„Bránil jsem sebe a svoje kamarády,“ řekl Perrin. „Bělokabátníci neměli žádné oprávnění dělat to, co dělali, poroučet nám, vyhrožovat nám. Myslím, že jejich pověst znáš jako všichni ostatní. Měli jsme dobrý důvod dávat si na ně pozor a neposlouchat jejich rozkazy. Nebyla to vražda. Jenom jsem se bránil.“
Morgasa přikývla. „Tak tedy vynesu rozsudek.“
„A co ostatní, kteří by mluvili v Perrinův prospěch?“ dožadovala se Faile a vstala.
„To nebude třeba, urozená paní Faile,“ řekla Morgasa. „Pokud mohu říci, jediná osoba, kterou bychom mohli vyslechnout, je Egwain al’Vere, která se, jak se zdá, nenachází v rozumném dosahu tohoto soudu.“
„Ale…“
„To stačí,“ přerušila ji Morgasa chladněji. „Mohli bychom tady mít tucet dětí, které budou prohlašovat, že je temný druh, a dva tucty jeho stoupenců, kteří budou opěvovat jeho ctnosti. Nic z toho by nám nijak neprospělo. Mluvíme o určitých událostech určitého dne.“
Faile zmlkla, přestože z ní byla cítit zuřivost. Vzala Perrina za ruku a neposadila se. Perrin cítil… lítost. Řekl pravdu. Ale neuspokojilo ho to.
Nechtěl ty bělokabátníky zabít, ale udělal to. A udělal to v záchvatu zuřivosti, když se neovládal. Mohl obviňovat vlky, mohl obviňovat bělokabátníky, ale poctivá pravda byla ta, že nad sebou ztratil kontrolu. Když se probral, stěží si pamatoval, co udělal.
„Moji odpověď znáš, Perrine Aybaro,“ řekla Morgasa. „Vidím ti to v očích.“
„Udělej, co musíš,“ řekl Perrin.
„Perrine Aybaro, prohlašuji tě vinným.“
„Ne!“ zavřískla Faile. „Jak se opovažuješ! Ujal se tě!“
Perrin jí položil ruku na rameno. Bezmyšlenkovitě sahala do rukávu pro nože, které tam měla ukryté.
„Tohle nemá nic společného s tím, co si o Perrinovi osobně myslím,“ řekla Morgasa. „Toto je soud podle andorského práva. Nuže, zákon hovoří zcela jasně. Perrin může ty vlky považovat za své přátele, ale zákon stanoví, že psi nebo dobytek mají určitou cenu. Zabíjet je je nezákonné, ale zabít na oplátku člověka ještě víc. Pokud si to přeješ, mohu ti citovat přesná ustanovení.“
Ve stanu zavládlo ticho. Neald se napůl zvedl ze židle, ale Perrin mu pohlédl do očí a zavrtěl hlavou. Tváře Aes Sedai a moudrých neprozrazovaly nic. Berelain vypadala odevzdaně a sluncovlasá Alliandre si jednou rukou zakrývala ústa.
Dannil a Azi al’Thone se přesunuli k Perrinovi a Faile a Perrin je nenutil se stáhnout.
„Co na tom záleží?“ ozval se Byar. „On se rozsudku nepodřídí!“
Vstali i další bělokabátníci a Perrin tentokrát nedokázal pohledem zkrotit všechny ty z vlastních řad, kteří udělali totéž.
„Ještě jsem nevyřkla rozsudek,“ řekla Morgasa rázně.
„Jaký další rozsudek by tu mohl být?“ zeptal se Byar. „Řeklas, že je vinen.“
„Ano,“ řekla Morgasa. „Nicméně mám za to, že jsou zde další okolnosti, pro rozsudek podstatné.“ Ve tváři měla stále tvrdý výraz a bylo z ní cítit odhodlání. Co to dělala?
„Bělokabátníci byli nepověřený vojenský oddíl na území mé říše,“ řekla Morgasa. „Ve světle tohoto, přestože jsem shledala Perrina vinným ze zabití tvých mužů, celou událost podřizuji Kaineckému protokolu.“
„To je ten zákon, kterým se řídí žoldnéři?“ zeptal se Galad.
„Ano.“
„O co jde?“ zeptal se Perrin.
Galad se k němu otočil. „Rozhodla, že náš střet byl šarvátka mezi nenajatými žoldnéřskými oddíly. Zákon v zásadě říká, že v té bitce nebyli žádní nevinní – proto nejsi obviněn z vraždy. Místo toho jde o nezákonné zabití.“
„V tom je nějaký rozdíl?“ nakrčil Dannil čelo.
