„Můj pane!“ vykřikla Dimana. „Královna to nikdy nedovolí!“
„Zeptám sejí,“ řekl Gawyn. „Nemůžu ti slíbit, že tě uvážou, Kaiseo, ale můžu ti slíbit, že se za tebe u královny přimluvím.“
„Jsi mocný a silný, veliký urozený pane,“ řekla Kaisea. „A vskutku moudrý. Pokud to uděláš, Kaisea ti odpoví.“
Dimana na Gawyna upřela zlobný pohled.
„Mluv,“ řekl Gawyn sul’dam.
„Krvavé nože nežijí dlouho, řekla Kaisea. „Jakmile dostanou úkol, nedopřejí si odpočinku. Císařovna, kéž žije věčně, jim zaručí schopnosti, ter’angrialy v podobě prstenů, které je změní na velké válečníky.“
„Díky nim jsou jejich postavy nejasné,“ řekl Gawyn. „Když jsou blízko stínu.“
„Ano,“ řekla Kaisea, zjevně překvapená tím, že to Gawyn ví. „Nelze je porazit. Ale nakonec je zabije jejich vlastní krev.“
„Jejich vlastní krev?“
„Jejich služba je otráví. Jakmile dostanou úkol, často nevydrží déle než pár týdnů. Přežijí nanejvýš měsíc.“
Rozrušený Gawyn zvedl nůž. „Takže musíme jenom vydržet déle než oni.“
Kaisea se zasmála. „To se nestane. Než zemřou, postarají se o to, aby splnili svůj úkol.“
„Tenhle zabíjí lidi pomalu,“ řekl Gawyn. „Jednoho každých pár dní. Zatím jenom hrstku.“
„Zkoušky,“ řekla Kaisea. „Zkoumá silné a slabé stránky, zjišťuje, kde může bez povšimnutí udeřit. Pokud jich zemřelo jenom pár, pak jsi ještě neviděl plnou moc Krvavého nože. Nenechávají po sobě ‚hrstku’ mrtvých, ale tucty.“
„Pokud ho nezastavím,“ řekl Gawyn. „Jaké mají slabiny?“
Kaisea se opět zasmála. „Slabiny? Veliký urozený pane, neříkala jsem, že jsou to nejlepší válečníci Seančanů, posílení a podporovaní přízní císařovny, kéž žije věčně?“
„Dobře. Tak co ten ter’angriall Pomáhá vrahovi, když je ve stínu? Jak můžu zařídit, aby přestal fungovat? Třeba zapálit hodně pochodní?“
„Nemůžeš mít světlo bez stínu, veliký urozený pane,“ řekla žena. „Když vytvoříš více světla, vytvoříš i více stínů.“
„Musí existovat způsob.“
„Kaisea si je jistá, že pokud nějaký existuje, veliký urozený pane, najdeš ho.“ V ženině odpovědi zněla arogance. „Může Kaisea něco navrhnout? Považuj se za šťastlivce, že jsi boj s Krvavým nožem přežil. Nemohl jsi být jeho či její skutečný cíl. Bylo by moudré se schovat, dokud neuplyne měsíc. Dovol císařovně – kéž žije věčně – dosáhnout cíle, a žehnej osudu, že se ti dostalo znamení, které ti umožnilo uniknout a přežít.“
„To by stačilo,“ řekla Dimana. „Věřím, že ses dozvěděl, cos chtěl, urozený pane Trakande?“
„Ano, děkuji ti,“ řekl znepokojeně Gawyn. Stěží si všiml, když Kaisea vstala a žena z rodinky odvedla svou svěřenku pryč.
Považuj se za šťastlivce, že jsi přežil… Nemohl jsi být jeho skutečný cíl…
Gawyn potěžkal vrhací nůž v ruce. Cílem byla očividně Egwain. Z jakého jiného důvodu by Seančané vyčerpali tak mocnou zbraň? Možná si mysleli, že její smrt Bílou věž srazí.
Musí Egwain varovat. I když se za to na něj rozčílí, i když to bude překážet tomu, co chce, musí jí tuhle informaci dodat. Mohla by jí zachránit život.
Pořád tam ještě stál a uvažoval, jak Egwain oslovit, když ho našla služebná v červené a bílé livreji. Měla tácek a na něm zapečetěnou obálku. „Můj pane Gawyne?“
„Co je to?“ zeptal se Gawyn, vzal si dopis a pomocí krvavého nože ji nahoře otevřel.
„Z Tar Valonu,“ uklonila se služebná. „Přišel průchodem.“
Gawyn rozložil silný list papíru uvnitř. Poznal Silvianin rukopis.
