„Nemám k tomu moc co dodat,“ řekl muž. „Byl jsem u toho a pamatuju si to přesně stejně. Chci poukázat na to, že jsme Aybaru zajali a on už byl shledán vinným. Chtěli jsme ho…“
„Ten rozsudek tento soud nezajímá,“ řekla Morgasa chladně.
„Tak tedy dovol, ať je můj hlas hlasem druhého svědka. Taky jsem to všechno viděl.“ Plešatý bělokabátník se posadil.
Morgasa se obrátila k Perrinovi. „Můžeš promluvit.“
Perrin pomalu vstal. „Ti dva říkali pravdu, Morgaso. Asi nějak takhle se to stalo.“
„Asi nějak takhle?“ zeptala se Morgasa.
„Bylo to téměř tak.“
„Na tomto ‚téměř’ závisí tvoje vina či nevina, urozený pane Aybaro. Je to měřítko, podle nějž budeš souzen.“
Perrin přikývl. „Dobře. Pověz mi něco, milosti. Když někoho takhle soudíš, snažíš se pochopit jeho různé části?“
Zamračila se. „Cože?“
„Můj mistr, muž, u kterého jsem se vyučil kovářem, mě naučil jednu důležitou věc. Abys něco vytvořila, musíš tomu rozumět. A abys tomu rozuměla, musíš vědět, z čeho je to uděláno.“ Stanem zavál chladný větřík a načechral pláště. Hodilo se to k tichým zvukům z pláně venku – přešlapující muži ve zbroji, podupávající koně, kašlání a občasný šepot, jak se jeho slova šířila šiky.
„Nedávno jsem něco pochopil,“ řekl Perrin. „Lidé jsou tvořeni mnoha různými částmi. Kdo jsou, to záleží na tom, do jaké situace je postavíš. Měl jsem ve smrti těch dvou mužů prsty. Ale abys to pochopila, musíš vidět moje části.“
Pohlédl Galadovi do očí. Mladý kapitán bělokabátníků stál vzpřímeně, s rukama založenýma za zády. Perrin si přál, aby dokázal zavětřit mužův pach.
Perrin se obrátil k Morgase. „Můžu mluvit s vlky. Slyším v hlavě jejich hlasy. Vím, že to zní jako přiznání šílence, ale řekl bych, že spousta lidí z mojeho tábora nebude překvapená, až to uslyší. Kdybych měl dost času, mohl bych ti to s přispěním pár místních vlků dokázat.“
„To nebude nutné,“ řekla Morgasa. Byl z ní cítit strach. Šepot v obou armádách zesílil. Zachytil Failein pach. Obavy.
„Tahle věc, kterou dokážu,“ řekl Perrin, ‚je mojí součástí, stejně jako kování železa. Stejně jako vedení lidí. Pokud mě kvůli tomu hodláš odsoudit, měla bys tomu rozumět.“
„Kopeš si vlastní hrob, Aybaro,“ řekl Bornhald, vstal a ukázal na něj. „Náš pan velící kapitán řekl, že nemůže dokázat, že jsi temný druh, a tys to teď udělal za něj!“
„To ze mě nedělá temného druha,“ řekl Perrin.
„Cílem tohoto procesu,“ prohlásila Morgasa pevně, „není posoudit toto obvinění. Budeme rozhodovat o Aybarově vině za smrt těch dvou mužů a o ničem jiném. Můžeš se posadit, dítě Bornhalde.“
Rozhněvaný Bornhald se posadil.
„Ještě si musím vyslechnout tvoji obhajobu, urozený pane Aybaro,“ řekla Morgasa.
„Důvod, proč jsem ti řekl, co jsem zač – co umím – je ukázat ti, že vlci byli moji přátelé.“ Zhluboka se nadechl. „Ta noc v Andoru… byla strašná, jak říká Byar. Byli jsme vyděšení, my všichni. Bělokabátníci se báli vlků, vlci se báli ohně a výhrůžného chování lidí a já byl vyděšený z okolního světa. Nikdy předtím jsem neopustil Dvouříčí a nechápal jsem, proč v hlavě slyším vlky.
