„A to mě má uklidnit?“ zeptala se s úšklebkem.
„Všechno se to vrací. Skončíme s Maldenem a ocitneme se co by kamenem dohodil od zbytku bělokabátníků, se kterýma jsou i Byar s Bornhaldem. Zabíječ se znovu objeví ve vlčím snu. Ten muž, co jsem ti o něm říkal, Noam, ten, co byl v kleci. Vzpomínáš si, kde jsem ho našel?“
„Říkals, žes honil Randa. Přes…“
„Ghealdan,“ dokončil Perrin. „Stalo se to ani ne týden cesty odtud.“
„Zvláštní shoda náhod, ale…“
„Žádná náhoda, Faile. Ne když jde o mě. Jsem tady z nějakého důvodu. On je tady z nějakého důvodu. Musím tomu čelit.“
Přikývla. Obrátil se, aby vyrazil k jejich stanu, a vyprostil svou ruku z její. Moudré mu připravily čaj, který mu pomůže usnout, aby tak mohl vstoupit do vlčího snu.
Nastal čas.
„Jaks ho mohl nechat odejít?“ řekl Byar, který rukou svíral hlavici meče a bílý plášť za ním povlával. Společně s Bornhaldem a Galadem procházeli středem ležení.
„Udělal jsem, co bylo správné,“ řekl Galad.
„Nechat ho jít nebylo správné!“ prohlásil Byar. „Nemůžeš věřit..
„Dítě Byare,“ řekl Galad pomalu. „Tvoje chování se mi zdá stále víc neukázněné. Znepokojuje mě to. Tebe by mělo taky.“
Byar zavřel pusu a už nic neřekl, i když Galad viděl, jakou námahu mu dá držet jazyk za zuby. Za Byarem mlčky kráčel Bornhald a vypadal velmi rozrušeně.
„Věřím, že Aybara svoji přísahu dodrží,“ řekl Galad. „A pokud ne, mám teď právoplatný důvod ho pronásledovat a vykonat trest. Není to nej lepší situace, ale v jeho slovech byla moudrost. Já věřím, ie se Poslední bitva blíží, a jestli ano, nastal čas se proti Stínu sjednotit.“
„Můj pane velící kapitáne,“ řekl Byar klidnějším hlasem, „se vší úctou, ten muž patří Stínu. Nebude bojovat po našem boku, ale proti nám.“
„Pokud je to pravda,“ odvětil Galad, „pořád budeme mít možnost postavit se mu na bitevním poli. Rozhodl jsem se, dítě Byare.“ Dokráčel k nim Harneš a zasalutoval. Galad přikývl. „Dítě Hameši, dej strhnout tábor.“
„Můj pane velící kapitáne? Takhle pozdě?“
„Ano,“ řekl Galad. „Vydáme se do tmy a pro jistotu se od Aybary vzdálíme. Nechte tady zvědy a ujistěte se, že se nás nepokouší sledovat. Zamíříme do Lugardu. Tam můžeme verbovat a zásobit se a pak pokračovat dál k Andoru.“
„Rozkaz, můj pane velící kapitáne,“ řekl Harneš.
Když Harneš odešel, obrátil se Galad k Byarovi. Vychrtlý muž mu zasalutoval a pak odkráčel, ale v očích měl nebezpečně rozmrzelý pohled. Galad se zastavil mezi stany a s rukama za zády sledoval posly, kteří roznášeli jeho rozkazy po táboře.
„Jsi tichý, dítě Bornhalde,“ řekl po chvíli. „Taky se ti moje činy nelíbí tak jako dítěti Byarovi?“
„Nevím,“ odpověděl Bornhald. „Tak dlouho jsem věřil, že mi Aybara zabil otce. Ale když vidím, jak se Jaret chová, když si vzpomenu, jak to popisoval… neexistuje žádný důkaz. Nelíbí se mi, že to musím přiznat, Galade, ale nemám důkaz. Ale zabil Lathina a Yamwicka. Zabil děti, takže je temný druh.“
„Já jsem taky zabil jedno z dětí,“ připomněl Galad. „A označili mě za to za temného druha.”
„To bylo jiné.“ Zdálo se, že Bornhalda něco trápí; něco, co neříkal nahlas.
