„Ženská paličatá,“ řekla Egwain a pohlédla na tři moudré. Přikývly. „Pošlete Brendas ven,“ řekla a ukázala na bílou s klidnýma očima. „Až se probudíš, běž a probuď ostatní, co tu jsou, aby nebyly v nebezpečí. Nech tady Nyneivu, Siuan, Leanu a mě.“
„Ano, matko,“ řekla Brendas.
Amys udělala něco, díky čemu její postava vybledla.
„Vy ostatní,“ řekla Egwain, Jděte někam, kde je bezpečno. Pryč z města.“
„Dobře, matko,“ řekla Saerin. Zůstala však na místě.
„Co je?“ zeptala se Egwain.
„Já…“ Saerin se zamračila. „Nemůžu jít. Děje se něco divného.“
„Nesmysl,“ obořila se na ni Bair. „To…“
„Bair,“ řekla Amys. „Nemůžu odejít. Něco vážně není v pořádku.“
„Obloha je fialová,“ řekla Yukiri, která vyhlédla z malého okna. „Světlo! Vypadá to jako kopule, která zakrývá Věž a město. Kdy se to stalo?“
„Děje se tu něco hodně špatného,“ řekla Bair. „Měly bychom se probudit.“
Egwain sebou trhla, když Amys náhle zmizela. Vzápětí byla zpátky. „Podařilo se mi odejít na místo, kde jsme byly předtím, ale nemůžu opustit město. Nelibí se mi to, Egwain al’Tere.“
Egwain se zkusila odeslat do Cairhienu. Nefungovalo to. Vyhlédla z okna s pocitem strachu a zároveň odhodláním. Ano, obloha nad nimi byla fialová.
„Probuďte se, jestli musíte,“ řekla moudrým. „Já budu bojovat. Je tady jedna z Duší Stínu.“
Moudré mlčely. „Půjdeme s tebou,“ řekla nakonec Melain.
„Dobře. Vy ostatní odsud zmizte. Jděte do Hudebníkovy cesty a zůstaňte tam, dokud se neprobudíte. Melain, Amys, Bair, Leano, my se vydáme na místo výš tady ve Věži, do místnosti s dřevěným obložením a postelí s nebesy s tylovými závěsy. Je to moje ložnice.“
Moudré přikývly a Egwain se tam odeslala. Na nočním stolku stála lampa; tady v Tel’aran’rhiodu nesvítila, přestože cítila, že ve skutečném světě ano. Moudré a Leana se objevily kolem ní. Jejich příchod zvedl vánek, který rozvlnil lehounké závěsy kolem její postele.
Věž se otřásla. Boj pokračoval.
„Buďte opatrné,“ řekla Egwain. „Lovíme nebezpečné nepřátele, kteří to tady znají lip než vy.“
„Budeme,“ odvětila Bair. „Slyšela jsem, že Duše Stínu se považují za pány tohohle místa. No, uvidíme.”
„Leano,“ řekla Egwain, „zvládneš to?“ Egwain byla v pokušení poslat ji pryč, ale ona a Siuan v Tel’aran’rhiodu strávily nějaký čas. Určitě byla zkušenější než většina ostatních.
„Budu si dávat pozor, matko,“ slíbila. „Ale bude jich víc než nás. Potřebujete mě.“
„Dohodnuto,“ řekla Egwain.
Čtyři ženy zmizely. Proč nemohly odejít z Věže? Znepokojovalo ji to, ale také to bylo užitečné. Znamenalo by to sice, že je tady uvězněná…
Ale jak doufala, Mesaana také.
Z hřebenu střechy se rozlétlo pět holubů. Perrin se otočil. Zabíječ stál za ním a byl cítit jako kámen.
Muž s tvrdýma očima vzhlédl k odlétajícím ptákům. „Tvoji?“
„Jako varování,“ odvětil Perrin. „Domyslel jsem si, že ořechové skořápky na zemi prohlédneš.“
„Chytré,“ řekl Zabíječ.
Za ním se táhlo velkolepé město. Doteď Perrin nevěřil, že by nějaké město mohlo být tak nádherné jako Caemlyn. Ale pokud nějaké takové existovalo, byl to Tar Valon. Celé město bylo jedno velké umělecké dílo, téměř všechny budovy zdobily oblouky, věžičky, rytiny nebo jiné ozdoby. Zdálo se, že umělecky jsou uspořádány dokonce i dlažební kostky.
Zabíječ střelil očima k Perrinově opasku. Tam, v měšci, který si na něj Perrin vytvořil, byl ter’angrial. Hrot vyčníval ven a stříbřité drátky se navzájem proplétaly ve složitém copu. Perrin se znovu pokusil tu věc zničit tím, že si to představil, ale byl odmrštěn. Rány kladivem ji ani neohnuly. Ať to bylo cokoli, vytvořili to tak, aby to podobným útokům odolalo.
