii, Andoru nebo Arad Domanu ji nedokáže zastavit. Prosím, řekni mi, že urozený pán Drak uzavřel se Seančany mír, jak slíbil?“
„V tomhle,“ ozval se za ním tichý hlas, „stejně jako v mnoha jiných věcech, jsem selhal.”
Ituralde se prudce obrátil a spustil ruku s dalekohledem. Do místnosti vešel vysoký muž s narudlými vlasy – muž, u nějž měl Ituralde pocit, že se s ním dosud nesetkal, navzdory známé tváři.
Rand al’Thor se změnil.
Drak Znovuzrozený měl stejné sebevědomí, stejně přímý postoj, stejné chování očekávající poslušnost. A přesto se zároveň vše zdálo jiné. To, jak stál; už ne mírně podezíravý. To, jak si Ituraldeho starostlivě prohlížel.
Ty oči, chladné a necitelné, kdysi Ituraldeho přesvědčily, aby tohoto muže následoval. Ty oči se také změnily. Předtím v nich Ituralde nepostřehl moudrost.
Nebuď pitomec, napomenul se Ituralde, to, jestli je člověk moudrý, nepoznáš z toho, že se mu podíváš do očí.
A přesto to poznal.
„Rodele Ituralde,“ řekl al’Thor, popošel vpřed a položil mu ruku na paži. „Nechal jsem tady tvoje muže uvíznout a čelit obrovské přesile. Prosím, odpusť mi,“
„Rozhodl jsem se sám,“ řekl Ituralde. Kupodivu cítil menší únavu než jen před pár okamžiky.
„Prohlédl jsem si tvoje muže,“ řekl al’Thor. „Zbylo jich tak málo, a jsou ztrhaní a zbití. Jak jsi tohle město udržel? To, cos dokázal, je zázrak.“
„Dělám, co je třeba udělat.“
„Musel jsi ztratit spoustu přátel.“
„Já… Ano.“ Co jiného odpovědět? Odbýt to by znamenalo je zneuctít. „Wakeda padl dneska. Rajabi… no, toho dostal draghkar. Ankaer. Vydržel až do dnešního odpoledne. Nikdy se nedozvěděl, proč ten trubač zatroubil dřív. Rossin to zjišťoval. Taky je mrtvý.”
„Musíme z tohohle města vypadnout,“ řekl Bašere naléhavě. „Je mi to líto, chlape. Maradon je ztracený.“
„Ne,“ řekl al’Thor tiše. „Stín tohle město nedostane. Ne po tom, co tihle muži dokázali, aby ho udrželi. Já to nedovolím.“
„Úctyhodný postoj,“ řekl Bašere, „ale nemůžeme…“ Hlas se mu vytratil, když se na něj al’Thor podíval.
Ty oči. Tak vášnivé. Téměř jako by svítily. „Oni se tohohle města nezmocní, Bašere,“ řekl al’Thor a v jeho tichém hlase zaznělo hněvivé ostří. Mávl rukou na stranu a ve vzduchu se otevřel průchod. Dunění bubnů a vřískot trolloků náhle zazněly blíž. „Už mě unavuje nechávat je, aby ubližovali mým lidem. Stáhni vojáky.“
S těmi slovy al’Thor prošel průchodem. Do místnosti vběhla dvojice aielských Děv a on nechal průchod otevřený dostatečně dlouho, aby mohly proskočit za ním. Pak ho nechal zmizet.
Bašere na to ohromeně zíral s otevřenou pusou. „K ďasu s ním!“ řekl nakonec a znovu se obrátil k oknu. „Myslel jsem, že tyhle věci už nebude dělat!“