Doklusala k čelu shromažďujícího se vojska. Perrin tam seděl v sedle. Jak se opovažoval vypadat tak trpělivě!
Faile nedala podráždění najevo. Někdy byl čas být bouří, a jindy něžným vánkem. Už Perrinovi jasně dala najevo, co si o tom soudu myslí. V tuto chvíli muselo být vidět, že ho podporuje.
Dojela k Perrinovi, zatimco se za nimi sešly Aes Sedai, pohybující se pěšky stejně jako moudré. Žádné Děvy. Kde jsou? Muselo to být důležité, když jim to bránilo účastnit se soudu. Sulin a ostatní považovaly ochranu Perrina za úkol, který jim dal jejich Kar’a’karn, a kdyby padl, představovalo by to pro ně vážné řo/z.
Když si prohlížela ležení, všimla si dvou gai Šainek v bílých rouchách s kápí, které spěchaly k přední linii. Gaul, který stál vedle Perrinova koně, se zamračil. Jedna z postav se mu uklonila a podala sadu oštěpů. „Čerstvě naostřené,“ řekla Čiad.
„A šípy s novým opeřením,“ dodala Bain.
„Já už šípy a oštěpy mám,“ řekl Gaul.
„Ano,“ odvětily ženy, poklekly před ním a stále mu nabízely své dary.
„Prostě jsme si jen dělaly starosti o tvé bezpečí,“ řekla Bain. „Koneckonců sis ty zbraně chystal sám.“ Řekla to vážně, bez jakéhokoli náznaku výsměchu nebo neupřímnosti. Přesto samotná slova měla blízko k blahosklonnosti.
Gaul se rozesmál. Vzal si nabízené zbraně a dal ženám ty svoje. Navzdory těžkému dni se Faile začala usmívat. Aielské vztahy byly nevyzpytatelně složité. To, co by Gaula ohledně jeho gai’šainek mělo potěšit, ho – jak se zdálo – často rozčilovalo, a přece na to, co mělo působit urážlivě, reagoval pobaveně.
Když Bain s Čiad odešly, Faile se rozhlédla po shromažďující se armádě. Přicházeli všichni, nejen kapitáni nebo symbolické jednotky. Většina z nich nebude moct soud sledovat, ale chtěli tu být. Pro jistotu.
Faile se zastavila vedle manžela. „Něco ti dělá starosti,“ řekla mu.
„Svět tají dech, Faile,“ odpověděl.
„Co tím myslíš?“
Zavrtěl hlavou. „Poslední lov je tady. Rand je v nebezpečí. Je v nebezpečí víc než kdokoli z nás. A já nemůžu jít za ním, ještě ne.“
„Perrine, co říkáš, nedává smysl. Jak můžeš vědět, že je Rand v nebezpečí?“
„Vidím ho. Pokaždé, když zmíním jeho jméno nebo na něho pomyslím, se mi před očima objeví jeho obraz.“
Zamrkala.
Obrátil se k ní, žluté oči zamyšlené. „Jsem s ním spojený. On… víš, táhne mě k sobě. Každopádně jsem si řekl, že k tobě budu v takových věcech upřímný.“ Na okamžik se odmlčel. „Svoje vojska ženu jako stádo, Faile. Jako ovce na porážku.“
Náhle si vzpomněl na vizi z vlčího snu. Ovce prchající před vlky. Považoval se za jednoho z vlků. Ale mohl se snad mýlit?
Světlo! V tomhle se mýlil. Teď věděl, co to znamená. „Cítím to ve větru,“ řekl. „Potíže s průchody nějak souvisí s něčím, co se děje ve vlčím snu. Někdo chce, abychom se z tohohle místa nemohli dostat.“
Ofoukl je chladný větřík, což bylo v poledním horku zvláštní. „Víš to jistě?“ zeptala se Faile.
„Ano,“ řekl Perrin. „Kupodivu ano.“
„Takže to dělají Děvy? Jsou na výzvědách?“
„Někdo nás chce chytit do pasti a napadnout nás. Nejchytřejší by bylo nechat nás bojovat s bělokabátníky a pak pozabíjet ty, co přežijou. Ale k tomu by byla třeba armáda, po který tu není ani stopy. Jenom my a bělokabátníci. Poslal jsem Elyase hledat v okolí stopy brány, ale ještě nic nenašel. Takže tam možná nic není a já se jenom lekám stínu.“
„V poslední době, manželi, se zdá pravděpodobné, že ty stíny dokážou kousat. Věřím tvým instinktům.“
„Podíval se na ni a pak se široce usmál. „Děkuju ti.“
„Takže co uděláme?“
„Pojedeme k tomu soudu,“ řekl Perrin. „A uděláme, co půjde, abychom zabránili bitvě s bělokabátníky. Pak v noci uvidím, jestli dokážu zastavit to, co brání průchodům. Nemůžeme prostě odjet dost daleko a tím uniknout; ta věc se dá přesouvat. Viděl jsem ji na dvou místech. Buduji muset nějak zničit. A potom unikneme.“
Přikývla a Perrin dal povel k pochodu. Přestože vojsko za ním stále působilo zmateně – jako zamotaný provaz – vyrazilo na pochod. Různé skupiny se roztřídily a roztáhly.
