Egwain skočila do místnosti, ale postavila se zády ke stěně. Vyčistila si mysl a napjatě čekala.
Mesaana se objevila stejně jako předtím. Vířící černá látka byla působivá, ale také pošetilá. Musela na ni myslet, aby ji udržela. Egwain hleděla do ženiných překvapených očí a spatřila tkaniva, která si žena připravila.
Ty mě nezasáhnou, pomyslela si Egwain sebevědomě. Bílá věž patřila jí. Mesaana a její nohsledi se sem vetřeli a zabili Nicolu, Ševan a Karlinju.
Tkaniva vylétla vpřed, ale kolem Egwain se ohnula. Vzápětí na sobě Egwain měla šaty moudré. Bílou jupku, hnědou sukni, šátek přes ramena. Představila si v ruce oštěp, aielský oštěp, a přesným pohybem ho vrhla.
Oštěp probodl tkaniva ohně a vzduchu, rozmetal je a narazil do čehosi silného.
Stěnu vzduchu před Mesaanou. Egwain to odmítla dovolit. Stěna sem nepatřila. Neexistovala.
Oštěp přestal zpomalovat, vyrazil vpřed a zasáhl Mesaanu do krku. Žena vytřeštila oči, sesunula se dozadu a z rány jí stříkala krev. Černé stuhy, které kolem ní vířily, zmizely, stejně jako šaty. Takže to bylo tkanivo. Mesaanina temná tvář se změnila na tvář…
Kateřiny? Egwain se zamračila. Mesaana byla celou dobu Katerina? Ale ta byla černá a z Věže uprchla. Nezůstala v ní, což znamenalo…
Ne, pomyslela si Egwain. Tak to není. Ona je…
V tu chvíli Egwain ucítila, jak jí něco zaklaplo kolem krku. Něco chladného a kovového, něco známého a děsivého. Zdroj jí okamžitě unikl, protože už neměla právo ho držet.
S hrůzou se obrátila. Vedle ní stála žena s tmavými, po bradu dlouhými vlasy a tmavě modrýma očima. Nevypadala příliš velkolepě, ale v síle byla velice mocná. A na zápěstí měla náramek, vodítkem spojený s obojkem na Egwainině krku.
A’dam.
„Výborně,“ řekla Mesaana. „Jsi ty mi ale vzpurné dítě.“ Nesouhlasně mlaskla. Vzápětí se jinam a Egwain vzala s sebou. Místnost bez oken, která vypadala, jako by ji vysekali přímo ve skále. Nebyly zde dokonce ani dveře.
Tady čekala Alviarin, oblečená v červenobílých šatech. Žena před Mesaanou okamžitě poklekla, přestože po Egwain střehla spokojeným pohledem.
Egwain si toho stěží všimla. Zkopměle stála a v mysli jí vířily vyděšené myšlenky. Zaseji spoutaly! Nedokázala to snést. Raději umře, než aby to dovolila. Hlavou sejí míhaly představy. Uvězněná v místnosti, neschopná se pohnout víc než krok či dva, aniž by ji a’dam nepřemohl. Zacházejí s ní jako se zvířetem, děsivý pocit, že se nakonec zlomí, že se z ní nakonec stane přesně to, co chtějí.
Světlo. Nemohla si tím znovu projít. Tímhle ne.
„Vyřiď těm nahoře, ať se stáhnou,“ říkala Mesaana klidným hlasem Alviarin. Egwain slova stěží vnímala. „Jsou to hlupačky a jejich výkon tady byl ubohý. Budou potrestány.“
Takhle Nyneiva a Elain chytily Moghedien. Zajaly ji a nutily dělat, co chtěly. Egwain si vytrpí totéž! Ano, Mesaana na ni nejspíš použije nátlak. Bílá věž se zcela ocitne v rukách Zaprodance.
Vzedmuly se v ní emoce. Egwain začala drásat obojek, což jí vysloužilo Mesaanin pobavený pohled, zatímco Alviarin zmizela, aby předala její rozkaz.
Tohle se nemohlo dít. Byla to noční můra. Byla…
Jsi Aes Sedai. Jedna její klidná část zašeptala tato slova, ale jakkoli byla tichá, byla v nich síla. A tato slova byla hluboko v jejím nitru. Hlas byl hlubší než hrůza a strach.
