Dvě ženy. Dva upřené pohledy. Egwain přestala dýchat. Nepotřebovala to. Vše se soustředilo na Mesaanu. Egwain stékaly po spáncích čůrky potu a všechny svaly v těle měla napjaté, jak tlačila na Mesaaninu vůli.
A Egwain věděla, že tahle žena, tenhle tvor, je jen bezvýznamný hmyz, který se opírá do obrovské hory. Hora se nepohne. Ano, opřete se do ní příliš silně a…
V místnosti něco tiše prasklo.
Egwain zalapala po dechu, jak se vzduch vrátil do normálního stavu. Mesaana spadla jako panenka z pruhů látky. Se stále otevřenýma očima dopadla na podlahu a z koutků úst jí vytékaly sliny.
Omámená Egwain se posadila a zajíkavě oddechovala. Podívala se stranou, kde předtím ležel odhozený a’dam. Zmizel. Pak znovu pohlédla na Mesaanu, která tam ležela na hromádce. Hruď sejí stále zvedala a klesala, ale oči slepě zíraly.
Egwain dlouhou chvíli ležela a vzpamatovávala se, než vstala a uchopila zdroj. Spředla proudy vzduchu, aby otupělou Zaprodankyni zvedla, a pak je obě přesunula zpátky do vyšších pater Věže.
Ženy se k ní polekaně otáčely. Chodba tady byla posetá sutí, ale všechny, koho zde Egwain viděla, patřily k ní. Moudré, které se k ní obracely. Nyneiva, která probírala nějaké trosky. Siuan a Leana, která měla na tváři několik zčernalých šrámů, ale vypadala silně.
„Matko,“ řekla Siuan s úlevou. „Bály jsme se…“
„Kdo je to?“ zeptala se Melain a zamířila k Mesaaně, která zplihle visela ve tkanivu vzduchu a zírala na zem. Žena náhle zabroukala jako dítě a upřela pohled na hořící zbytky nástěnného koberce.
„To je ona,“ řekla unaveně Egwain. „Mesaana.“
Melain se k ní otočila, oči rozšířené překvapením.
„Světlo!“ vykřikla Leana. „Cos udělala?“
„Už jsem to viděla,“ řekla Bair, zatímco ženu prohlížela. „Sammanu, jednu ze snílků mezi moudrými, když jsem byla mladá. Ve snu narazila na něco, co jí zlomilo mysl.“ Zaváhala. „Po zbytek svých dnů v bdělém světě slintala a museli jí měnit plenky. Už nikdy nepromluvila, přinejmenším ne víc než mimino, které sotva umí chodit.“
„Možná je načase přestat o tobě uvažovat jako o učednici, Egwain al’Tere,“ řekla Amys.
Nyneiva stála s rukama v bok a vypadala, že to na ni udělalo dojem, ale stále držela zdroj. Ve snu měla cop opět dorostlý do plné délky. „Ostatní zmizely,“ řekla.
„Mesaana jim nařídila utéct,“ řekla Egwain.
„Nemohly se dostat daleko,“ podotkla Siuan. „Kopule je pořád tady.“
„Ano,“ přikývla Bair. „Ale je načase, aby tenhle boj skončil. Nepřítel byl poražen. Znovu si promluvíme. Egwain al’Tere.“
Egwain přikývla. „S obojím souhlasím. Bair, Amys, Melain, děkuji vám za vaši pomoc, moc jsme ji potřebovaly. V tomto jste získaly velké/V a já jsem vám zavázána.“
Melain si změřila Zaprodankyni, zatímco se Egwain odesílala ze snu. „Myslím, že jsme to my a samotný svět, kdo je zavázán tobě, Egwain al’Tere.“
Ostatní přikývly, a když Egwain mizela z Tel’aran’rhiodu, slyšela jak Bair mumlá: „Taková škoda, že se k nám nevrátila.“
Perrin probíhal davy vyděšených lidí v hořícím městě. Tar Valon. V plamenech! Hořely samotné kameny a obloha měla temně rudou barvu. Zem se otřásala jako zraněný jelen, kterému levhart drásá krk. Perrin klopýtl, když se před ním rozevřela propast. Plameny vyšlehly vzhůru a spálily mu chloupky na pažích.
Lidé vřískali, někteří z nich do strašlivé trhliny spadli a shořeli na prach, Náhle byla země poseta těly. Napravo od něj se začal rozpouštět nádherný dům s obloukovými okny, kámen kapalněl a ze spár mezi kameny, ze dveří a z oken se valila láva.
Perrin se vyškrábal na nohy. Není to skutečné.