Po krátké cestě po Jehannahské silnici dorazili k poli se stanem. Bělokabátníci už tam čekali; sešikovali se do formace. Vypadalo to, že si taky přivedli celé své vojsko.
Tohle bude napjaté odpoledne.
Gaul běžel vedle Perrinova koně a nevypadal, že by si dělal starosti, ani neměl zahalenou tvář. Faile věděla, že Gaul považuje od Perrina za čestné, že se zúčastní soudu. Perrin se buď musel bránit, nebo přiznat toh a přijmout rozsudek. Aielové bez odporu kráčeli na vlastní popravu, aby vyrovnali své toh.
Dojeli k velkému stanu. Na nízkém pódiu na severním konci stálo křeslo, otočené zády k vzdálenému kalinovému lesu. V křesle seděla Morgasa a v rudých a zlatých šatech, které jí Galad musel někde sehnat, vypadala každým coulem jako královna. Jak si Faile tuto ženu mohla kdy splést s prostou služebnou urozené paní?
Před Morgasou byly postavené židle a polovinu z nich zaplnili bělokabátníci. Galad stál vedle její nouzové soudní stolice. Vlasy měl vzorně učesané, uniformu bez poskvrnky a plášť shrnutý dozadu. Faile zalétla pohledem stranou a přistihla červenající se Berelain, jak zírá na Galada a vypadá téměř hladově. Nevzdala svou snahu pokusit se Perrina přesvědčit, aby ji nechal jít vyjednat s bělokabátníky mír.
„Galade Damodrede,“ zavolal Perrin, který sesedl před stanem. Faile sesedla také a zaujala místo po jeho boku. „Než tohle začne, chci, abys mi něco slíbil.“
„A co by to mělo být?“ odpověděl mladý velitel z otevřeného stanu.
„Přísahej, že nedovolíš, aby se to zvrhlo v bitvu,“ řekl Perrin.
„To bych mohl slíbit,“ řekl Galad. „Ale samozřejmě ty bys musel slíbit mně, že neutečeš, když pro tebe bude rozsudek nepříznivý.“
Perrin mlčel. Pak položil ruku na kladivo.
„Vidím, že do toho se ti nechce,“ řekl Galad. „Dávám ti tuhle příležitost, protože, mě moje matka přesvědčila, že bych ti měl dovolit mluvit na svou obhajobu. Ale raději zemřu, než bych nechal muže, který zavraždil děti, jen tak odejít. Pokud nechceš, aby se to tady zvrhlo v bitvu, Perrine Aybaro, tak předlož dobrou obhajobu. Buď to, nebo přijmi trest.“
Faile pohlédla na manžela; mračil se. Vypadal, jako by chtěl požadované slibit. Položila mu ruku na paži.
„Měl bych to udělat,“ řekl tiše. „Jak může někdo stát nad zákonem, Faile? Zabil jsem ty muže v Andoru v době, kdy byla Morgasa královnou. Měl bych její rozsudek přijmout.“
„A co tvoje povinnost ke tvojí armádě?“ zeptala se. „Tvoje povinnost k Randovi a poslední bitvě?“ A ke mně?
Perrin zaváhal, ale pak přikývl. „Máš pravdu.“ Pak hlasitěji pokračovaclass="underline" „Tak se do toho dejme.“
Perrin vešel do stanu a okamžitě se k němu připojili Neald, Dannil a Grady. V jejich přítomnosti se Perrin cítil jako zbabělec; podle toho, jak čtveřice stála, bylo jasné, že nemají v úmyslu nechat Perrina zajmout.
K čemu byl soud, když se Perrin nepodřídi jeho rozhodnutí? Nic než fraška.
Bělokabátníci je napjatě sledovali, jejich důstojnici stáli ve stínu velkého stanu, vojáci v pohovu. Zdálo se, že nemají v úmyslu během procesu odejít. Perrinova vlastní armáda – větší, ale ne tak ukázněná – na to odpověděla tím, že se seřadila proti bělokabátníkům.