Rand vzdychl a uvelebil se v křesle. Jako další prošel průchodem Bašere a jeho těžké boty zadupaly po kamenné podlaze. Min slyšela pokřik zdola – větším průchodem tam přinášeli raněné vojáky. Na nádvořích Kamene vládl čilý ruch. Léčitelky z řad Aes Sedai spěchaly, aby se postaraly o zakrvácené špinavé muže.
Po Bašerem přišel štíhlý Domanec ve středním věku. Rodei Ituralde. Vypadal mnohem hůř, na špinavé tváři měl zaschlou krev, šaty potrhané a na paži nešikovně omotaný obvaz. Rand neměl žádná viditelná zranění. Šaty měl čisté, přestože stále trval na tom, že bude nosit ten obnošený hnědý plášť. Ale Světlo, vypadal tak unaveně!
„Rande,“ poklekla Min vedle něj. „Rande, jsi v pořádku?“
„Rozzuřil jsem se,“ řekl Rand tiše. „Myslel jsem, že to už je za mnou.“
Zamrazilo ji.
„Nebyl to ten strašný vztek jako dřív,“ řekl Rand. „Nebyl to ničivý vztek, i když jsem ničil. V Maradonu jsem viděl, co udělali lidem, kteří mě následují. Spatřil jsem v nich Světlo, Min. Které se staví Temnému na odpor, bez ohledu na to, kam až sahá jeho stín. Přežijeme, říkal ten odpor. Budeme milovat a budeme doufat.
A viděl jsem ho, jak se tak strašně snaží to zničit. Ví, že kdyby se mu povedlo je zlomit, mělo by to význam. Znamenalo by to víc než Maradon. Zlomit lidského ducha… po tom on žízní. Udeřil mnohem silněji, než by obyčejně udělal, protože chtěl zlomit mého ducha.“ Ztišil hlas, otevřel oči a podíval se na ni. „A tak jsem se mu postavil.“
„To, cos udělal, bylo ohromující,“ řekl Bašere, který se založenýma rukama zůstal stát vedle Min. „Ale nechals ho, aby tě k tomu dohnal?“
Rand zavrtěl hlavou. „Mám na svůj hněv právo, Bašere. Nechápeš to? Předtím jsem se to všechno snažil udržet uvnitř. To byla chyba. Musím cítit. Utrpení, smrt a ztráty těch lidí mě musí bolet. Musím se těch věcí držet, abych věděl, proč bojuju. Občas potřebuju prázdnotu, ale tím není můj vztek o nic méně mojí součástí.“
Zdálo se, že je s každým slovem sebevědomější, a Min přikývla.
„No, město jsi zachránil,“ řekl Bašere.
„Ne včas,“ odvětil Rand. Min cítila jeho smutek. „A to, co jsem dneska udělal, může i tak být chyba.“
Min svraštila čelo. „Proč?“
„Příliš se to přiblížilo střetu mezi námi,“ řekl Rand. „K tomu musí dojít v Šajol Ghúlu ve správný okamžik. Nemůžu si dovolit nechat se jím vyprovokovat. Bašere má pravdu. Ani si nemůžu dovolit, aby si lidi mysleli, že budu vždycky schopný zasáhnout a zachránit je.“
„Snad,“ řekl Bašere. „Ale to, cos dnes udělal…“
Rand zavrtěl hlavou. „Já nebudu bojovat tuhle válku, Bašere. Dnešní bitva mě vyčerpala víc, než jsem měl dovolit. Kdyby se na mě moji nepřátelé vrhli teď, bylo by po mně. Kromě toho můžu bojovat jenom na jednom místě najednou. To, co přichází, bude větší, větší a strašlivější, než by kterýkoli člověk mohl doufat zadržet. Dám vás dohromady, ale musím vás opustit. Válka bude vaše.“
Umlkl a Flinn prošel průchodem a nechal ho zavřít.
„Teď musím odpočívat,“ řekl Rand tiše. „Zítra se setkám s tvou neteří a ostatními Hraničáři, Bašere. Nevím, co ode mne budou chtít, ale musejí se vrátit na své pozice. Když byla Saldeia v takovém stavu, přestože obranu vedl jeden z hlavních kapitánů, můžu se jenom dohadovat, jak trpí ostatní Hraniční státy.“
Min mu pomohla vstát. „Rande,“ řekla tlumeně. „Kadsuane se vrátila a někoho s sebou přivedla.“
Zaváhal. „Vezmi mě za ní.“
Min sebou škubla. „Neměla jsem o tom mluvit. Měl bys odpočívat.“
„Budu,“ řekl. „Neboj se.“
Stále cítila jeho vyčerpání. Ale nepřela se s ním. Vyšli z pokoje. „Rodele Ituralde,“ řekl Rand, který se zastavil u dveří. „Budeš se ke mně chtít připojit? Nemůžu ti oplatit čest, kterou jsi prokázal, ale mám něco, co ti dát můžu.“
Prošedivělý Domanec přikývl a přidal se k nim. Min pomáhala Randovi projít chodbou a dělala si o něj starosti. Opravdu se musel tolik namáhat?