„A teď,“ řekla Mesaana, „si promluvíme o snovém bodci. Kde bych ho mohla najít?“
Aes Sedai je klid, Aes Sedai je ovládání bez ohledu na situaci. Egwain spustila ruce od obojku. Neprošla zkouškou a neměla to v úmyslu. Ale kdyby ano, co kdyby musela čelit situaci jako tato? Zlomila by se? Ukázalo by se, že není hodna pláště, který tvrdí, že nosí?
„Vidím, že nemluvíš,“ řekla Mesaana. „No, to se dá změnit. Tyhle a’dámy. Jsou to tak báječná zařízení. Od Semirhage to bylo tak nádherně milé, že mě na ně upozornila, i když to udělala jenom omylem. Škoda, že umřela, než jsem jí mohla jeden nasadit na krk.“
Egwaininým tělem projela bolest, jako by jí pod kůží zapálili oheň. Oči se jí zalily slzami.
Ale dřív už snášela bolest a smála se, když ji bili. Už byla zajatkyní, v samotné Bílé věži, a zajetí ji nezastavilo.
Ale tohle je jiné! Její větší část byla vyděšená. Tohle je a’dam/ Nemůžu to vydržet!
Aes Sedai musí, odvětila její tichá část. Aes Sedai dokáže vydržet cokoli, protože jen tehdy může skutečně sloužit všem.
„A teď,“ řekla Mesaana, „mi pověz, kam jsi ten nástroj ukryla.“
Egwain ovládla strach. Nebylo to snadné. Světlo, bylo to tak těžké! Ale podařilo se jí to. Její tvář dostala klidný výraz. Vzepřela se a’damu tím, že mu nad sebou nedala žádnou moc.
Mesaana zamračeně zaváhala. Zatřásla vodítkem a Egwain zaplavila další bolest.
Přinutila ji zmizet. „Zdá se mi, Mesaano,“ řekla Egwain klidně, „že Moghedien udělala chybu. Ona a’dam přijala.“
„Co to…“
„Na tomto místě je a’dam stejně bezvýznamný jako tkaniva, kterým brání,“ pokračovala Egwain. „Je to jenom kus kovu. A zastaví tě jen tehdy, pokud to přijmeš.“ A’dam se odemkl a spadl jí z krku.
Mesaana k němu zalétla pohledem, když s kovovým zazvoněním dopadl na podlahu. Její tvář znehybněla, a když ji zvedla k Egwain, objevil se v ní chlad. Na Egwain udělalo dojem, že Mesaana nepropadla panice. Žena si s netečným výrazem založila ruce. „Takžes tady cvičila.“
Egwain ji pohlédla do očí.
„Stejně jsi pořád dítě,“ řekla Mesaana. „Myslíš, že mě dokážeš porazit? Chodila jsem Tel’aran’rhiodem déle, než si dokážeš představit. Kolik ti je, dvacet?“
„Jsem amyrlin,“ řekla Egwain.
„Amyrlin dětí.“
„Amyrlin Věže, která stojí tisíce let,“ odvětila Egwain. „Tisíce let potíží a chaosu. Ty jsi většinu svého života strávila v časech míru, ne války. Je zajímavé, že se považuješ za silnou, když jsi většinu času vedla tak snadný život.“
„Snadný?“ zeptala se Mesaana. „Nic nevíš.“
Ani jedna neodvrátila pohled. Egwain cítila, jak na ni něco tlačí, tak jako předtím. Mesaanina vůle, vyžadující její poddanost, její pokoru. Pokus využít TeTaran’rhiod a změnit samotnou podstatu Egwainina uvažování.
Mesaana byla silná. Ale na tomto místě byla síla otázkou úhlu pohledu. Mesaanina vůle na ni tlačila. Ale Egwain porazila a’dam. Tomuto dokáže odolat.
„Ty se skloníš,“ řekla tiše Mesaana.
„Ty se pleteš,“ odvětila Egwain ztuha. „Tohle není o mně. Egwain al’Vere je dítě. Ale amyrlin není. Možná jsem mladá, ale stolec je prastarý.“
Ani jedna z nich neodvracela pohled. Egwain začala tlačit zpátky, požadovat, aby se Mesaana před ní poklonila, poklonila se před amyrlin. Okolní vzduch začal těžknout, a když se ho Egwain nadechla, připadal jí nějak hustý.
„Věk není podstatný,“ řekla Egwain. „Do určité míry není důležitá ani zkušenost. Tohle místo je o tom, co je člověk zač. Amyrlin je Bílá věž a Bílá věž se neskloní. Vzepře se ti, Mesaano, tobě a tvým lžím.“