Nezbývalo jí než doufat v dnešní schůzku. Taji musí vytáhnout. Egwain už nezbýval čas – monarchové, které přesvědčila, se už dali do pohybu a Randovy síly se shromažďovaly.
Dnes večer. Musí se to stát dnes večer.
„Běž,“ řekla Egwain. „Promluv s ostatními. Nechci, aby došlo k nějakým hloupým chybám.“
„Ano, matko,“ zabručela Siuan a odvrátila se.
„A Siuan,“ zavolala za ní Egwain.
Bývalá amyrlin se zarazila.
„Dej na sebe dnes večer pozor,“ řekla Egwain. „Nechci tě ztratit.“
Na takové obavy Siuan často reagovala nerudně, ale dnes večer se usmála. Egwain zavrtěla hlavou a pospíšila si do svých komnat, kde našla čekající Silvianu.
„Gawyn?“ zeptala se Egwain.
„O něm nic nového,“ odvětila Silviana. „Dnes odpoledne jsem za ním poslala posla, ale ten se nevrátil. Myslim, že Gawyn schválně odkládá odpověď, aby dělal potíže.“
„Když nic jiného, tak je to rozhodně paličák,“ řekla Egwain. Bez něho se cítila nechráněná. Což bylo překvapujicí, protože mu výslovně přikázala držet se od jejích dveří dál. A teď si dělala starosti, že tam není?
„Dej zdvojnásobit moji stráž a ujisti se, že další vojáci budou rozmístěni pobliž. Pokud se moje ochrany spustí, budou dělat rámus.“
„Ano, matko,“ řekla Silviana.
„A pošli za Gawynem dalšího posla,“ řekla. „Se zdvořileji formulovaným dopisem. Požádej ho, ať se vrátí; nerozkazuj mu to.“ Vzhledem k tomu, že znala Silvianin názor na Gawyna, byla si Egwain jistá, že původní dopis byl příkrý.
S těmi slovy se Egwain zhluboka nadechla, pak zamířila do svých pokojů, prověřila ochrany a připravila se ke spánku.
Neměl bych se cítit tak vyčerpaný, pomyslel si Perrin, když sesedal z Tanečníka. Nedělal jsem nic jiného, než mluvil.
Soud ho tížil. Zdálo se, že tíží celé vojsko. Perrin si je prohlížel, když se vraceli do tábora. Byla s nimi Morgasa, stranou od ostatních. Faile ji po celou zpáteční cestu pozorovala a byl z ní cítit vztek, ale neřekla ani slovo. Alliandre s Berelain si držely odstup.
Morgasa ho odsoudila, ale po pravdě řečeno ho to moc nezajímalo. Odrazil bělokabátníky; teď musí své lidi odvést do bezpečí. Morgasa projížděla táborem a hledala Líni a pantátu Gilla. Společně s ostatními zajatci se bezpečně vrátili, jak Galad Damodred slíbil. Kupodivu s nimi poslal i zásoby a vozy.
Soud tedy skončil vítězstvím. Zdálo se ale, že Perrinovi lidé to tak nevidí. Vojáci se rozdělili do skupinek a vmísili se zpátky do tábora. Moc toho nenamluvili.
Gaul vedle Perrina zavrtěl hlavou. „Dva stříbrné hroty.“
„Co to znamená?“ zeptal se Perrin, zatímco předával Tanečníka pacholkovi.
„To se tak říká,“ odvětil Gaul a pohlédl k obloze. „Dva stříbrné hroty. Dvakrát jsme vyrazili do bitvy a nenašli žádné nepřátele. Ještě jednou a ztratíme čest.“
„Je lepší, když nepřítele nenajdeme, Gaule,“ řekl Perrin. „Je lepší, když se neprolívá krev.“
Gaul se zasmál. „Neříkám, že chci ukončit sen, Perrine Aybaro. Ale podívej se na svoje muže. Cítí to, co říkám. Neměl bys s oštěpy tančit bezdůvodně, ale také bys neměl příliš často žádat, aby se muži připravili zabíjet, a pak jim nedat žádného protivníka.“
„Budu to dělat tak často, jak se mi zlíbí,“ zabručel Pen in, „pokud to znamená vyhnout se bitvě. Já..
Na zemi zaduněla kopyta a vítr k němu donesl Faileinu vůni právě ve chvíli, kdy se k ní obracel.
„No to ses vážně vyhnul bitvě, Perrine Aybaro,“ řekl Gaul, „a další jsi přivolal. Kéž najdeš vodu a stín.“ Odběhl, zatímco Faile sesedala.
Perrin se zhluboka nadechl.