„Hodně ses toho naučil,“ řekl Zabíječ. „Měl jsem tě zabít už před měsíci.“
„Myslím, žes to zkusil,“ řekl Perrin, zvedl kladivo a opřel si ho o rameno. „Kdo doopravdy jsi?“
„Muž ze dvou světů, Perrine Aybaro. Který oběma těm světům patři. Budu snový bodec potřebovat zpátky.“
„Přibliž se a zničím ho,“ řekl Perrin.
Zabíječ si odfrkl a vyrazil vpřed. „Na to nemáš sílu, kluku. Na to nemám sílu dokonce ani já.“ Bezděky pohlédl Perrinovi přes rameno. Na co?
Dračí hora, pomyslel si Perrin. Musí se bát, že jsem tam měl namířeno a chtěl tu věc hodit dovnitř. Naznačovalo to tedy způsob, jak by Perrin mohl ter’angrial zničit? Nebo se ho Zabíječ jenom snažil zmást?
„Netlač na mě, kluku,“ řekl Zabíječ, a zatímco stále kráčel vpřed, v rukou se mu objevily meč a nůž. „Už jsem dneska zabil čtyři vlky. Dej mi bodec.“
Čtyři? Ale Perrin ho viděl zabít jenom jednoho. Snaží se mě popíchnout.
„Myslíš, že ti uvěřím, že když ti ho dám, tak mě nezabiješ?“ zeptal se Perrin. „Kdybych ti ho dal, musel bys hojit umístit zpátky do Ghealdanu. Víš, že bych tě tam prostě sledoval.“ Perrin zavrtěl hlavou. „Jeden z nás dvou musí umřít, tak to prostě je.“
Zabíječ zaváhal a pak se usmál. „Víš, Luk tě nenávidí. Hluboce nenávidí.“
„A ty ne?“ svraštil Perrin čelo.
„O nic víc než vlk nenávidí jelena.“
„Ty nejsi vlk,“ řekl Perrin a tiše zavrčel.
Zabíječ pokrčil rameny. „Tak to teda skoncujme.“ Vrhl se vpřed.
Gawyn se vřítil do Bílé věže; vojáci ve službě mu sotva stačili zasalutovat. Hnal se kolem stojacích lamp, rozmístěných po dvojicích proti sobě. Vždy jen jedna z dvojice byla zapálená, aby se šetřilo olejem. Když doběhl k rampě mířící vzhůru, zaslechl za sebou kroky.
Prudce se obrátil a se zasvištěním tasil. Mazone s Celarkem se zastavili. Bývalí molodci teď na sobě měli uniformu věžové gardy. Pokusí se ho zastavit? Kdo ví, jaké rozkazy jim Egwain nechala?
Zasalutovali.
„Chlapi?“ zeptal se Gawyn. „Co to děláte?“
„Pane,“ řekl Celark, hubenou tvář zakrytou stíny, které vrhalo ostrůvkovité světlo lamp. „Když kolem tebe proběhne důstojník a tváří se takhle, neptáš se, jestli nepotřebuje pomoc. Prostě jdeš za ním!“
Gawyn se usmál. „Pojďte.“ Hnal se vzhůru a oba muži ho s tasenými meči následovali.
Egwaininy komnaty byly kus cesty nahoře, a když dorazili do správného patra, Gawynovi bušilo srdce a prudce oddechoval. Proběhli třemi chodbami; pak Gawyn zvedl ruku. Rozhlédl se po okolních tmavých zákoutích. Bylo některé z nich dostatečně hluboké, aby se v nich mohl ukrývat Krvavý nůž?
Nemůžeš mít světlo bez stínu…
Nahlédl za roh, za nímž byly Egwaininy dveře; stál v podstatě na stejném místě, kde byl, když jí předtím pokazil plány. Dělal teď totéž? Jeho dva gardisté se drželi těsně za ním a čekali na rozkaz.
Ano. Dělal totéž, co předtím. A přesto se něco změnilo. Ochrání ji, aby mohla vykonat velké věci. Bude hrdě stát v jejím stínu. Bude dělat, oč ho požádá – ale postará se, aby za každou cenu byla v bezpečí.
Protože to strážce dělá.
Začal se krást vpřed a svým mužům pokynul, ať ho následují. Připadalo mu, že temnota v tom stíněném výklenku jeho pozornost neodpuzuje tak, jak tomu bylo předtím. Dobré znamení. U dveří se zastavil a opatrně je vyzkoušel. Byly odemčené. Zhluboka se nadechl a vklouzl dovnitř.