Ituralde se k Bašeremu připojil, zvedl dalekohled a zahleděl se obrovskou dírou v hradbě ven. Al’Thor, oblečený v hnědém plášti, tam procházel se dvěma Děvami v patách po podupané zemi.
Ituralde měl dojem, že slyší trolločí vytí. Jejich bubny duněly. Spatřili tři osamělé lidi.
Trolloci se vrhli vpřed a hnali se k nim. Stovky. Tisíce. Ituralde vyvalil oči. Bašere utrousil tichou modlitbu.
Al’Thor zvedl ruku a dlaní napřed ji napřáhl proti přílivu zplozenců Stínu.
A ti začali umírat.
Začalo to ohnivými vlnami, podobnými těm, které používali aša’manové. Jenže tyto byly mnohem větší. Plameny v řadách trolloků propalovaly strašlivé pruhy smrti. Kopírovaly terén, šplhaly se do kopce i dolů do zákopů a plnily je ohněm rozžhaveným doběla, spalujícím a ničivým.
Oblohou zavířila mračna draghkarů a snesla se na al’Thora. Vzduch nad ním zmodral, vybuchla ledová tříšť a úlomky se rozprskly vzduchem jako šípy z luků celého praporu lučištníků. Bestie vřískaly v nelidské agónii a jejich mršiny padaly na zem.
Z Draka Znovuzrozeného vybuchlo světlo a síla. Byl jako celá armáda usměrňovačů. Zemřely tisíce zplozenců Stínu. Všude vyskakovaly smrtonosné průchody, útočily bojištěm a zabíjely stovky nepřátel.
Aša’man Naeff, který stál vedle Bašereho, zalapal po dechu. „Nikdy jsem neviděl tolik tkaniv najednou,“ zašeptal. „Ani je nedokážu všechny rozeznat. On je bouře. Bouře Světla a proudů síly!“
Nad městem se začala tvořit a vířit mračna. Zvedl se vyjící vítr a shora udeřil blesk. Hřmění přehlušilo dunění bubnů, jak se trolloci mamě snažili dostat k al’Thorovi, šplhajíce přitom přes hořící mršiny svých bratrů. Vířící bílé mraky narazily do černé vroucí bouře a smísily se s ní. Kolem al’Thora kroužily poryvy větru a lomcovaly jeho pláštěm.
Sám muž jako by zářil. Byl to odraz pruhů ohně nebo snad blesků? Al’Thor se zdál být jasnější než tohle všechno a zvednutou ruku držel proti zplozencům Stínu. Jeho Děvy se mu po boku krčily u země, oči upřené vpřed, těla zapřená proti silnému vichru.
Trychtýře vířících mraků se proháněly mezi trolloky a přes hřeben kopce a zvedaly netvory do vzduchu. Za nimi se vztyčily obrovské smrště masa a ohně. Nestvůry pršely dolů a padaly jedna na druhou. Ituralde to s úžasem sledoval a chloupky na pažích i vlasy mu vstávaly. Samotný vzduch byl plný energie.
Nedaleko se ozvalo zavřeštění. Uvnitř domu, v jednom z nedalekých pokojů. Ituralde se od okna neodvrátil. Musel tenhle nádherný, strašlivý okamžik zkázy a síly sledovat.
Příval trolloků se rozpadl a bubny zaváhaly. Celé legie se obrátily a prchaly, draly se přes sebe do kopce a utíkaly zpět k Morně. Někteří vytrvali – byli příliš rozzuření, příliš vyděšení z těch, kteří je poháněli, nebo příliš hloupí, aby utekli. Bouře zkázy jako by dosáhla vrcholu, blýskalo se v rytmu vyjícího větru, hučících vln spalujícího ohně a zvonících úlomků ledu.
Bylo to mistrovské dílo. Strašlivé, ničivé, nádherné mistrovské dílo. Al’Thor zvedl ruku k obloze. Vítr zrychlil, blesky se zvětšily, ohně plály silnějším žárem. Trolloci vřískali, sténali, vyli. Ituralde se roztřásl.
Al’Thor sevřel ruku v pěst, a vše skončilo.
Poslední z trolloků, zmítaných větrem, padali z nebe jako listí, které na okamžik uchopil prolétající větřík. Vše utichlo. Plameny uhasly, černé a bílé mraky se rozplynuly a objevila se modrá obloha.
Al’Thor spustil ruku. Pláň před ním byla pokrytá hromadami a hromadami mrtvol. Desítky tisíc doutnajících mrtvých trolloků. Přímo před al’Thorem se vytvořila hromada sto kroků široká a půldruhého kroku vysoká, mohyla mrtvých, kteří se k němu skoro dostali.