„No, to je pravda,” řekl Galad. „Nenamítám nic proti tomu, že by měl být Aybara potrestán, ale dnešní události mě nezvykle znepokojily.“
Zavrtěl hlavou. Najít odpovědi mělo být snadné. Vždycky přišel na správnou věc. Nicméně pokaždé, když měl dojem, že ohledně Aybary podnikl správné kroky, zjistil, že v něm narůstají nechutné obavy.
Život není tak snadný jako hod mincí, říkala jeho matka. Jedna strana či druhá… tvoje prosté iluze…
Ten pocit se mu nelíbil. Ani trochu.
Perrin se zhluboka nadechoval. Ve vlčím snu kvetly květiny, dokonce i když na obloze zuřila bouře v barvách stříbra, černi a zlata. Pachy byly tak nesourodé… Pečící se třešňový koláč. Koňský hnůj. Olej a mazadlo. Hořící dřevo. Arrath. Tymián. Kočičí kapradí. Stovka dalších bylin, které nedokázal pojmenovat.
Jen velmi málo se jich hodilo na louku, kde se objevil. Ujistil se, že se neobjeví na místě, kde ve vlčím snu ležel jeho tábor; tím by se dostal příliš blízko k Zabíječi.
Pachy byly pomíjivé. Mizely příliš rychle, jako by zde nikdy doopravdy nebyly.
Hopsale, vyslal.
Jsem tady, Mladý býku. Vlk se objevil vedle něj.
„Je to cítit zvláštně.“
Pachy splývají, vyslal Hopsal. Jako vody tisíce potoků. Není to přirozené. Není to dobré. Tohle místo se začíná rozpadat.
Perrin přikývl. Přesunul se a objevil se po kolena zabořený v lopuchových listech těsně vedle fialové kopule. Hopsal se objevil napravo od něj. Pod tlapami mu praskal plevel.
Kopule se tyčila nad ním, zlověstná a nepřirozená. Foukal vítr, třásl větvemi stromů a vlnila se v něm tráva. Oblohu neslyšně křižovaly blesky.
Je tady vyslal Hopsal. Pořád.
Perrin přikývl. Dostával se Zabíječ do vlčího snu stejně jako Perrin? A unavoval ho čas strávený uvnitř stejně jako Perrina? Zdálo se, že muž toto místo nikdy neopouští.
Něco hlídal. Ve vlčím snu musela existovat nějaká cesta, jak kopuli zneškodnit.
Mladý býku, přicházíme. To se ozvala Dubová tanečnice. Její smečka, nyní pouze tříčlenná, se blížila. Jiskra, Nespoutaný a samotná Dubová tanečnice. Rozhodli se přijít sem, místo aby se připojili k vlkům, běžícím na sever.
Trojice se objevila za Hopsalem. Perrin se na ně podíval a vyslal pocit starosti. Tohle bude nebezpečné. Vlci můžou umřít.
Jejich vzkazy byly neústupné. Zabíječ musí padnout za to, co provedl. Společně jsme silní. Mladý býk by tak nebezpečnou kořist neměl lovit sám.
Souhlasně přikývl a nechal si v ruce objevit kladivo. Společně se přiblížili ke kopuli. Perrin do ní pomalým, odhodlaným krokem vkráčel. Odmítl cítit slabost. Byl silný. Kopule nebyla nic než vzduch. Věřil, že svět je takový, jaký si přeje.
Klopýtl, ale prodral se dovnitř kopule. Krajina tu působila o něco temněji. Starší stromy s matnější kůrou, vadnoucí sadec tmavší zelené či hnědé barvy. Hopsal se smečkou se kopulí pohybovali vedle něj.
Vydáme se doprostřed, vyslal Perrin. Jestli je tady nějaké tajemství, které se dá odhalit, nejspíš bude tam.
Pomalu se pohybovali křovím a shluky stromů. Perrin upřel vůli na okolí a listy přestaly šustit a býlí nevydávalo žádné zvuky, když se o něj otíral. To bylo přirozené. Takové by věci měly být. Takže takové byly.
Doprostřed to bude daleko, takže se Perrin začal přesouvat vpřed. Ne skoky nebo kroky; prostě přestal být na jednom místě a objevil se na jiném. Maskoval svůj pach, přestože Zabíječ nebyl vlk.
Z toho se musí stát moje výhoda, pomyslel si Perrin, když se přibližovali stále víc ke středu. Je zkušenější než já. Ale já mám v sobě vlka. Tohle místo je náš sen. On je vetřelec. Jakkoli je obratný, není jeden z nás.
A proto vyhraju.