Zeď, pomyslel si Perrin a vyvolal před sebou cihlovou zeď. Šíp se zabodl několik coulů do ní, ale zastavil se. Pen in se okamžitě odeslal pryč. Nemohl se však přemístit daleko, ne když s sebou nesl kopuli.
Perrin změnil směr, takže už se nepohyboval přímo na sever, ale směrem na východ. Pochyboval, že tím Zabíječe setřese – nejspíš viděl, jak se kopule pohybuje a z toho usoudil na směr.
Co dělat? Měl v úmyslu hodit bodec do oceánu, ale pokud ho Zabíječ sleduje, prostě si ho zase vezme. Perrin se soustředil na to, aby se pohyboval co nejrychleji, a každým úderem srdce překonával celé míle. Dokáže svého nepřitele předstihnout? Okolní krajina byla jako rozmazaná čmouha. Hory, lesy, jezera, louky.
Právě když si pomyslel, že možná získal náskok, objevila se hned vedle něj nějaká postava a máchla mu mečem po krku. Perrin se přikrčil a stěží se útoku vyhnul. Zavrčel a zvedl kladivo, ale Zabiječ zmizel.
Perrin se s pocitem marnosti zastavil. Zabiječ se uměl pohybovat rychleji než Perrin a dokázal se dostat pod kopuli tak, že skočil před ni a pak počkal, až ji Perrin přesune nad něj. Odtud pak mohl přeskočit přímo k Perrinovi a zaútočit.
Nedokážu ho předběhnout, uvědomil si Perrin. Jediný způsob, jak mohl mít jistotu, jediný způsob, jak ochránit Faile a ostatní, bylo Zabíječe zabít. Jinak muž sebere hrot tam, kde ho Perrin nechá, a pak se vrátí, aby jeho lidi polapil.
Perrin se rozhlédl, aby se zorientoval. Stál na řídce zalesněném svahu a na severu viděl Dračí horu. Podíval se na východ a spatřil vrcholek velké stavby, vykukující nad vrcholky stromů. Bílá věž. Město by Perrinovi mohlo poskytnout výhodu, neboť by mohlo být snazší se ukrýt v některé z mnoha budov či uliček.
S hrotem v ruce vyrazil Perrin tím směrem a kopule, kterou bodec vytvářel, se pohybovala společně s ním. Nakonec přece jen dojde na boj.
KAPITOLA 37
Temnota ve věži
Gawyn seděl na lavičce v zahradách caemlynského paláce. Uplynulo několik hodin od chvíle, co poslal Egwainina posla pryč. Na obloze visel kulatý měsíc. Občas kolem prošli sloužící, aby se podívali, jestli Gawyn něco nepotřebuje. Zdálo se, že si o něj dělají starosti.
Chtěl jen pozorovat oblohu. Už to byly celé týdny, co mohl něco takového dělat. Ochlazovalo se, ale nechal si kabát svlečený, přehozený přes opěradlo lavičky. Vzduch byl příjemný – z nějakého důvodu mu připadal jiný než stejný vzduch pod zataženou oblohou.
Poslední světlo soumraku bledlo a hvězdy na obloze zářily jako váhavé děti, které teď, když denní vřava umlkla, vykukují ven. Bylo tak příjemné je zase vidět. Gawyn zhluboka dýchal.
Elain měla pravdu. Velká část Gawynovy nenávisti k al’Thorovi pramenila z pocitu marnosti. Možná ze žárlivosti. Al’Thor hrál roli, která se víc blížila tomu, co by si pro sebe Gawyn vybral. Řídit státy, velet armádám. Když se podíval na jejich životy, kdo na sebe vzal úlohu prince a kdo roli ztraceného ovčáka?
Možná Gawyn Egwaininým požadavkům vzdoroval, protože chtěl velet, být tím, kdo koná hrdinské činy. Kdyby se stal jejím strážcem, musel by ustoupit a pomáhat jí změnit svět. Pomáhat udržet naživu někoho skvělého byla čest. Velká čest. Co bylo cílem velkých činů? Uznání, které přinášely, nebo lepší životy, které vytvářely?
Ustoupit. Obdivoval muže jako Sleete pro jejich ochotu to udělat, ale nikdy je nechápal. Ne doopravdy. Nemůžu ji nechat, aby to dělala sama, pomyslel si. Musím jí pomáhat. Z jejího stínu.
