Když ho míjel, Perrin popadl ter’angrial. Zabíječ ho přelezl a dostal se do uličky do poměrného bezpečí. Perrin si potají v druhé ruce vytvořil nůž.
„Ať shořím,“ zavrčel Zabíječ. „Tyhle věci nesnáším.“ Zem kolem nich se náhle změnila na dlaždice.
Perrin vstal, opíral se o hůl a snažil se vypadat vyděšeně – což nebylo těžké. Začal klopýtat kolem Zabíječe. V tu chvíli se muž s drsnou tváří podíval dolů a spatřil v Perrinových prstech ter’angrial.
Vytřeštil oči. Perrin trhl rukou vzhůru a vrazil Zabíječi nůž do břicha. Muž zavřískl a s rukou na břiše se zakymácel dozadu. Prsty mu smáčela krev.
Zabíječ zaťal tuby. Noční můra se kolem něj ohnula. Brzy se rozprskne. Zabíječ se narovnal, spustil zakrvácenou ruku a oči mu vzplály hněvem.
Perrinovi se podlamovaly nohy, dokonce i když se opíral o hůl. Měl tak těžké zranění… Zem se otřásla. Vedle něj se rozevřela trhlina, z níž se valil žár a láva, bylo to jako…
Perrin sebou trhl. Jako Dračí hora. Sklopil pohled k ter’angrialu, který držel v prstech. Lidské sny strachu jsou silné, zašeptal v Perrinově mysli Hopsalův hlas. Tak silné…
Když se k němu Zabíječ přiblížil, Perrin zaťal zuby a hodil ter’angrial do lávové řeky.
„Ne!“ zavřeštěl Zabíječ a skutečnost se kolem něj vrátila. Noční můra se rozprskla a všechny její známky se rozplynuly. Perrin ležel na chladné dlážděné podlaze v krátké chodbě.
Kousek vpravo od něj ležela na zemi roztavená hrouda kovu. Perrin se usmál.
Stejně jako Zabíječ i ter’angrial se sem dostal ze skutečného světa. A stejně jako osobu bylo možné ho zde rozbít a zničit. Fialová kopule nad nimi zmizela.
Zabíječ zavrčel, pak popošel vpřed a kopl Perrina do břicha. Rána na jeho hrudi prudce zabolela. Následoval další kopanec. Perrinovi se točila hlava stále víc.
Běž, Mladý býku, vyslal Hopsal slabým hlasem. Uteč.
Nemůžu tě opustit!
A přesto… já musím opustit tebe.
Ne!
Našels svoji odpověď. Najdi Nespoutaného. On ti… vysvětlí… tu odpověď. Perrin mrkal uslzenýma očima, zatímco schytal další kopanec. Trhavě zaječel, když mu Hopsalův hlas – tak uklidňující, tak známý – vybledl z mysli.
Byl pryč.
Perrin trýznivě vykřikl. S uslzenýma očima a zdrsnělým hlasem se přinutil vymanit z vlčího snu pryč. Utekl jako naprostý zbabělec.
Egwain se s povzdechem probudila. Se stále zavřenýma očima se nadechla. Po bitvě s Mesaanou byla její mysl vyčerpaná – vskutku, bolela ji hlava, až měla dojem, že sejí rozskočí. Téměř byla poražena. Její plány zabraly, ale tíha toho, co se stalo, ji nutila přemýšlet a cítila se dokonce i trochu udolaně.
Přesto to bylo skvělé vítězství. Bude muset prohledat Bílou věž a najít ženu, která má po probuzení mysl dítěte. Nějak věděla, že z tohoto se Mesaana nevzpamatuje. Věděla to dokonce už dřív, než Bair promluvila.
Egwain otevřela oči do příjemně temného pokoje a v duchu plánovala, že svolá sněmovnu a vysvětlí jí, proč se Sevan a Karlinja už nikdy neprobudí. Posadila se a věnovala jim okamžik truchlení. Vysvětlila jim, jaká nebezpečí to s sebou nese, ale stejně měla pocit, že je zklamala. A Nicola, která se vždy snažila postupovat rychleji, než by měla. Neměla tam vůbec být. To…
Egwain se zarazila. Co je to za pach? Nenechala svítit lampu? Musela zhasnout. Egwain uchopila zdroj a spředla si nad rukou kouli světla. Výjev, který v její záři spatřila, ji ohromil.
Průsvitné závěsy její postele byly do ruda zkropené krví a na podlaze leželo pět těl. Tři byla v černém. Jedno byl neznámý mladík v tabardu věžové gardy. Poslední na sobě měl kvalitní kalhoty a kabát v červené a bílé.
Gawyn!
