Z Egwain ucítil úžas. Obrátila se k němu. „Odřivous? Tys zastavil odřivous? To by nemělo dokázat nic. “
„Je to jenom tkanivo,“ řekl Perrin a natáhl se k Hopsalovi. Kde byl Zabíječ?
„To není jenom tkanivo, Perrine. Je to…“
„Promiň, Egwain,“ řekl. „Promluvíme si později. Buď tady opatrná, Nejspíš už víš, že je to nutný, ale i tak. Je to tu nebezpečnější, než tušíš.“
Obrátil se, rozběhl se pryč a nechal za sebou prskající Egwain. Zdálo se, že sejí podařilo stát se Aes Sedai. To bylo dobře; zasloužila si to.
Hopsale? vyslal. Kde jsi?
Jedinou odpovědí mu byla náhle k němu vyslaná strašlivá bolest.
Gawyn bojoval o život proti třem živoucím stínům z temnoty a oceli.
Boj s nimi si žádal všechny jeho schopnosti a protivníci jej půltucetkrát zasáhli do paží a nohou. Použil Běsnící smršť a zachránil si životně důležité orgány. Stěží.
Kapky jeho krve pošpinily tylový závěs na Egwainině posteli. Pokud jeho protivníci už Egwain zabili, jejich předstírání, že ji stále ohrožují, bylo rozhodně velice přesvědčivé.
Byl stále slabší a unavenější. Při pohybu zanechávaly jeho boty krvavé stopy. Bolest necítil. Jeho pohyby začínaly být pomalé. Ještě chvilku a dostanou ho.
Pomoc nepřišla, ačkoli byl od křiku celý ochraptělý. Pitomče! pomyslel si. Musíš víc přemýšlet a míň se řítit rovnou do nebezpečí! Měl vyburcovat celou Věž.
Jediný důvod, proč byl stále naživu, byl ten, že trojice si počínala opatrně a snažila se ho utahat. Ta sw/ ‘dam naznačila, že jakmile padne, jejich řádění se prožene celou Bílou věží. Aes Sedai to zastihne naprosto nepřipravené. Tahle noc by mohla skončit větší katastrofou než celý původní seančanský útok.
Trojice vyrazila vpřed.
Ne! pomyslel si Gawyn, když se jeden z nich pokusil o Řeku podemílající břeh. Skočil vpřed, vyhnul se dvěma čepelím a máchl zbraní. Jako zázrakem se skutečně trefil a místností se rozlehl výkřik. Po zemi se rozprskla krev a jedna stínová postava padla.
Zbývající dvě zamumlaly nějaké kletby a všechno předstírání, že ho chtějí unavit, bylo to tam. Protivníci se na něj vrhli a v temné mlze se zableskly jejich zbraně. Vyčerpaný Gawyn dostal další zásah do ramene a pod kabátem mu po paži stékala krev.
Stíny. Jak mohl člověk bojovat proti stínům? Bylo to nemožné!
Kde je světlo, musí být i stín…
Dostal poslední zoufalý nápad. S výkřikem skočil stranou a strhl z Egwaininy postele polštář. Čepele prořízly okolní vzduch a on se otočil, praštil polštářem po lampě a zhasl ji.
Místnost se ponořila do tmy. Žádná světla. Žádné stíny.
Rovnocennost.
Temnota vše vyrovnávala a v noci jste nerozeznali barvy. Neviděl krev na pažích, neviděl černé stíny nepřátel nebo bílou Egwaininy postele. Slyšel ale, jak se muži pohybují.
Zvedl čepel k zoufalému úderu, odhadl, kam se Krvavé nože pohnou, a použil Kolibříka líbajícího medovou růži. Už ho nerozptylovaly jejich zamlžené postavy a jeho úder zasáhl a zabořil se do masa.
Zakroutil mečem a vytrhl ho. V místnosti se neozýval jiný zvuk než pád muže, kterého zasáhl. Gawyn zatajil dech a v uších mu bušil. Kde je poslední vrah?
Z vedlejší místnosti sem nepronikalo žádné světlo; Celark padl vedle dveří a ležel mu v cestě.
Gawynovi už se třásly nohy. Ztratil příliš mnoho krve. Kdyby měl něco, čím by mohl hodit, a odpoutat tak pozornost… ale ne. Při pohybu by mu šustily šaty, a to by ho prozradilo.
Takže se zaťatými zuby dupl nohou, zvedl meč, aby si chránil krk a modlil se ke Světlu, aby útok směřoval nízko.
