„Matko,“ ozvala se Nyneiva. „Možná by Rand…“
„Tohle je záležitost Věže, Nyneivo,“ přerušila ji Egwain. „Postaráme se o to.“
„Tak dobrá.“
„A teď,“ pokračovala Egwain, „musíme vymyslet, jak rozšířit ty správné klepy, aby Mesaana nedokázala odolat a přišla poslouchat…“
Perrin narazil na probíhající noční můru. Vzduch se kolem něj ohnul a městské domy – tentokrát cairhienské, s rovnou střechou – zmizely. Cesta mu změkla pod nohama, jako by byla rozbahněná, a pak se změnila na tekutinu.
Šplouchl do oceánu. Zase voda? pomyslel si otráveně.
Oblohu proťal temně rudý blesk a po moři se rozlily vlny krvavého světla. Každý záblesk odhaloval tmavá stvoření, číhající pod vlnami. Mohutní tvorové, v zachvívajícím se rudém světle blesků ďábelští a zlověstní.
Lidé se tiskli k troskám toho, co dříve bývala loď, vřískali hrůzou a volali své milované. Muži na polámaných prknech, ženy, které se snažily držet děti nad vodou, zatímco je zalévaly obrovské vlny, v nichž poskakovala mrtvá těla jako pytle zrní.
Věci pod vlnami udeřily, chňapaly po lidech na hladině a za šplouchání ploutví a blýskání zubů, ostrých jako břitva, je stahovaly do hlubin. Voda brzy bublala rudou barvou, která nepocházela z blesků.
Tuhle noční můru měl někdo s mimořádně pokřivenou představivostí.
Perrin se do ní odmítal nechat zatáhnout. Potlačil strach a nezačal plavat k jednomu z prken. Není to skutečné. Není to skutečné. Není to skutečné.
Navzdory tomu, že to chápal, jedna jeho část věděla, že v těchhle vodách zemře. V těch děsivých, krvavých vodách. Útočilo na něj sténání ostatních a on toužil pokusit se jim pomoct. Věděl, že nejsou skuteční. Jsou to jenom výplody fantazie. Ale bylo to těžké.
Perrin se začal zvedat z vody a vlny se měnily zpátky na pevnou zem. Pak ale vykřikl, když se mu cosi otřelo o nohu. Vzduch pročísl blesk. Žena vedle něj sjela pod hladinu, tažená neviditelnými čelistmi. Vyděšený Perrin byl náhle opět ve vodě a během jediného úderu srdce se vznášel na zcela jiném místě, jednu ruku přehozenou přes kus trosek.
Tohle se občas stávalo. Pokud na okamžik zaváhal – pokud se neubránil tomu, aby noční můru považoval za skutečnou – vtáhla ho do sebe a přesunula tak, aby zapadl do její strašlivé mozaiky. Nedaleko od něj se ve vodě něco pohybovalo a on začal polekaně plavat pryč. Jedna se vzdouvajících se vln ho zvedla do vzduchu.
Není to skutečné. Není to skutečné. Není to skutečné.
Voda byla tak studená. Jeho nohy se opět něco dotklo a Perrin zaječel a pak se začal dusit, protože spolkl plnou pusu slané vody.
NENÍ TO SKUTEČNÉ!
Stál v Cairhienu, ligy a ligy od oceánu. Tohle byla ulice. Pod nohama měl pevnou dlažbu. Z nedalekého pekařství se linula vůně pečícího se chleba. Ulici lemovaly řady malých jasanů s tenkými kmínky.
S řevem se držel této skutečnosti, zatímco se lidé kolem něj drželi trosek. Perrin zaťal pěsti a soustředil se na realitu.
Pod nohama weZ dlažební kostky. Ne vlny. Ne vodu. Ne zuby a ploutve. Pomalu se opět vynořil z oceánu. Vyšel z něj, položil nohu na hladinu a pod botou ucítil pevný kámen. Druhá noha ji následovala. Stál na malém plovoucím kruhu kamenů.
Nalevo od něj se z vody vynořilo cosi obrovského, napůl ryba a napůl stvůra, s tlamou tak obrovskou, že by do ní mohl vejít vzpřímený člověk. Zuby byly velké jako Perrinova ruka, třpytily se a kapala z nich krev.
Nebylo to skutečné.
