Nespustil se žádný poplach; žádná past nesklapla a nevymrštila ho do vzduchu. Na stěnách zářilo několik lamp. Uslyšel slabý zvuk a vzhlédl. Visela tam služebná, zmítala se, třeštila oči a pusu měla zacpanou neviditelným proudem vzduchu.
Gawyn zaklel, prohnal se pokojem a rozrazil dveře Egwaininy ložnice. Její postel, stojící u vzdálené stěny, byla zakrytá bílými tylovými závěsy a na nočním stolku vedle hořela lampa. Spala? Nebo…
Natáhl ruku k jejímu krku, ale když se za ním ozvalo tiché žuchnutí, prudce švihl mečem a vykryl ránu, která mu mířila na záda. Ze stínů vyskočil nejeden, ale dva rozmazané temné tvary. Střelil pohledem po Egwain; neviděl žádnou krev, ale nepoznal, jestli dýchá nebo ne. Vyrušil jeho příchod vrahy včas?
Neměl čas si to ověřovat. Provedl Kvítky jabloně ve větru a začal křičet. Jeho muži přistoupili ke dveřím a tam ohromeně ztuhli.
„Sežeňte pomoc!“ vykřikl Gawyn. „Běžte!“
Tmavý Mazone se obrátil a chystal se poslechnout, zatímco Celark se s odhodlaným výrazem vrhl do boje.
Krvavé nože se přesouvaly a vlnily. Gawynovi se podařila Kočka na rozpáleném písku, aby je vyzkoušel, ale všechny údery zasahovaly jen vzduch. Už ho bolely oči z toho, jak se snažil postavy sledovat.
Celark zaútočil zezadu, ale stejně bezúspěšně jako Gawyn. Gawyn zatínal zuby a bojoval zády k posteli. Musí je udržet od Egwain, dokud nedorazí pomoc. Kdyby dokázal…
Obě postavy se náhle otočily a společně se vrhly na Celarka. Muž měl stěží čas zaklít, než ho do krku zasáhl meč a vytryskla jasná krev. Gawyn znovu zařval, provedl Ještěrku v tmí a sekl zabijáky po zádech.
Jeho útok opět minul. Vypadalo to, že se netrefil jen o vlásek. Celark se s chrčením zhroutil na podlahu, v jeho krvi se odráželo světlo lamp a Gawyn se nemohl přesunout vpřed, aby ho bránil. Ne aniž by přestal krýt Egwain.
Jeden ze zabijáků se obrátil zpátky ke Gawynovi, zatímco druhý usekl Celarkovi hlavu úderem, který se – navzdory přítmí – hodně podobal Řece podemílající břeh. Gawyn ustoupil a snažil se nedívat se na padlého muže. Bránit. Musí ji bránit, jen dokud nedorazí pomoc. Popošel na bok.
Seančané byli ostražití; věděli, že jednoho z nich předtím zahnal. Měli ale velkou výhodu. Gawyn si nebyl jistý, že dokáže čelit dvěma najednou.
Ano, dokážeš, napomenul se přísně. Když selžeš, Egwain umře.
Zahlédl ve vedlejší místnosti nějaký pohyb? Mohla snad dorazit pomoc? Gawyn ucítil příval naděje a přesunul se kousek stranou. Odtamtud pak na podlaze spatřil Mazoneho krvácející tělo.
Do místnosti vklouzla třetí stínová postava, zavřela za sebou dveře a zamkla. Proto ti druzí dva váhali. Chtěli počkat, až dorazí jejich spojenec.
Všichni tři zaútočili společně.
Perrin vypustil vlka.
Projednou si nedělal starosti s tím, co mu to udělá. Dovolil si být, a když bojoval, svět kolem něj jako by se spravil.
Snad proto, že se skláněl před jeho vůlí.
Mladý býk seskočil ze střechy v Tar Valonu, mocné zadní nohy ho vymrštily do vzduchu, pouzdro s ter’angrialem připevněné na zádech. Přelétl nad ulicí a přistál na bílé mramorové střeše lemované seskupeními soch. Převalil se, vztyčil se v lidské podobě – s ter’angrialem uvázaným u pasu – a máchl kladivem.
Zabíječ zmizel těsně předtím, než kladivo dopadlo, a pak se objevil vedle Perrina. Rozmáchl se a Perrin se přesunul těsně vlevo. Přesouvali se sem a tam, kroužili kolem sebe, oba mizeli a vzápětí se objevovali a snažili se protivníkovi uštědřit úder.
Perrin ten kruh narušil a poslal se na místo vedle jedné z velkých soch na střeše; nabubřele vyhlížejícího generála. Ohnal se po ní kladivem a zesílil úder. Úlomky sochy se rozlétly k Zabíječi. Zabiják vlků se objevil a čekal, že Perrin bude vedle něj. Místo toho ho zasáhla bouře kamení a prachu.
