„Ne,“ řekla a vzala ho za ruku. „Musím s tebou mluvit. A řekli mi, že každodenní procházka po zahradě prospěje mému zdraví.“
Gawyn se usmál a nadechl se vůně růží a bláta kolem jezírka. Vůně života. Při chůzi vzhlédl k obloze. „Nedokážu uvěřit, kolik tady máme slunečního světla. Skoro jsem sám sebe přesvědčil, že to neustálé přítmí je něco nepřirozeného.“
„To nejspíš je,“ řekla ledabyle. „Před týdnem se zatažená obloha v Andoru rozjasnila, ale jenom kolem Caemlynu, nikde jinde.“
„Ale… jak?“
Usmála se. „Rand. Něco udělal. Myslím, že byl na vrcholku Dračí hory. Apak…“
Den jako by náhle potemněl. „Zase al’Thor,“ zaprskal Gawyn. „Pronásleduje mě dokonce i tady.“
„Dokonce i tady?“ zeptala se pobaveně. „Mám dojem, že v těchhle zahradách jsme se s ním setkali poprvé.“
Gawyn neodpověděl. Pohlédl na sever a prohlédl si tamní oblohu. Visela tam zlověstná temná mračna. „On je otec, je to tak?“
„Kdyby byl,“ řekla bez zaváhání, „pak by bylo moudré to tajit, nemyslíš? Děti Draka Znovuzrozeného budou terče.“
Gawynovi se udělalo zle. Měl to podezření od prvního okamžiku, kdy zjistil, že je těhotná. „Ať shořím,“ řekl. „Elain, jaks mohla? Po tom, co udělal naší matce!“
„Nic jí neudělal,“ řekla Elain. „Můžu vytahovat jednoho svědka za druhým, kteří to potvrdí, Gawyne. Matka zmizela před tím, než Rand Caemlyn osvobodil.“ Když o něm mluvila, měla v očích láskyplný pohled. „Něco se s ním děje. Cítím to, cítím, jak se mění. Očišťuje. Rozhání mraky a dává květům rozkvést.“
Gawyn zvedl obočí. Myslela si, že květy rozkvétají díky al’Thorovi! Jistě, láska dokázala člověka přimět, aby si myslel divné věci, a když muž, o němž mluvila, byl Drak Znovuzrozený, snad se nějaká nerozumnost dala čekat.
Došli k jezírku. Vzpomínal si, jak v něm jako dítě plaval, a pak to za to pěkně schytal. Ne od matky, od Galada, přestože matka na Gawyna upřela přísný, zklamaný pohled. Nikomu neprozradil, že plaval jenom proto, že ho Elain do jezírka strčila.
„Nikdy na to nezapomeneš, co?“ zeptala se Elain.
„Na co?“ zeptal se.
„Myslel jsi na ten den, kdy jsi během matčina setkání s rodem Farahů spadl do jezírka.“
„Spadl? Strčilas mě!“
„Nic takového jsem neudělala,“ prohlásila Elain upjatě. „Předváděl ses a balancoval na kůlech.“
„A ty jsi zatřásla molem.“
„Vešla jsem na něj,“ řekla Elain. „Rázně. Jsem energická osoba. Mám rázný krok.“
„Rázný… to je nestydatá lež!“
„Nejenom zacházím s pravdou tvořivě. Teď jsem Aes Sedai. Máme pro to nadání. A teď, svezeš mě v loďce, nebo ne?“
„Já… svezu? Kdy tě to napadlo?“
„Právě teď. Neposloucháte?“
Gawyn zmateně zavrtěl hlavou. „Dobře.“ Za nimi zaujalo několik gardistek svá postavení. Vždycky se držely poblíž a často je vedla vysoká žena, která se snažila vypadat jako Birgitte z příběhů. A možná skutečně vypadala jako Birgitte – nosila stejné jméno a sloužila jako hlavní kapitán.
Ke gardistkám se připojila skupina sloužících a poslů. Poslední bitva se blížila a Andor se připravoval – a mnoho z těch příprav naneštěstí vyžadovalo Elaininu pozornost. Gawyn slyšel podivnou historku o tom, jak asi před týdnem vynesli Elain v její posteli až nahoru na městskou hradbu. Prozatím z ní nedokázal vytáhnout, jestli je to pravda, nebo ne.
