Bair zamyšleně přikývla. „Možná budou ženy jako ty, které když poznají naše způsoby, pochopí, že jsou lepší. Pořád je škoda, že jsme tě ztratily.“
„Moje místo je jinde,“ řekla Egwain.
„Budete souhlasit se stejnou dohodou mezi námi?“ zeptala se Šajlyn moudrých. „Měly bychom se dohodnout na podobné výměně dvou za dvě?“
„Pokud tu dohodu odsouhlasíme,“ řekla Bair s pohledem upřeným na zbývající moudré, „uzavřeme ji i s vámi. Ale musíme si o tom promluvit s ostatními moudrými.“
„A co ter’angrialý?“ zeptala se Šajlyn a obrátila se zpátky k Egwain.
„Jsou vaše,“ řekla Egwain. „Na oplátku nás vyvážete ze slibu posílat vám sestry, které vás budou učit, a my dovolíme všem ženám z Mořského národa, které v současnosti žijí mezi námi, aby se vrátily ke svému lidu. Toto všechno podléhá souhlasu vašeho lidu a já to budu muset předložit věžové sněmovně.“
Jakožto amyrlin byly samozřejmě její výnosy zákonem. Kdyby se však sněmovna zpěčovala, mohlo by to skončit tak, že by ty zákony nikdo nedodržoval. V této věci bude potřebovat získat jejich podporu a to chtěla, zvláště s ohledem na její názor, že by s ní sněmovna měla víc spolupracovat a méně se scházet potají.
Byla si však poměrně jistá, že v této věci dokáže získat její souhlas. Aes Sedai se nebude líbit, že by se měly vzdát ter’angrialů, ale také se jim nelíbila dohoda, která byla s Mořským národem uzavřena ohledně Větrné mísy. Aby sejí zbavily, vzdaly by se skoro čehokoli.
„Věděla jsem, že se pokusíš skoncovat s tím, že nás sestry učí,“ řekla Šajlyn samolibě.
„Co bys měla raději?“ zeptala se Egwain. „Ženy, které mezi námi patří k nejslabším a svou službu považují za trest? Nebo místo toho ženy ze svého vlastního lidu, které se naučily to nejlepší, co jim dokážeme nabídnout, a šťastně se vrátily, aby se o to podělily?“ Egwain byla i tak napůl v pokušení prostě jim poslat Aes Sedai z Mořského národa a tím dohodu splnit; připadalo jí to jako vhodný způsob, jak se ze situace vykroutit.
Doufala však, že tato nová dohoda nahradí starou. Měla pocit, že sestry z Mořského národa tak jako tak ztratí, přinejmenším ty, které se toužily vrátit ke svému lidu. Svět se měnil, a když už teď nebyly hledačky větru tajemstvím, nebylo třeba udržovat staré zvyky.
„Promluvíme si,“ řekla Šajlyn. Kývla na ostatní a zmizely z místnosti. Rozhodně se učily rychle.
„Tohle je nebezpečný tanec, Egwain aTVere,“ řekla Amys, která vstala a upravila si šál. „Bývaly časy, kdy by Aielové hrdě Aes Sedai sloužili. Ty časy jsou pryč.“
„Ženy, které jste si mysleli, že najdete, nejsou nic než sen, Amys,“ řekla Egwain. „Skutečný život je často větším zklamáním než sny, ale alespoň když ve skutečném světě najdete čest, víte, že je to víc než jen fantazie.“
Moudrá přikývla. „Nejspíš s tou dohodou budeme souhlasit. Musíme se naučit to, co nás Aes Sedai naučit můžou.“
„Vybereme naše nejsilnější ženy,“ dodala Bair. „Ty, které se nenechají mokřiňanskou měkkostí zkazit.“ V těch slovech nebyl žádný odsudek. Nazývat mokřiňany měkkými nebylo v Baiřiných představách urážkou.
Amys přikývla. „Odvádíš dobrou práci, pokud nečekáš, že nás spoutáš ocelovými okovy.“
Ne, Amys, pomyslela si Egwain. Nespoutám vás ocelovými okovy. Místo toho použiju krajku.
„A teď,“ řekla Bair. „Pořád ještě nás dneska potřebuješ? Naznačovala jsi něco o bitvě…?“
„Ano,“ přikývla Egwain. „Nebo v to alespoň doufám.“ Nepřišla žádná zpráva. To znamenalo, že Nyneiva a Siuan neobjevily nikoho, kdo by poslouchal. Selhala její lest?