„Tarmon Gai’don!“ ječeli lidé. „Poslední bitva je tady. Je konec! Světlo, je konec!“
Perrin se zapotácel, opřel se o kamenný kvádr a pokusil se vstát. Paže ho bolela a prsty se odmítaly sevřít, ale nejhorší zranění měl na noze, kam ho zasáhl šíp. Kalhoty a kabát měl promáčené krví a v nose cítil silný pach vlastního děsu.
Věděl, že tahle noční můra není skutečná. A přesto, jak by bylo možné necítit její hrůzu? Na západě vybuchovala Dračí hora a k obloze stoupaly chocholy hrozivého kouře. Celá hora jako by hořela a po jejích úbočích se valily rudé řeky. Perrin cítil, jak se hora chvěje a umírá. Budovy praskaly, otřásaly se, rozpouštěly a hroutily. Lidé umírali rozdrcení pod kameny nebo spálení.
Ne. On se do toho nenechá vtáhnout. Okolní zem se změnila z rozbitých dlažebních kostek na úhledné dlaždice; vchod do Bílé věže pro služebnictvo. Perrin se přinutil vstát a vytvořil si hůl, o níž by se při kulhavé chůzi opíral.
Noční můru nezničil; musel najít Zabíječe. Na tomhle strašlivém místě by Perrin možná mohl získat nějakou výhodu. Zabíječ byl v TeTaranrhiodu velice zběhlý, ale snad – pokud při Perrinovi stojí štěstí – byl muž tak obratný, že se nočním můrám v minulosti vyhýbal. Možná ho tato, co ho pohltila, vyděsí.
Perrin zdráhavé potlačil odhodlání a nechal se do noční můry vtáhnout. Zabíječ bude blízko. Perrin klopýtal ulicí a držel se dál od domu, z jehož oken vyvřela láva. Bylo těžké nepoddat se výkřikům hrůzy a bolesti. Voláním o pomoc.
Tamhle, pomyslel si Perrin, když došel k jedné z uliček. Zabíječ stál se skloněnou hlavou uvnitř a jednou rukou se opíral o zeď. Zem vedle něj končila trhlinou, na jejímž dně vřelo magma. Lidé se s vřískotem tiskli k okraji trhliny. Zabíječ si jich nevšímal. Stěna se v místě, kde se jí jeho ruka dotýkala, začínala měnit z nabílené zdi na šedý kámen vnitřku Bílé věže.
Ter’angrial Zabíječi stále visel u pasu. Perrin sebou musel hodit.
Zeď se rozpouští žárem, pomyslel si Perrin a soustředil se na stěnu vedle Zabiječe. Tady bylo snazší takto věci měnit – hodilo se to do světa, který noční můra vytvořila.
Zabíječ vyplivl nadávku a stáhl ruku ze zdi, která zrudla žárem. Zem pod ním se otřásla a on polekaně vytřeštil oči. Prudce se otočil, když se vedle něj rozevřela trhlina, kterou tam vyvolal Perrin. V tu chvíli Perrin zahlédl, jak Zabíječ uvěřil, že noční můra je opravdová. Zabíječ ustoupil od trhliny a zvedl ruku proti žáru, který považoval za skutečný.
Vzápětí Zabíječ zmizel a objevil se vedle těch, kteří viseli nad trhlinou. Noční můra ho začlenila, vtáhla ho do svých vrtochů, přinutila ho hrát roli ve svých hrůzách. Málem se zmocnila i Perrina. Cítil, jak zakolísal a skoro zareagoval na žár. Ale ne. Hopsal umíral. On neselže!
Perrin si sám sebe představil jako někoho jiného. Jako Aziho al’Thona, jednoho z dvouříčských mužů. Oblékl si šaty podobné těm, jaké viděl na ulici, vestu a bílou košili a kvalitnější kalhoty, než by kdo při práci v Emondově Roli nosil. Tento krok byl pro něj téměř příliš. Srdce mu tlouklo rychleji a klopýtl, když se země otřásla. Pokud se nechá noční můrou zcela pohltit, skončí jako Zabíječ.
Ne, pomyslel si Perrin a přinutil se držet vzpomínky na Faile, kterou nosil v srdci. Jeho domov. Mohl změnit tvář, svět se může otřást, ale toto byl stále jeho domov.
Doběhl k okraji trhliny nad stoupající žár a choval se, jako by byl jen další součástí noční můry. Ječel hrůzou a natáhl se, aby pomohl těm, kdo padali. Přestože se natáhl po někom jiném, Zabíječ zaklel, popadl ho za paži a použil ji, aby se vytáhl nahoru.