Tvor vybuchl a změnil se v mlhu. Sprška Perrina zasáhla a okamžitě uschla. Kolem něj se noční můra ohýbala a bublina reality se roztahovala od něj ven. Tma, chladné vlny i ječicí lidé splývali jako mokrá malba.
Nebyly tu žádné blesky – neviděl, jak mu osvětlují víčka. Neozývalo se hřmění. AfesVyšeZ, jak duní. Nebyly tu vlny, ne uprostřed vnitrozemského Cairhienu.
Perrin prudce otevřel oči a celá noční můra se rozpadla a zmizela jako námraza vystavená jarnímu slunci. Znovu se objevily domy, vrátila se ulice, vlny ustoupily. Oblohu opět zahalila vřící černá bouře. V jejích hlubinách se blýskaly blesky, jasné a bílé, ale hřmění se neozývalo.
Hopsal seděl na ulici kousek od něj. Perrin se k vlkovi vydal. Samozřejmě tam mohl okamžitě skočit, ale nelíbila se mu představa, že si všechno usnadňuje. Po návratu do skutečného světa by se mu to vrátilo.
Sílíš, Mladý býku, vyslal Hopsal pochvalně.
„Ale stejně mi to trvá příliš dlouho,“ řekl Perrin a ohlédl se. „Pokaždý, když tam vejdu, mi pár minut trvá, než získám kontrolu. Musím být rychlejší. V boji se Zabíječem by pár minut mohlo stejně dobře znamenat věčnost.“
Nebude tak silný jako tyhle.
„Ale i tak bude silný dost,“ řekl Penin. „Měl celé roky na to, aby se naučil vlčí sen ovládat. Já jsem sotva začal.“
Hopsal se zasmál. Mladý býku, začal jsi první den, co jsi sem přišel.
„Ano, ale s výcvikem jsem začal jen před pár týdny.“
Hopsal se nepřestával smát. Svým způsobem měl pravdu. Perrin strávil dva roky přípravami, kdy po nocích navštěvoval vlčí sen. Stále se však potřeboval naučit co nejvíc. V určitém směru byl za odložení soudu vděčný.
Ale nemohl ho odkládat příliš dlouho. Poslední lov byl tady. Mnoho vlků běželo na sever; Perrin cítil, jak ho míjejí. Běželi k Morně, k Hraničním státům. Přemisťovali se ve skutečném světě i ve vlčím snu, ale ti tady se tam přímo nepřesouvali. Běželi ve smečkách.
Poznal, že se k nim Hopsal touží připojit. Zůstával však tady, stejně jako někteří jiní.
„Pojď,“ řekl Perrin. „Najdeme další noční můru.“
Růžová pěšina rozkvetla.
Bylo to neuvěřitelné. V tomhle strašném létě toho vykvetlo tak málo, a to, co ano, zase uvadlo. Ale růžová pěšina kvetla – a zuřivě! Stovky červených květů, ovíjejících se po pergolách. Z květu na květ létal nenasytný hmyz, jako by se sem slétly všechny včely z města.
Gawyn se od hmyzu držel dál, ale vůně růží byla tak výrazná, až měl pocit, jako by se v ní koupal. Až dokončí procházku, budou jeho šaty nejspíš vonět celé hodiny.
Elain poblíž jedné z laviček vedle malého jezírka s lekníny hovořila s několika rádci. Její těhotenství už bylo vidět a celá zářila. Ve zlatých vlasech sejí odráželo sluneční světlo jako v zrcadle; ve srovnání s nimi vypadala Růžová koruna Andoru, kterou měla na hlavě, téměř nevýrazně.
V těchto dnech měla často spoustu práce. Vyslechl důvěrná hlášení o zbraních, které staví, o zbraních, které, jak se domnívala, mohly být stejně mocné jako zajaté damane. Podle toho, co slyšel, pracovali caemlynští zvonaři dnem i nocí. Caemlyn se připravoval na válku a ve městě vládla horečnatá aktivita. Neměla na něj čas nějak často, ale byl rád i za to, co šlo.
Když se přiblížil, usmála se na něj, a pokynem ruky poslala sloužící na chvíli pryč. Došla k němu a sestersky ho políbila na tvář. „Vypadáš zamyšleně.“
„To je v poslední době můj častý neduh,“ řekl. „Ty vypadáš duchem nepřítomně.“
„To je v poslední době můj častý neduh,“ řekla. „Pořád je spousta práce a já se nemůžu rozpůlit.“
„Pokud potřebuješ…“