Moudré na ni kývly, pak poodešly stranou a začaly tiše rozmlouvat. Egwain pomalu došla k ostatním Aes Sedai.
Yukiri vstala. „Mně se to nelíbí, matko,“ řekla tiše s očima upřenýma na moudré. „Nemyslím, že s tím sněmovna bude souhlasit. Mnohé skálopevně věří, že všechny předměty jediné síly by měly patřit nám.“
„Sněmovna pochopí důvod,“ řekla Egwain. „Už jsme Mořskému národu vrátily Větrnou mísu, a když teď Elain znovu objevila způsob výroby ter’angrialů, je jenom otázkou času, než jich bude tolik, že je stejně nedokážeme všechny sledovat.“
„Ale Elain je Aes Sedai, matko,“ řekla Seaine, vstala a tvářila se ustaraně. „Jistě ji dokážeš ukáznit.“
„Snad,“ řekla Egwain tiše. „Ale nepřipadá ti divné, že – po všech těch letech – se vrací tolik nadání, dělá se tolik objevů? Moje snění, Elaininy ter’angrialy, věštění. Vzácných nadání je najednou nadbytek. Věk končí a svět se mění. Pochybuju, že Elainino nadání zůstane jedinečné. Co když se projeví u některé z moudrých nebo Mořského lidu?“
Ostatní tři seděly mlčky a tvářily se ustaraně.
„Stejně není správné se vzdát, matko,“ řekla nakonec Yukiri. „Když se budeme snažit, mohly bychom dostat moudré a hledačky větru pod kontrolu.“
„A aša’manové?“ zeptala se Egwain mírně a nepodařilo se jí potlačit náznak neklidu v hlase. „Budeme trvat na tom, že všechny angrialy a sa’angrialy vytvořené pro muže náleží nám, přestože je nemůžeme používat? Co když se najdou aša’manové, kteří se naučí vytvářet předměty síly? Budeme je nutit, aby nám vydali všechno, co vytvoří? Dokázaly bychom si to vynutit?“
„Já…“ řekla Yukiri.
Leana zavrtěla hlavou. „Má pravdu, Yukiri. Světlo, má pravdu.“
„Svět takový, jaký byl, už nám nemůže patřit,“ řekla Egwain tiše, protože nechtěla, aby ji moudré zaslechly. „Patřil nám vůbec? Černá věž se spojuje s Aes Sedai, Aielové už nás neuctívají, hledačky větru před námi celá staletí ukrývaly své nej schopnější usměrňo vačky a jsou stále bojechtivější. Pokud se toho všeho pokusíme držet příliš pevně, stanou se z nás buď tyranky, nebo hlupačky, podle toho, jak budeme úspěšné. Ani jedno nechci.
Poveífezwe je, Yukiri. Musíme se stát zdrojem, k němuž ženy vzhlížejí, všechny ženy. Toho nedosáhneme příliš pevným sevřením, ale tím, že jejich usměrňovačky přivedeme k nám, aby se tady učily, a naše nejnadanější přijaté pošleme k nim, aby se staly odbornicemi v tom, v čem jsou ony nejlepší.“
„A pokud si ony právě říkají totéž?“ zeptala se Leana potichu s pohledem upřeným na moudré, které tlumeně rozmlouvaly na opačné straně místnosti. „Pokud se pokusí s námi manipulovat tak jako my s nimi?“
„Pak musíme být nej lepší,“ řekla Egwain. „Tohle všechno je prozatím druhotné. Musíme se sjednotit proti Stínu a Seančanům. Musíme…“
V místnosti se objevila vyčerpaně vypadající Siuan, šaty na jedné straně sežehnuté. „Matko! Potřebujeme tě!“
„Bitva začala?“ zeptala se Egwain naléhavě. Moudré na druhé straně našpicovaly uši.
„Ano,“ lapala Siuan po dechu. „Vypukla hned. Matko, ony nepřišly špehovat! Zaútočily.“
Perrin se hnal krajinou a každým krokem překonával celé míle. Musel hrot dostat někam pryč od Zabíječe. Snad do oceánu? Mohl by…
Vzduchem zasvištěl šíp a škrábl ho do ramene. Perrin zaklel a obrátil se. Stáli na vysokém kamenitém úbočí. Zabíječ byl dole pod ním, luk zvednutý k ostře řezané tváři, tmavé oči planoucí hněvem. Vystřelil další šíp.