Stalo se a čepel se mu zabořila hluboko do boku. Zasténal, ale okamžitě ze všech sil udeřil. Jeho meč zasyčel a s krátkým škubnutím zasáhl cíl. Následovalo žuchnutí; useknutá hlava se odrazila od zdi, doprovázená ránou, když se mrtvola zřítila na zem.
Gawyn se sesunul a opřel o postel. Z boku mu stříkala krev. Začínal ztrácet vědomí, ačkoli v temném pokoji se to nedalo snadno poznat.
Natáhl se tam, kde – jak si pamatoval – měla Egwain ruku, ale byl už příliš slabý, než aby ji našel.
Vzápětí spadl na podlahu. Poslední, na co myslel, bylo, že stále neví, jestli je či není mrtvá.
„Veliká paní,“ řekla Katerina, klečící před Mesaanou, „nemůžeme najít tu věc, kterou popisuješ. Půlka našich žen po tom pátrá, zatímco druhá polovina bojuje s těmi červy, co kladou odpor. Ale nikde to není!“
Mesaana si založila ruce na břiše a zvažovala situaci. Ledabylá zpráskala Kateřinu po zádech provazy větru. Selhání muselo být vždy potrestáno. Zásadovost byla klíčem při každém způsobu výcviku.
Bílá věž nad ní duněla, ačkoli ona tady byla v bezpečí. Zaměřila na tuto oblast svou vůli a vytvořila novou místnost pod základy, vytesanou ve skalní kapse. Děti, které bojovaly nahoře, se očividně domnívaly, že to s tímhle místem umějí dobře, ale byly to jen děti. Ona navštěvovala před svým uvězněním Tel’aran’rhiod celé století.
Věž opět zarachotila. Mesaana opatrně zvažovala situaci. Aes Sedai se nějak podařilo získat snový bodec. Jak takový poklad našly? Mesaana měla na jeho ovládnutí téměř takový zájem jako na ovládnutí té dětské amyrlin, Egwain al’Vere. Schopnost znemožnit vytváření průchodů do svého útočiště… Nu, byl to životně důležitý nástroj, zvlášť když jste se rozhodli obrátit proti jiným Vyvoleným. Byl účinnější než ochrany, chránil vaše sny před nežádoucím vniknutím a bránil všem formám cestování do nebo ven z dané oblasti, ledaže jste to dovolili.
Ovšem když byl na místě snový bodec, ani ona nemohla přesunout boj s těmi dětmi nahoře na vhodnější, pečlivě vybrané místo. Nepříjemné. Ale ne, nenechá se touto situací vyvést z míry.
„Vraťte se nahoru a všechno soustřeďte na zajetí té ženské Egwain al’Vere,“ řekla Mesaana. „Ta bude vědět, kde to zařízení je.“ Ano, teď jí to bylo jasné. Jediným činem dosáhne dvou vítězství.
„Ano… paní…“ Katerina se stále krčila a řemeny vzduchuji mrskaly po zádech. Ach ano. Mesaana zběžně mávla rukou a tkanivo rozpustila. Když to dělala, něco ji napadlo.
„Chvilku tady počkej,“ řekla Kateřině. „Umístím na tebe tkanivo…“
Perrin se objevil na samotném vrcholku Bílé věže.
Zabíječ držel Hopsala za zátylek. Vlk měl bok probodnutý šípem; po tlapě mu stékala krev. Přes střechu zavál vítr, zachytil krev a rozstříkl ji po kamenech.
„Hopsale!“ Perrin udělal krok vpřed. Stále cítil Hopsalovu mysl, třebaže slabou.
Zabíječ vlka bez námahy zvedl vzhůru. Namířil nůž.
„Ne,“ řekl Perrin. „Máš, cos chtěl. Prostě běž.“
„A cos to předtím říkal?“ zeptal se Zabíječ. „Že budeš vědět, kam jdu, a půjdeš za mnou? Na téhle straně se dá poloha snového bodce určit příliš snadno.“
Ledabyle vlka shodil z Věže.
„NE!“ zavřískl Perrin. Vrhl se ke kraji, ale Zabíječ se objevil před ním, popadl ho a zvedl dýku. Skok je oba smetl z Věže a Perrinovi se při pádu zvedl žaludek.
Pokusil se odeslat pryč, ale Zabíječ ho svíral a velice se snažil udržet ho na místě. Na okamžik se zatřásli, ale stále padali.
Zabíječ byl tak silný. Páchl špatně, jako zatuchlost a vlčí krev. Nožem se snažil Perrina bodnout do krku a Perrin nemohl dělat nic lepšího, než zvednout paži a snažit se rány vykrýt, když si svoji košili představil tvrdou jako ocel.