Perrin kývl a Rowan Hum se odešel ujistit, že Galad propustil zajatce. Perrin přešel k přední části stanu a zůstal stát před Morgasiným vyvýšeným křeslem. Faile mu stála po boku. Bylo tam pro něj přichystané křeslo, do nějž usedl. Morgasa seděla několik kroků nalevo od něj. Napravo se usazovali lidé, aby sledovali soud. Ke své armádě byl obrácený zády.
Faile, z níž cítil ostražitost, se posadila vedle něj. Dovnitř vešli i další. Berelain a Alliandre seděly nedaleko svých stráží; Aes Sedai a moudré stály vzadu, neboť se odmítly posadit. Posledních pár míst obsadili muži z Dvouříčí a někteří z významnějších bývalých uprchlíků.
Naproti nim, proti Perrinovi a Faile, seděli bělokabátničtí důstojníci. Bornhald s Byarem vpředu. Stálo zde asi třicet židlí, nejspíš z Perrinových zásob, které bělokabátníci zabavili.
„Perrine,“ ozvala se Morgasa ze svého křesla. „Víš jistě, že tím chceš projít?“
„Ano,“ odpověděl.
„Tak dobře,“ řekla s nehybnou tváří, přestože z ní byla cítit váhavost. „Formálně zahajuji tento soud. Obviněným je Perrin Aybara, známý jako Perrin Zlatooký.“ Na okamžik zaváhala. „Urozený pán Dvouříčí,“ dodala. „Galade, přednes obvinění.“
„Jsou tři,“ řekl Galad, který vstal. „Prvními dvěma jsou nezákonná vražda dítěte Lathina a nezákonná vražda dítěte Yamwicka. Aybara je také obviněn, že je temný druh a přivedl trolloky do Dvouříčí.“
Při posledním obvinění si mezi sebou muži z Dvouříčí začali rozzlobeně mumlat. Ti trolloci pobili i Perrinovu vlastní rodinu.
Galad pokračovaclass="underline" „Poslední obvinění ještě nemohlo být prokázáno, protože moji muži byli z Dvouříčí vytlačeni dřív, než mohli nashromáždit důkazy. Pokud jde o první dvě obvinění, Aybara už svoji vinu přiznal.“
„Je to pravda, urozený pane Aybaro?“ zeptala se Morgasa.
„Ano, ty muže jsem zabil,“ řekl Perrin. „Ale nebyla to vražda.“
„To rozhodne tento soud,“ řekla Morgasa formálně. „To je podstatou pře.“
Morgasa vypadala jako naprosto jiná osoba než Maighdin. Tak takto lidé od Perrina očekávali, že se bude chovat, když se přišli zeptat na jeho soud? Musel přiznat, že procesu propůjčila potřebnou míru formálnosti. Koneckonců, probíhal ve stanu na poli, kde byla soudcovská stolice postavená na něčem, co vypadalo jako hromádka beden zakrytá kobercem.
„Galade,“ řekla Morgasa. „Tvoji muži mohou vylíčit svůj pohled na to, co se stalo.“
Galad kývl na Byara. Ten vstal a další bělokabátník – mladý muž s úplně holou hlavou – předstoupil a postavil se vedle něj. Borhnald zůstal sedět.
„Milosti,“ řekl Byar, „stalo se to přede dvěma lety. Na jaře. Jak si vzpomínám, bylo to nepřirozeně chladné jaro. Vraceli jsme se z důležité výpravy, na kterou nás poslal pan velící kapitán, a procházeli jsme divočinou ve středním Andoru. Chtěli jsme se na noc utábořit u opuštěné ogierské državy, u základů něčeho, co kdysi bývala obrovská socha. Na místě, o kterém máte za to, že bude bezpečné.“
Perrin si na tu noc vzpomínal. Mrazivý východní vítr, který se do něj opíral a čechral mu plášť, zatímco stál u jezírka. Vzpomínal si, jak na západě tiše zacházelo slunce. Jak ve slábnoucím světle zíral do vody, sledoval vítr, čeřící hladinu, a v rukách držel sekeru.
Tu proklatou sekeru. Měl ji hned tehdy zahodit. Elyas ho přesvědčil, aby si ji nechal.
„Když jsme dorazili,“ pokračoval Byar, „zjistili jsme, že tábořiště nedávno někdo použil. To v nás vyvolalo obavy; o državě věděl jen málokdo. Podle jediného ohniště jsme usoudili, že těch tajemných pocestných nebylo mnoho.“
Mluvil zřetelně a události popisoval soustavně a pečlivě. Tak si Perrin tu noc nepamatoval. Ne, vzpomínal si na syčení plamenů a jiskry hněvivě vylétající do vzduchu, když Elyas vylil na oheň obsah čajové konvice. Vzpomínal si na spěšné zprávy od vlků, které mu zaplavovaly mysl a mátly ho.