Bez ohledu na bolest hlavy se Egwain vrhla z postele a poklekla vedle něj. Dýchal mělce a v boku měl zející ránu. Spředla zemi, ducha a vzduch do tkaniva léčení, ale v této oblasti nebyla ani zdaleka nadaná. Vyděšeně pracovala. Vrátila se mu trocha barvy a rány se začaly zavírat, ale nedokázala ani náhodou udělat dost.
„Pomoc!“ zaječela. „Amyrlin potřebuje pomoc!“
Gawyn se pohnul. „Egwain,“ zašeptal, víčka se mu zatřepotala a otevřel oči.
„Tiše, Gawyne. Budeš v pořádku. Pomoc! K amyrlin!“
„Tys… nenechala dost rozsvícených světel,“ zašeptal.
„Cože?“
„Zpráva, co jsem poslal…“
„Žádnou jsme nedostali,“ řekla. „Nehýbej se. Pomoc!“
„Nikdo tu není. Řval jsem. Lampy… to je dobře… ne…“ Omámené se usmál. „Miluju tě.“
„Lež klidně,“ řekla. Světlo! Ona brečí.
„Ale ti vrazi nebyli tvoji Zaprodanci,“ řekl a slova mu splývala. „Měl jsem pravdu.“
A měl; co to bylo za neznámé černé uniformy? Seančané?
Měla bych být mrtvá, uvědomila si. Kdyby Gawyn tyhle zabijáky nezastavil, zavraždili by ji ve spánku a ona by z Tel’aran’rhiodu zmizela. Mesaanu by nezabila.
Náhle si připadala jako hlupačka a všechny vítězoslavné pocity se vypařily.
„Omlouvám se,“ řekl Gawyn a zavřel oči, „že jsem tě neposlechl.“ Unikal jí.
„To je v pořádku, Gawyne,“ řekla a mrkáním rozháněla slzy. „Teď se s tebou spojím. Je to jediný způsob.“
Jeho stisk na její paži o něco zesílil. „Ne. Ne, pokud… nechceš…“
„Pitomče,“ řekla, zatímco připravovala tkaniva. „Ovšemže tě chci za svého strážce. Vždycky jsem chtěla.“
„Přísahej.“
„Přísahám. Přísahám, že tě chci za strážce a za manžela.“ Položila mu ruku na čelo a položila na něj tkanivo. „Miluju tě.“
Zalapal po dechu. Náhle ucítila jeho emoce a jeho bolest, jako by byly její vlastní. A na oplátku věděla, že on cítí pravdivost jejích slov.
Perrin otevřel oči a zhluboka se nadechl. Brečel. Brečí lidé ve spánku, když se jim zdají obyčejné sny?
„Světlo buď pochváleno,“ řekla Faile. Otevřel oči a zjistil, že klečí vedle něj, ještě s někým dalším. Masuri?
Aes Sedai popadla Perrinovu hlavu do rukou a Perrin ucítil, jak jej zalévá ledový chlad léčení. Zranění na noze a hrudi se zavřela.
„Pokusily jsme se tě vyléčit, zatímco jsi spal,“ řekla Faile a chovala Perrinovu hlavu v klíně. „Ale Edarra nás zastavila.“
„Nemá se to dělat. Stejně by to nefungovalo.“ To byl hlas moudré. Perrin ji slyšel někde ve stanu. Zamrkal. Ležel u sebe na lůžku. Venku bylo šero.
„Trvalo to dýl než hodinu,“ řekl. „Už jste měli být pryč.“
„Tiše,“ řekla Faile. „Průchody zase fungujou a skoro všichni už prošli. Zůstalo tu jenom pár tisíc vojáků – převážně Aielové a Dvouříčští. Myslíš, že by odešli, že bych já odešla bez tebe?“
Posadil se a otřel si čelo. Bylo zmáčené potem. Pokusil se ho nechat zmizet jako ve vlčím snu. Samozřejmě se mu to nepodařilo. Edarra stála za ním vzadu u stěny. Měřila si ho hodnotícím pohledem.
Obrátil se k Faile. „Musíme pryč,“ řekl chraptivě. „Zabíječ určitě nepracuje sám. Bude tady nějaká past, nejspíš armáda. Někdo s armádou. Každou chvíli se můžou pokusit udeřit.“
„Můžeš vstát?“ zeptala se Faile.
„Ano.“ Cítil se slabý, ale s Faileinou pomocí se mu to povedlo. Zašustila stanová chlopeň a dovnitř vešla Čiad s měchem s vodou. Perrin si ho vděčně vzal a napil se. Uhasilo to žízeň, ale v jeho nitru stále plála bolest.