Jak dlouho to trvalo? Ituralde si uvědomil, že nedokáže odhadnout čas, i když podle slunce uplynula přinejmenším hodina. Možná víc. Připadalo mu to jako vteřiny.
Al’Thor se obrátil k odchodu. Děvy se roztřeseně zvedly a klopýtaly za ním.
„Co to bylo za jekot?“ zeptal se Naeff. „Ten, co se ozval blízko, v domě. Slyšeli jste ho?“
Ituralde se zamračil. Co to bylo? Přešel místnost a další, včetně několika Bašereho důstojníků, ho následovali. Mnozí jiní však zůstali v místnosti a zírali na bojiště, očištěné ledem a ohněm. Bylo to zvláštní, ale Ituralde na vršku kopce neviděl jedinou zřícenou věž. Působilo to, jako by al’Thorovy útoky z nějakého důvodu působily jen na zplozence Stínu. Opravdu mohl být člověk tak přesný?
Chodba za dveřmi byla prázdná, ale Ituralde už tušil, odkud vřískot přišel. Zamířil ke dveřim urozeného pána Torkumena; Bašere je odemkl a vešli dovnitř.
Pokoj vypadal prázdný. Ituralde pocítil bodnutí strachu. Co když ten muž utekl? Tasil meč.
Ne. V koutě vedle postele se choulila postava, vybrané oblečení zmačkané, kabátec smáčený krví. Ituralde sklonil meč. Urozený pán Torkumen neměl oči. Vypadalo to, že šije vyloupl psacím brkem; zakrvácené náčiní leželo na zemi vedle něj.
Okno bylo rozbité. Bašere vyhlédl ven. „Urozená paní Torkumen je tam dole.“
„Vyskočila,“ zašeptal Torkumen a krví pokrytými prsty si drásal oční důlky. Zněl omámeně. „To světlo… to strašlivé světlo.“
Ituralde pohlédl na Bašereho.
„Nemůžu se na něj dívat,“ zamumlal Torkumen. „Nemůžu! Veliký pane, kde je tvoje ochrana? Kde jsou tvoje mocné armády, tvoje bodající meče? Světlo mi požírá mysl, jako když krysy hodují na mršině. Spaluje mi mysl. Zabilo mě. To světlo mě zabilo.“
„Zešílel,“ řekl Bašere zachmuřeně a poklekl vedle něj. „Podle toho blábolení je to lepší, než co zaslouží. Světlo! Můj vlastní bratranec, a temný druh! A velel celému městu!“
„O čem to mluví?“ zeptal se jeden z Bašereho mužů. „Světlo? Bitvu určitě nemohl vidět. Žádné z oken nehledí správným směrem.“
„Nejsem si jistý, že mluvil o bitvě, Vogelere,“ odpověděl Bašere. „Pojďme. Myslím, že urozený pán Drak bude unavený. Chci dohlídnout na to, aby se o něj postarali.“
To je ono, pomyslela si Min a poklepala na stránku prstem. Seděla na okenním parapetu v Tearském Kameni a užívala si svěží vánek. Snažila se nemyslet na Randa. Nebyl zraněný, ale jeho city byly tak silné. Hněv. Doufala, že se už nikdy tak nerozzlobí.
Potlačila obavy; měla práci. Sledovala špatnou stopu? Vykládala si to nesprávně? Přečetla si větu znovu. Světlo je drženo před chřtánem nekonečné prázdnoty a všeho, čím on je, se lze zmocn it.
Její úvahy přerušilo světlo, které se objevilo v pokoji na druhé straně chodby. Pustila knihu a seskočila na zem. Rand byl náhle blízko. Cítila to skrz pouto.
Pokoj na opačné straně chodby strážily dvě Děvy, hlavně proto, aby lidé nezabloudili dovnitř a nezranily je průchody. Ten, který se nyní otevřel, vedl na místo páchnoucí kouřem. Rand proklopýtal skrz. Min se k němu rozběhla. Vypadal vyčerpaně, oči měl zarudlé, tvář pobledlou. S povzdechem se o ni opřel a dovolil jí, ať mu pomůže do křesla.
„Co se stalo?“ naléhala Min na Evasni, Děvu, která prošla průchodem po Randovi. Byla to vychrtlá žena s tmavě rudými vlasy, zastřiženými na krátko a vzadu s ohonem, jak to měla většina Děv.
„Kar’a’karn je v pořádku,“ odpověděla žena. „I když se chová jako mladík, který oběhl o jedno kolečko kolem tábora víc než kdokoli jiný, jenom aby ukázal, že to dokáže.“
„Dnes získal mnohoyz,“ řekla Ifejina – druhá Děva – téměř jako by se hádala. Hlas měla vážný.