Naneštěstí ano. Rand al’Thor byl Drak Znovuzrozený. Než tohle všechno skončí, vykrvácí, rozemelou ho, vyčerpají. Téměř to stačilo, aby se žena přestala snažit.
„Rande..řekla, zatímco Ituralde s několika Děvami se drželi za nimi. Kadsuanin pokoj naštěstí nebyl daleko.
„Budu v pořádku,“ řekl. „Slibuju. Máš něco nového ze svého výzkumu?“ Snažil seji rozptýlit.
Naneštěstí v ní ta otázka jen vyvolala další starosti. „Uvažoval jsi někdy o tom, proč se Callandoru v proroctvích tak často říká ‚děsivá čepel’ nebo ‚čepel zmaru’?“
„Je to mocný sa’angrial,“ řekl. „Možná je to kvůli zkáze, kterou může způsobit?“
„Možná,“ přikývla.
„Ty si myslíš, že to má jiný důvod.“
„Existuje taková věta,“ řekla Min, „v Jendajském proroctví. Kéž bychom o nich věděli víc. Každopádně říká ‚a čepel jej sváže dvojicí’.“
„Dvě ženy,“ řekl Rand. „Musím být v kruhu se dvěma ženami, abych mohl Callandor ovládat.“
Zašklebila se.
„O co jde?“ zeptal se Rand. „No tak, Min, ven s tím. Musím to vědět.“
„V Karaethonském cyklu je jiná věta. Každopádně si myslím, že by Callandor mohl být vadný. Myslím, že by mohl… Rande, myslím, že když ho použiješ, mohl by tě oslabit, otevřít tě útoku.“
„Tak mě možná takhle zabijou.“
„Tebe nezabijou,“ řekla Min.
„Já…“
„Ty tohle přežiješ, ovčáku,“ trvala na svém. „O to se postarám.“
Usmál se na ni. Vypadal tak unavený. „Skoro věřím, že to dokážeš, Min. Možná se vzor neohýbá kolem mě, ale kolem tebe.“ Obrátil se a zaklepal na dveře v chodbě.
Pootevřely se a vykoukla z nich Merise. Přejela Randa pohledem. „Vypadáš, že se sotva udržíš na nohou, al’Thore.“
„To je teda pravda,“ odvětil. „Je tady Kadsuane Sedai?“
„Udělala, oč jsi ji požádal,“ odpověděla Merise. „A můžu říct, že byla velice vstřícná, když vezmu v úvahu, jak jsi…“
„Pusť ho dál, Merise,“ ozval se zevnitř Kadsuanin hlas.
Merise zaváhala, pak se na Randa zamračila a otevřela dveře dokořán. Kadsuane seděla v křesle a hovořila se starším mužem, kterému rozpuštěné dlouhé šedé vlasy spadaly na ramena. Měl velký zahnutý nos a elegantní oděv.
Rand ustoupil stranou. Za nimi někdo zalapal po dechu. Rodei Ituralde s ohromeným výrazem vešel do dveří a muž v místnosti se otočil. Měl laskavé oči a měděnou kůži.
„Můj králi,“ vykřikl Ituralde, vrhl se vpřed a pak poklekl najedno koleno. „Ty žiješ!“
Min ucítila z Randa obrovský příval štěstí. Vypadalo to, že Ituralde pláče. Rand couvl. „Pojď, půjdeme do mých komnat a odpočineme si.“
„Král Arad Domanu. Kde ho našla?“ zeptala se Min. „Jak jsi to věděl?“
„Přítel mi prozradil tajemství,“ řekl Rand. „Bílá věž sebrala Mattina Stepaneose, aby ho ‚ochránila’. No, nevyžadovalo to příliš složitou úvahu, aby člověka napadlo, jestli to Aes Sedai nemohly udělat i s jinými vládci. A pokud do Arad Domanu vyslaly sestry, aby se ho zmocnily, už před měsíci, mohli na zpáteční cestě uvíznout ve sněhu.“ Vypadal, že se mu strašlivě ulevilo. „Graendal ho nikdy neměla. Nezabil jsem ho, Min. Jeden nevinný, o kterém jsem si myslel, že jsem ho zabil, pořád žije. To něco znamená. Něco málo. Ale pomáhá to.“