Gawyne Trakande, stálo tam. Amyrlin velice pohoršilo, když zjistila, že jsi odešel. Nedostal jsi příkaz k opuštění města. Požádala mne, ať ti pošlu tuto zprávu a vysvětlím ti, že jsi měl na zahálení v Caemlynu dost času. Žádá si tvou přítomnost v Tar Palonu a máš se vrátit co nejrychleji.
Gawyn si dopis přečetl a pak ještě jednou. Egwain na něj vřískala, zejí pokazil plány, v podstatě ho skoro vyhodila z Věže, a pohoršilo ji, že odjel z města? A co čekala, že udělá? Skoro se rozesmál.
„Můj pane?“ zeptala se služebná. „Přeješ si odeslat odpověď?“ Na podnose ležel papír a pero. „Naznačili, že nějakou čekají.“
„Pošlete jí tohle,“ řekl Gawyn a hodil krvavý nůž na podnos. Náhle byl tak rozzlobený a všechny myšlenky na návrat se mu vykouřily z hlavy. Zatracená ženská!
„A povězte jí,“ dodal po chvíli, „že ten vrah je Seančan a má zvláštní ter’angrial, díky kterému je těžké ho ve stínech vidět. Nejlepší bude zapálit nějaké lampy navíc. Ostatní vraždy byly zkoušky, aby posoudil naši obranu. Ona je jeho skutečný cíl. Zdůrazněte, že ten zabiják je velice, velice nebezpečný – ale ne ten, kdo si myslela, že to je. Pokud potřebuje důkaz, může si přijít promluvit s některým ze Seančanů tady v Caemlynu.“
Služebná vypadala rozpačitě, ale když neřekl nic dalšího, odešla.
Pokusil se svůj vztek ovládnout. Nevrátí se, ne teď. Ne když by to vypadalo, že se připlazil na její rozkaz. Měla svoje „pečlivě přichystané plány a pasti“. Tvrdila, že ho nepotřebuje. Tak se bez něj bude muset chvíli obejít.
KAPITOLA 34
Rozsudek
„Cí hci, aby zvědové byli venku,“ řekl Perrin důrazně. „Dokonce i během soudu.“
„Děvám se to nebude líbit, Perrine Aybaro,“ řekla Sulin. „Ne, když tak přijdou o možnost zatančit si s oštěpy.“
„Stejně to udělají,“ řekl Perrin, který procházel táborem s Dannilem a Gaulem po boku. Následovali je Azi a Wil al’Seen, jeho dnešní osobní strážci.
Sulin přejela Perrina pohledem a pak přikývla. „Postarám se o to.“ Odešla. „Urozený pane Perrine,“ ozval se Dannil, z něhož byla cítit nervozita. „O co jde?“
„Ještě nevím,“ řekl Perrin. „Ve větru je něco špatného.“
Dannil se zmateně zamračil. Nu, Perrin byl také zmatený. Zmatený a stále jistěj ší. Vypadalo to jako rozpor, ale bylo to tak.
V táboře bylo rušno a jeho vojska se sbírala a připravovala na setkání s bělokabátníky. Ne jeho vojsko, ale vojska. Vládlo mezi nimi tolik rozporů! Arganda s Gallennem se prali o postavení, muži z Dvouříčí nelibě nesli novější žoldnéřské bandy a bývalí uprchlíci se zmítali mezi nimi všemi. A samozřejmě stranou stojící Aielové, kteří si dělali, co chtěli.
Rozpustím je, říkal si Perrin. Tak co na tom záleží? Ale stejně mu to dělalo starosti. Takhle nepořádně se ležení vést nemělo.
Perrinovi lidé se z poslední bubliny zla každopádně z větší části vzpamatovali. Nikdo z nich se zřejmě na své zbraně už nebude dívat stejně, ale zranění byli vyléčeni a usměrňovači si odpočinuli. Odklad, který se protáhl víc, než čekali, bělokabátníky nepotěšil. Perrin však ten čas z nejrůznějších důvodů potřeboval.
„Dannile,“ řekl. „Předpokládám, že tě moje žena zatáhla do svých plánů, jak mě zachránit.“
Dannil sebou škubl. „Jak“
„Potřebuje svoje tajemství,“ řekl Perrin. „O polovině z nich se nedozvím, ale tohle bylo jasné jako den. Ten soud sejí vůbec nelíbí. Co po tobě chce? Má nějaký plán s aša’many, jak mě dostat z nebezpečí?“
„Něco takového, můj pane,“ přiznal Dannil.
„Když se to zvrtne, půjdu,“ řekl Perrin. „Ale nepleťte se do toho příliš brzy. Nechci, aby se z toho stalo krveprolití, protože některý z bělokabátníků ve špatnou chvíli zakleje. Počkejte, až dám znamení. Jasný?“