Mávl na Birgitte, která se na něj zamračila, když se s Elain vydal k malé loďce na jezírku. „Slibuju, že ji tam nehodím,“ zavolal Gawyn. Pak tišeji dodaclass="underline" „I když bych mohl veslovat ‚rázně’ a převrátit nás.“
„Ale zmlkni,“ řekla Elain, zatímco se usazovala. „Voda v jezírku by dětem neprospěla.“
„Když už o nich mluvíme…“ začal Gawyn, palcem u nohy loďku odstrčil a pak nasedl. Dokud se neposadil, loďka se povážlivě otřásala. „… neměla by ses procházet, abys ‚prospěla svému zdraví‘?“
„Řeknu Melfane, že jsem musela využít příležitosti, abych napravila nezdárného bratra. Když někoho pořádně seřváváš, projde ti spousta věcí.“
„A to se chystáš udělat? Seřvat mě?“
„Ne nezbytně.“ Mluvila vážně. Gawyn zasunul vesla a ponořil je do vody. Jezírko nebylo velké, stěží dost na to, aby na něm loďka vůbec mohla být, ale plavba mezi vodoměrkami a motýly přinášela klid.
„Gawyne,“ řekla Elain, „proč jsi přišel do Caemlynu?“
„Je to můj domov,“ řekl. „Proč bych sem neměl chodit?“
„Během obléhání jsem o tebe měla strach. Hodil by ses mi v boji. Ale byl jsi pryč.“
„Už jsem ti to vysvětloval, Elain! Zapletl jsem se do politiky Bílé věže, nemluvě o zimním sněhu. Pálí mě, že jsem nemohl pomoct, ale ty ženské mě měly v hrsti.“
„Víš, teď jsem jedna z ‚těch ženských‘ i já.“ Zvedla ruku, na jejímž prstu měla prsten s Velkým hadem.
„Ty jsi jiná,“ řekl Gawyn. „Ovšem máš pravdu. Me/jsem tady být. Ale nevím, jaké další omluvy ode mě čekáš.“
„Nečekám žádné omluvy,“ řekla Elain. „Gawyne, nekárala jsem tě. I když by ses mi určitě hodil, poradili jsme si. Taky jsem si dělala starosti s tím, že uvízneš mezi obranou Věže a ochranou Egwain. Zdá se, že to se taky vyřešilo. Takže se ptám. Proč jsi sem přišel teď? Copak tě Egwain nepotřebuje?“
„Zjevně ne,“ odpověděl Gawyn a s loďkou couvl. Na kraji jezírka tady rostla mohutná vrba, jejíž větve visely dolů jako copy a houpaly se nad jezírkem. Zvedl vesla mimo větve a loďka se uklidnila.
„Dobře, řekla Elain. „Nebudu to z tebe páčit – alespoň ne teď. Vždycky jsi tady vítaný, Gawyne. Kdybys požádal, udělala bych z tebe hlavního kapitána, ale nemyslím, že to chceš.“
„Proč to říkáš?“
„No, většinu času, co jsi tady, trávíš poflakováním v zahradě.“
„Já se nepoflakuju. Přemýšlím.“
„Aha, ano. Vidím, že i ty ses naučil zacházet s pravdou tvořivě.“
Tiše si odfrkl.
„Gawyne, netrávíš čas s kamarády nebo známými z paláce. Neujal ses role prince nebo hlavního kapitána. Místo toho jenom… přemýšlíš.“
Gawyn se zahleděl přes jezírko. „Netrávím čas s ostatními, protože to jediné, co chtějí vědět, je, proč jsem tady nebyl při obléhání. Pořád se vyptávají, kdy tady zaujmu svoje postavení a povedu tvoje armády.“
„To je v pořádku, Gawyne. Nemusíš být hlavní kapitán, a když budu muset, zvládnu to i bez prvního knížete mečů. I když musím přiznat, že Birgitte je na tebe docela naštvaná, že se nechceš stát hlavním kapitánem.“
„Tak proto se na mě tak mračí?“
„Ano. Ale ona si poradí; vlastně je v té práci dost dobrá. A pokud je někdo, koho bych chtěla, abys chránil, je to Egwain. Zaslouží si tě.“
„A co když jsem se rozhodl, že ji nechci?“
Elain se natáhla a položila mu ruku na paži. Její tvář – lemovaná zlatými vlasy a završená ladící korunou – vypadala ustaraně. „Gawyne. Co se ti stalo?“
Zavrtěl hlavou. „Bryne si mysli, že jsem si příliš zvykl na úspěch a nevím, co dělat, když se události začnou obracet proti mně.“
„A co si myslíš ty?“
„Myslím, že je pro mě dobré, když jsem tady,“ řekl Gawyn a zhluboka se nadechl. Po cestičce kolem jezírka kráčelo několik žen, vedených rusovláskou se zářivými vlasy s bílými prameny. Dimana byla cosi jako neúspěšná studentka z Bilé věže. Gawyn si nebyl jistý, jaká je přesně povaha rodinky a jejich vztah s Elain.