„Tak dobře, manželi,“ řekla, když k němu rázovala. „Vysvětlíš mi, co přesně sis myslel, že děláš. Necháš ho, ať nad tebou vynese rozsudek? Slíbils, se mu podvolíš? Neměla jsem dojem, že jsem si vzala pitomce!“
„Já nejsem pitomec, ženská,“ zahřměl. „Pořád mi vykládáš, že musím vést. No, tak dneska jsem tvoji radu poslechl!“
„Poslechl a udělal špatný rozhodnutí!“
„Žádný správný nebylo!“
„Mohls nás nechat s nima bojovat.“
„Chtějí bojovat v Poslední bitvě,“ řekl Perrin. „Každý bělokabátník, kterého bychom zabili, by znamenal o jednoho muže méně pro boj s Temným. Já, moji chlapi, bělokabátníci – ve srovnání s tím, co se blíží, na žádným z nás nezáleží! Museli zůstat naživu a my taky. A tohle byl jediný způsob!“
Světlo, připadalo mu tak špatné na ni křičet. Přesto ji to ve skutečnosti trochu uklidnilo. Vojáci kolem kupodivu začali přikyvovat, jako by nedokázali pochopit pravdu, dokud ji nevykřičel do světa.
„Chci, aby ses ujala velení ústupu,“ řekl Perrin Faile. „Past ještě nespustila, ale jsem pořád nervóznější. Něco nás sleduje; sebrali nám průchody a mají v úmyslu se postarat, abychom byli mrtví. Teď vědí, že s bělokabátníkama nebudeme bojovat, což znamená, že brzo zaútočí. Možná dneska večer; když budeme mít štěstí, počkají do zítřejšího rána.“
„S touhle hádkou jsme ještě neskončili,“ varovala ho.
„Co se stalo, stalo se, Faile. Dívej se dopředu.“
„Tak dobře.“ Stále z ní byl cítit hněv a krásné tmavé oči jí zuřivě plály, ale ovládala se.
„Jdu do vlčího snu,“ řekl Perrin a pohlédl k okraji tábora, kde stál jejich stan. „Buď tu kopuli zničím, nebo najdu způsob, jak Zabíječe přinutit, ať mi prozradí, jak znovu získat cestování. Připrav lidi na pochod a aša’manové ať počítají a po každé stovce zkusí průchod. Jakmile začnou fungovat, dostaň naše lidi odtud.“
„Kam?“ zeptala se Faile. „Do Jehannahu?“
Perrin zavrtěl hlavou. „Příliš blízko. Nepřítel by to tam mohl sledovat. Andor. Vezmi je do Caemlynu. Vlastně ne. Do Bílého Mostu. Držme se stranou od míst, která by kdokoli mohl čekat. Kromě toho se nechci objevit na Elainině prahu s armádou dřív, než ji budu moct varovat.“
„Dobrý plán,“ řekla Faile. „Pokud se obáváš útoku, měli bychom nejdřív přesunout nevojáky, místo abychom poslali pryč vojsko a nechali nás bez ochrany.“
Perrin přikývl. „Ale začni je přesouvat okamžitě, jakmile začnou průchody fungovat.“
„A když neuspěješ?“ Faile začínala znít odhodlaně. Vystrašeně, ale odhodlaně.
„Pokud se mi nepodaří brány do hodiny znovu spustit, vyraž s nimi na pochod směrem k okraji okruhu, kde Neald zjistil, že dokáže bránu vytvořit. Nemyslím si, že to bude fungovat; myslím, že Zabíječ prostě přesune kopuli tak, abychom byli stále pod ní. Ale aspoň něco.“
Faile přikývla, ale cítil z ní váhavost. „Takhle budeme v pohybu místo utáboření. Bude mnohem snadnější nás přepadnout.“
„Já vím,“ řekl Perrin. „Proto nesmím selhat.“
Vzala ho do náruče a položila mu hlavu na hruď. Voněla tak nádherně. Jako Faile. To pro něj bylo vymezení nádherného. „Říkals, že je silnější než ty,“ zašeptala.
„Je.“
„Můžu udělat něco, čím bych ti pomohla se mu postavit?“ zeptala se jemně.
„Když je budeš hlídat, zatímco budu pryč, pomůže to.“
„Co se stane, když tě zabije, zatímco tam budeš?“
Perrin neodpověděl.
„Jinak to nejde?“ zeptala se.
Odtáhl se od ní. „Faile, jsem si docela jistý, že je to urozený pán Luk. Jejich pachy jsou jiné, ale taky je na nich cosi podobného. A když jsem předtím Zabíječe ve vlčím snu zranil, to zranění nesl Luk.“