„Významový,“ řekl Galad, ruce stále založené za zády. Perrin zachytil jeho pach; byl zvědavý. „Ano, tohle je dobré rozhodnutí, matko. Ale pokud vím, trestem je stále smrt.“
„Může být,“ řekla Morgasa. „Za určitých okolností je protokol mnohem shovívavější.“
„Tak jak rozhodneš?“ zeptal se Perrin.
„Já ne,“ řekla Morgasa. „Galade, za ty zabité muže jsi zodpovědný ty, nebo tomu máš alespoň nejblíž. Trest přenechám tobě. Já jsem vynesla rozsudek a právní vymezení. O trestu rozhodneš ty.“
Galad s Perrinem si přes stan pohlédli do očí. „Chápu,“ řekl Galad. „Zvláštní volba, Milosti. Aybaro, musím se na to zeptat ještě jednou. Podvolíš se rozhodnutí tohoto soudu, který jsi sám navrhl? Nebo to musíme vyřešit bojem?“
Faile po jeho boku se napjala. Perrin slyšel, jak se jeho armáda za ním hýbe, muži uvolňují meče v pochvách a mumlají mezi sebou. Urozený pán Perrin, shledán vinným. Pokusí se ho zmocnit. To nedovolíme, že ne?
Ve stanu se mísily hořké pachy strachu a hněvu a obě strany na sebe zlobně zahlížely. A nad tím vším cítil Perrin ve vzduchu něco špatného.
Můžu dál utíkat? pomyslel si. Pronásledovaný tím dnem? Když šlo o ta’veren, neexistovaly žádné náhody. Proč ho vzor přivedl sem, aby tu čelil nočním můrám ze své minulosti?
„Podvolím se mu, Damodrede,“ řekl Perrin.
„Cože?“ zajíkla se Faile.
„Ale,“ zvedl Perrin prst, Jenom tehdy, když slíbíš, že vykonání trestu odložíš až poté, co splním svoji povinnost v Poslední bitvě.“
„Přijmeš trest po Poslední bitvě?“ zeptal se Bornhald zmateně. „Po tom, co může znamenat konec samotného světa? Po tom, co budeš mít čas utéct a možná nás zradit? Co je to za slib?“
„Ten jediný, jaký můžu dát,“ řekl Perrin. „Nevím, co budoucnost přinese, nebo jestli se k tomu dostaneme. Ale bojujeme o přežití. Možná samotného světa. Vedle toho jsou všechny další starosti podružné. Jenom tak se můžu podřídit.“
„Jak víme, že dodržíš slovo?“ zeptal se Gaiad. „Moji muži tvrdí, že jsi zplozenec Stínu.“
„Přišel jsem sem, ne?“ zeptal se Perrin.
„Protože jsme drželi v zajetí tvoje lidi.“
„A zplozenec Stínu by se o něco takového staral?“ zeptal se Perrin.
Galad zaváhal.
„Přísahám,“ řekl Perrin. „Při světle a na svou naději na spasení a znovuzrození. Při mé lásce k Faile a ve jménu svého otce. Dostaneš svou šanci, Galade Damodrede. Pokud oba přežijeme až do konce, podřídím se tvojí autoritě.“
Galad si ho chvíli prohlížel a pak přikývl. „Tak dobře.“
„Ne!“ vykřikl Byar. „Tohle je bláznovství!“
„Odcházíme, dítě Byare,“ řekl Galad a vydal se ke straně stanu. „Rozhodl jsem se. Matko, doprovodíš mne?“
„Je mi líto, Galade,“ řekla Morgasa. „Ale ne. Aybara se vrací zpátky do Andoru a já musím jít s ním.“
„Dobře.“ Galad šel dál.
„Počkej,“ zavolal Perrin. „Neřekls mi, jaký bude můj trest, až se podvolím.“
„Ne,“ odvětil Galad, aniž se zastavil. „Neřekl.“
KAPITOLA 35
Správná věc
„Rozumíš, co máte dělat?“ zeptala se Egwain cestou ke svým komnatám v Bílé věži.
Siuan přikývla.
„Pokud se ukážou,“ řekla Egwain, „nenecháte se zatáhnout do boje.“
„Nejsme děti, matko,“ řekla Siuan suše.
„Ne, jste Aes Sedai – které jsou na tom s posloucháním příkazů skoro stejně špatně.“
Siuan po ní vrhla bezvýrazný pohled a Egwain svých slov zalitovala. Byla nemístná; Egwain byla nervózní. Uklidnila se.
Několika různými způsoby se pokusila Mesaanu vylákat, ale až doposud nic nezabralo. Egwain by přísahala, že skoro cítí, jak ji ta ženská v Tel’aran’rhiodu sleduje. Yukiri a její skupina se dostaly do slepé uličky.