No, nic z toho není omluva a ani nechci, aby byla. Zabil jsem ty muže, ale proto, že napadli moje přátele. Když muži vyrazili lovit vlky, vlci se bránili.“ Na okamžik se odmlčel. Potřebovali znát celou pravdu. „Abych pravdu řekl, Milosti, neovládal jsem se. Byl jsem připravený se vzdát. Ale s vlky v hlavě… cítil jsem jejich bolest. Pak bělokabátníci zabili kamaráda, na kterém mi strašně záleželo, a já musel bojovat. Udělal bych totéž, abych ochránil sedláky, sužované vojáky.“
„Jsi stvoření Stínu!“ ozval se Bornhald a znovu vstal. „Tvoje lži urážejí mrtvé!“
Perrin se k muži obrátil a zahleděl se mu do očí. Ve stanu zavládlo ticho a Perrin cítil napětí, vznášející se ve vzduchu. „Copak sis nikdy neuvědomil, že někteří lidé jsou jiní než ty?“ zeptal se Perrin. „Pokusil ses někdy zamyslet nad tím, jaké to je, být někdo jiný? Kdybys viděl mýma zlatýma očima, zjistil bys, že svět vypadá jinak.“
Bornhald otevřel pusu, aby vychrlil další urážku, ale olízl si rty, jako by je měl suché. „Zavraždils mého otce.“
„Zazněl Valerský roh,“ řekl Perrin, „Drak Znovuzrozený bojoval na obloze s Išamaelem. Armády Artuše Jestřábí křídlo se vrátily k těmto břehům, aby tu vládly. Ano, byl jsem ve Falme. Jel jsem do bitvy po boku hrdinů rohu, po boku Artuše Jestřábí křídlo, a bojoval jsem proti Seančanům. Bojoval jsem na stejné straně jako tvůj otec, Bornhalde. Řekl jsem, že to byl dobrý muž, a byl. Zaútočil statečně. Zemřel statečně.“
Obecenstvo bylo tak tiché a nehybné, že vypadalo jako sochy. Nikdo se ani nepohnul. Bornhald otevřel pusu, aby něco namítl, ale zaseji zavřel.
„Přísahám ti,“ řekl Perrin, „pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození, že jsem tvého otce nezabil. Ani jsem s jeho smrtí neměl nic společného.“
Bornhald mu hleděl do očí a vypadal utrápeně.
„Neposlouchej ho, Daine,“ řekl Byar. Jeho pach byl silný, silnějši než u kohokoli jiného ve stanu. Horečný, jako shnilé maso. „Zabil tvého otce.“
Galad vstal a nespouštěl z nich oči. „Nikdy jsem nepochopil, jak to víš, dítě Byare. Cos viděl? Možná, že tenhle soud bychom měli vést.“
„Nejde o to, co jsem viděl, urozený pane kapitáne,“ řekl Byar. „Ale co vím. Jak jinak můžeš vysvětlit, že on přežil, zatímco legie ne! Tvůj otec byl chrabrý válečník, Bornhalde. Seančanům by nikdy nepodlehl!“
„Tohle je bláhovost,“ řekl Galad. „Seančani nás poráželi pořád znovu a znovu. I dobrý muž muže v bitvě padnout.“
„Já jsem tam Zlatookého viděl,“ řekl Byar a ukázal na Perrina. „Bojoval po boku přízračných zjevení. Stvoření zla!“
„Hrdinů rohu, Byare,“ řekl Perrin. „Copaks neviděl, že jsme bojovali společně s bělokabátníky?“
„Zdánlivě, “ vyštěkl Byar divoce. „Stejně jakospředstíral, že bráníš lidi v Dvouříčí. Ale já tě prohlédl, zplozenče Stínu! Prohlédl jsem tě ve chvíli, kdy jsem tě potkal!“
„Proto jsi mi řekl, ať uteču?“ zeptal se Perrin tiše. „Když jsem byl zavřený ve stanu staršího urozeného pána Bornhalda potom, co mě zajali. Dal jsi mi ostrý kámen, abych si jím přeřezal provazy, a řekl mi, že když uteču, nikdo mě honit nebude.“
Byar ztuhl. Zdálo se, že na to úplně zapomněl.
„Chtěl jsi, abych se pokusil utéct,“ řekl Perrin, „abys mě mohl zabít. Hodně sis přál, abychom s Egwain byli mrtví.“
„Je to pravda, dítě Byare?“ zeptal se Galad.
Byar se zakoktal. „Ovšem… ovšemže ne. Já…“ Náhle se prudce obrátil k Morgase, sedící na prosté soudcovské stolici. „Tady nesoudíme mě, ale jeho! Slyšelas obě strany. Jaká je odpověď? Vynes rozsudek, ženská!“
„Neměl bys s mojí matkou mluvit takto,“ řekl Galad tiše. Tvář měl netečnou, ale Perrin z něj větřil nebezpečí. Bornhald, který vypadal velice ztrápeně, se znovu posadil a rukou si svíral hlavu.
„Ne, to je v pořádku,“ řekla Morgasa. „Má pravdu. Tento soud soudí Perrina Aybaru.“ Odvrátila se od Byara, aby si prohlédla Perrina. Klidně její pohled opětoval. Byla cítit… jako by na něco byla zvědavá. „Urozený pane Aybaro. Máš za to, žes na svou obhajobu promluvil dostatečně?“