Kvůli vlčí ostražitosti bylo těžké se od nich oddělit. Vzpomínal si na pach strachu z Egwain, na to, jak se neohrabaně snažil zapnout popruh Bělina sedla. A vzpomínal si na stovky mužů, kteří nebyli cítit správně. Jako bělokabátníci ve stanu. Byli cítit jako nemocní vlci, kteří chňapali po všem, co se dostalo příliš blízko.
„Pan kapitán si dělal starosti,“ pokračoval Byar. Očividně nehodlal zmínit kapitánovo jméno, snad aby ušetřil Bornhaldovy city. Mladý bělokabátnický kapitán seděl zcela nehybně a zíral na Byara, jako by si nevěřil, co se stane, když se podívá na Perrina. „Myslel si, že tábořiště možná využili banditi. Kdo jiný by udusil oheň a vytratil se hned poté, co se přiblížil někdo jiný? Pak jsme zahlédli prvního vlka.“
Schovaný, rychle a mělce dýchá, Egwain se k němu ve tmě tiskne. Pach kouře z táborového ohně, který se linul z jejích i jeho šatů. Běla dýchající ve tmě. Stísněný úkryt pod obrovskou kamennou rukou, rukou sochy Artuše Jestřábí křídlo, která se už kdysi dávno ulomila.
Strakuše, rozzlobená a vyplašená. Obrazy mužů v bílém s planoucími pochodněmi. Vítr, ženoucí se mezi stromy.
„Pan kapitán si myslel, že vlci jsou špatné znamení. Všichni vědí, že slouží Temnému. Poslal nás na výzvědy. Můj oddíl pátral na východě a prohledával skalní útvary a úlomky té obrovské rozbité sochy.“
Bolest. Mužský křik. Perrine? Zatancuješ si se mnou o Letnicích? Jestli už budeme doma…
„Vlci na nás začali útočit,“ pokračoval Byar drsnějším hlasem. „Bylo zjevné, že to nejsou obyčejná stvoření. Jejich útoky byly příliš sladěné. Zdálo se, že jsou jich tucty, strhávali a zabíjeli naše koně.“
Perrin to sledoval dvojíma očima. Svýma vlastníma, z výhodného postavení pod rukou. A očima vlků, kteří jenom chtěli, ať je nechají na pokoji. Předtím je poranilo obrovské hejno krkavců. Pokoušeli se lidi zahnat. Zastrašit je.
Tolik strachu. Strach lidí i strach vlků. Ovládl celou noc a obě strany. Vzpomínal, jak musel bojovat, aby zůstal sám sebou, zmatený tím, co vlci vysílali.
„Byla to dlouhá noc,“ řekl Byar hlasem tišším, přesto však plným hněvu. „Minuli jsme úbočí, na jehož vrcholu ležel obrovský plochý kámen a dítě Lathin řeklo, že má dojem, že tam ve stínech něco zahlédlo. Zastavili, jsme, zvedli světla a uviděli pod převisem nohy koně. Kývl jsem na Lathina a popošel vpřed, aby tomu, kdo se tam ukrýval, přikázal vyjít ven a říct, co je zač.
Nu, ten muž – Aybara – vyšel ze tmy s mladou ženou. Nesl ohavnou sekeru a klidně kráčel přímo k Lathinovi a nevšímal si kopí, které mu mířilo na hruď. A pak…“
A pak to převzali vlci. Bylo to poprvé, co se Perrinovi něco takového stalo. Jejich vyslání byla tak silná, že se Perrin ztratil. Vzpomínal si, jak zuby drtí Lathinův krk, na to, jak mu do úst stéká teplá krev, jako by kousl do ovoce. Ta vzpomínka patřila Hopsalovi, ale ve chvíli boje se Perrin nedokázal od vlka oddělit.
„A pak?“ pobídla ho Morgasa.
„A pak došlo k boji,“ řekl Byar. „Ze stínu vyskočili vlci a Aybara na nás zaútočil. Nepohyboval se jako člověk, ale jako vrčící zvíře. Přemohli jsme ho azabili jednoho z vlků, ale až poté, co se Aybarovi podařilo zabít dvě děti.“
Byar se posadil. Morgasa mu nepoložila žádné otázky. Obrátila se k druhému bělokabátníkovi, který stál s Byarem.