Protože ji miloval. Ale také proto, že to bylo nejlepší. Když se dva bardové pokoušeli najednou zahrát dvě různé písně, oba dělali rámus. Ale jestliže jeden ustoupil a dělal druhému doprovod, pak mohla být hudba krásnější, než když hrál každý sám.
A v té chvíli to konečně pochopil. Vstal. Nemohl jít za Egwain jako princ. Musel za ní jít jako její strážce. Musel ji střežit, sloužit jí. Postarat se, aby byla její přání splněna.
Bylo načase se vrátit.
Navlékl si kabát a vydal se po cestičce do paláce. Když procházel kolem žab v jezírku, ustávaly ve zpěvu svých serenád a se šplouchánim skákaly do vody. Pak vstoupil do budovy. Ke komnatám jeho sestry to nebylo daleko. Bude vzhůru; v poslední době měla se spánkem problémy. V posledních pár dnech často před ulehnutím rozprávěli nad šálkem horkého čaje. U jejích dveří jej však zastavila Birgitte.
Znovu se na něj zamračila. Ano, nelíbilo se jí, že místo něj musí sloužit jako hlavní kapitán. Teď to chápal. Připadal si trochu nemístně, když k ní teď přistupoval. Žena zvedla ruku. „Dneska večer ne, princátko.“
„Vracím se do Bílé věže,“ řekl. „Rád bych se s ní rozloučil.“
Chtěl jít dál, ale Birgitte se mu rukou opřela do hrudi a jemně ho odstrčila. „Můžeš odjet ráno.“
Málem sáhl pro meč, ale zarazil se. Světlo! Bývaly časy, kdy na všechno nereagoval takto. Stal se z něj pitomec. „Zeptej se jí, jestli mě přijme,“ řekl zdvořile. „Prosím.“
„Mám svoje rozkazy,“ řekla Birgitte. „Kromě toho by s tebou nemohla mluvit. Spí.“
„Jsem si jistý, že by se ráda nechala vzbudit.“
„Není to tenhle spánek,“ řekla Birgitte. Vzdychla. „Má to co dělat se záležitostma Aes Sedai. Jdi spát. Ráno pro tebe bude tvoje sestra nejspíš mít zprávu od Egwain.“
Gawyn se zamračil. Jak by…
Sny, uvědomil si. To měly Aes Sedai na mysli, když mluvily o tom, že je Egwain učí chodit ve snech. „Takže Egwain taky spí?“
Birgitte si ho přeměřila. „Zatracenej popel, nejspíš už jsem i tak řekla příliš mnoho. Padej k sobě.“
Gawyn odešel, ale nešel do svých komnat. Počká si na okamžik slabosti, napadlo ho, když si vzpomněl, co říkala sul’dam. A když udeří, zanechá takovou zkázu, že bys nevěřil, že jediný člověk dokáže…
Okamžik slabosti.
Vyrazil pryč od Elaininých pokojů a hnal se chodbami paláce k místnosti určené pro cestování, kterou Elain zřídila. Naštěstí tam měla službu jedna z žen – oči měla kalné, ale čekala zde pro připad, že by bylo třeba poslat naléhavou zprávu. Gawyn tmavovlásku nepoznával, ale zdálo se, že ona jeho ano.
Zívla a na jeho žádost otevřela průchod. Proběhl jím a vyběhl v místě určeném pro cestování v Bílé věži. Průchod za ním okamžitě zmizel. Gawyn sebou škubl a se zaklením se obrátil. Málem se zavřel s ním uvnitř! Proč ho ta žena nechala zavřít tak náhle a nebezpečně? Jen o zlomek vteřiny dřív a přišel by o nohu, pokud by se nestalo ještě něco horšího.
Neměl čas. Otočil se a běžel dál.
Egwain, Leana a moudré se objevily v místnosti dole ve Věži, kde na ně čekal hlouček znepokojených žen. Bylo to strážní stanoviště, které Egwain určila jako místo, kam se v nouzi stáhnout.
„Hlášení!“ dožadovala se.
„Sevan a Karlinja jsou mrtvé, matko,“ řekla Saerin zachmuřeně. Strohá hnědá těžce oddychovala.
Egwain zaklela. „Co se stalo?“
„Byly jsme uprostřed té hry a probíraly falešný plán na uklidnění Arad Domanu, jak jsi nařídila. A pak…“
„Oheň,“ zachvěla se Morvrin. „Vyšlehl skrz zdi. Usměrňující ženy, několik z nich s neuvěřitelnou silou. Viděla jsem tam Alviarin. A další.“
„Nyneiva je pořád tam nahoře,“ dodala Brendas.