Zabíječ zařval, když ho pořezaly kamenné úlomky. Jeho plášť byl v okamžení pevný jako ocel a úlomky kamene se od něj odrazily. Švihl jím dozadu a celá budova se začala třást. Perrin zaklel a seskočil právě ve chvíli, kdy se propadla střecha.
Perrin se vymrštil, a než přistál na nedaleké střeše, změnil se ve vlka. Zabíječ se objevil před ním s nataženým lukem. Mladý býk zavrčel a představil si vanoucí vítr, ale Zabíječ nevystřelil. Prostě tam stál, jako by…
Jako by byl jenom socha.
Perrin zaklel a otočil se právě ve chvíli, kdy mu kolem pasu prolétl šíp a těsně ho minul. Skutečný Zabíječ stál kousek od něj; zmizel a pozoruhodně dokonalou sochu, kterou vytvořil, aby Perrina zmátl, zde nechal.
Perrin se zhluboka nadechl a nechal si z čela zmizet pot. Zabíječ se na něj mohl vrhnout z kteréhokoli směru. Postavil si za zády zeď a obezřetně se rozhlížel po střeše. Nad hlavou se mu otřásala kopule. Už si na to zvykl – pohybovala se společně s ním.
Ale on se nehýbal.
Vyděšeně pohlédl dolů. Váček byl pryč – šíp, který Zabíječ vystřelil po jeho pasu, ho odřízl. Perrin se vrhl k okraji střechy. Pod ním běžel Zabíječ s váčkem v ruce po ulici.
Z uličky vyskočil vlk, narazil do Zabíječe a srazil ho k zemi. Hopsal.
Vzápětí tam byl i Perrin a zaútočil. Zabíječ vychrlil nadávku, zmizel zpod Hopsala a objevil se na konci ulice. Začal prchat, až po něm zbývala jen rozmazaná čára.
Perrin se hnal za ním a Hopsal se k němu připojil. Jak jsi mě našel? vyslal Perrin.
Jste dvě hloupá vlčata, vyslal Hopsal. Velmi hlasitá. Jako vrčící kočky. Je snadné vás najít.
Záměrně Hopsalovi neukázal, kde je. Poté, co viděl zemřít Dubovou tanečnici… no, tohle byl Perrinův boj. Když byl teď ter’angrial mimo Ghealdan a jeho lidé unikali pryč, nechtěl riskovat životy dalších vlků.
Ne snad, že by Hopsal odešel, kdyby mu řekl. Perrin znovu zavrčel a s vlkem po boku se hnal za Zabíječem.
Egwain se krčila u stěny široké chodby, lapala po dechu a z čela jí stékal pot. Naproti ní vychládaly kapky kamene roztaveného ohněm.
V chodbě zavládlo ticho. Na stěnách mihotavě svítilo několik lamp. Oknem viděla nahoře mezi Věží a temnými mraky fialovou oblohu. Připadalo jí, že bojuje už hodiny, ačkoli to nejspíš bylo jen patnáct minut. Neměla ponětí, kde jsou moudré.
Za pomoci tkaniva proti odposlouchávání, které tlumilo její kroky, se začala plížit vpřed, dokud nedorazila k rohu a nenakoukla za něj. Oběma směry tma. Egwain se opatrně a odhodlaně kradla vpřed. Věž je její území. Cítila se napadená, stejně jako když přišli Seančané. Nicméně se ukazovalo, že tento boj se od bitvy se Seančany velice liší. Tehdy byl nepřítel smělý a nebylo těžké ho najít.
Pod dveřmi před ní se objevilo slabé světlo. S připravenými tkanivy se vplížila do místnosti. Stály tam dvě ženy, šeptem spolu rozmlouvaly a držely koule světla. Evanellein a Mestra, dvě z černých sester, které z Bílé věže uprchly.
Egwain vypustila ohnivou kouli, která Mestru pohltila ve žhnoucím pekle. Evanellein vyjekla a Egwain použila trik, který ji naučila Nyneiva-představila si, že je Evanellein otupená, neschopná myslet, neschopná reagovat.
Ženiny oči ztratily výraz a otevřela pusu. Přestože to bylo rychlejší než tkaniva, Egwain zaváhala. A co teď? Zabít ji, zatímco je bezbranná? Při té představě se jí obrátil žaludek. Mohla bych ji zajmout. Jít a…
V místnosti se objevil někdo další. Nově příchozí měla honosné černé šaty se stříbrným lemováním. Kolem ní vířila temnota, tvořená třepotajícími se stuhami, a vlnila sejí suknice. Výsledek byl nepřirozený a působivý; možný jen tady, v Tel’aran’rhiodu.