Hopsal… Spustil měch. Ve vlčím snu byla smrt konečná. Kam půjde Hopsalova duše?
Musím jít dál, pomyslel si Perrin. Dostat svoje lidi do bezpečí. Přešel ke vchodu do stanu. Nohy už se mu tolik netřásly.
„Vidím tvůj žal, manželi,“ řekla Faile, která s rukou na jeho paži kráčela vedle něj. „Co se stalo?“
„Ztratil jsem přítele,“ odpověděl Perrin tiše. „Podruhé.“
„Hopsal?“ Byl z ní cítit strach.
„Ano.“
„Perrine, je mi to líto.“ Vyšli ze stanu a její hlas zněl něžně. Jejich stan stál osaměle na louce, kde předtím tábořilo celé jeho vojsko. Na žluté a hnědé trávě bylo stále vidět otisky stanů a spleť cestiček vyšlapaných až do bahna. Vypadalo to jako plán města, vyznačené plochy pro budovy a narýsované čáry pro ulice. Teď tu však nebyli téměř žádní lidé.
Hřmící obloha byla temná. Čiad zvedla lucernu, aby osvětlila trávu před nimi. Čekalo zde několik oddílů vojáků. Děvy při pohledu na něj zvedly oštěpy do výšky a pak jimi udeřily o štíty. Znamení uznání.
Byli zde i muži z Dvouříčí, kteří se shlukovali kolem, jak se zpráva šířila. Kolik z toho, co dnes večer dělal, mohli uhodnout? Dvouříčští ho pozdravili jásotem a Perrin na ně kývl, ačkoli byl celý nesvůj. Ve vzduchu se stále vznášel pocit špatnosti. Předpokládal, že to způsobuje snový bodec, ale očividně se mýlil. Vzduch páchl jako Moma.
Aša’manové stáli na místě, kde předtím ležel střed tábora. Když se k nim Perrin přiblížil, obrátili se a pozdravili ho rukou zvednutou k hrudi. Zdálo se, že navzdory tomu, že právě přestěhovali skoro celý tábor, jsou v dobrém stavu.
„Dostaňte nás odsud, chlapi,“ řekl jim Perrin. „Nechci na tomhle místě strávit už ani minutu.“
„Ano, můj pane,“ řekl dychtivě Grady. Ve tváři se mu objevil soustředěný výraz a vedle něj se objevil malý průchod.
„Jděte,“ řekl Perrin a pokynul Dvouříčským. Rychle prošli skrz. Děvy a Gaul čekali s Perrinem, stejně jako Elyas.
Světlo, pomyslel si Perrin a očima přejížděl pole, kde donedávna tábořili. Cítím se jako myš, kterou sleduje jestřáb.
„Nepředpokládám, že bys nám mohl obstarat nějaké světlo,“ řekl Perrin Nealdovi, který stál vedle průchodu.
Aša’man naklonil hlavu a kolem něj se objevil shluk zářících koulí. Rozestoupily se do vzduchu kolem louky.
Neosvětlovaly nic. Jen opuštěné ležení. Poslední vojáci konečně prošli skrz. Perrin s Faile také prošli, následovaní Gaulem, Elyasem a Děvami. Nakonec se v hloučku přesunuli usměrňovači.
Vzduch na druhé straně průchodu byl chladný a jeho čistá vůně osvěžovala. Perrin si dosud neuvědomoval, jak moc ho ten pach zla sužoval. Zhluboka se nadechl. Stáli na vyvýšenině, kus od louže světel vedle řeky, na místě, které bylo nejspíš Bílý Most.
Když prošel skrz, jeho vojáci začali jásat. Rozlehlé ležení už bylo z větší části postavené a strážní stanoviště rozmístěná. Průchod se otvíral na otevřené prostranství v zadní části ležení, vyznačené kolíky.
Unikli. Za obrovskou cenu, ale unikli.
Graendal se opřela v křesle. Kožené polštáře byly vycpané prachovým peřím mláďat kallirů, kteří v tomto věku žili pouze v Šaře. Stěží si toho přepychu všimla.
Služebník – ten, kterého jí půjčil Moridin – před ní klečel na koleni. Oči měl bouřlivé a jen napůl sklopené. Tenhle byl pod kontrolou, ale jen stěží. Věděl, že je jedinečný.
Také se zdálo, že ví, že jeho selhání padne na její hlavu. Graendal se nepotila. Na to se příliš ovládala. Okenice na oknech v široké místnosti, vydlážděné rudě, se náhle rozlétly a komnatou prolétl chladný mořský vítr a sfoukl několik lamp. Z knotů stoupaly úponky kouře.
Ona neselže.
„Stejně se připravte sklapnout past,“ přikázala.
„Ale…“ řekl služebník.
„Udělej to a neodmlouvej jedné z Vyvolených, pse.“
Služebník sklopil oči, přestože stále vzpumě jiskřily.
Nevadí. Stále jí ještě zbýval jeden nástroj, který velice pečlivě umístila. Ten, který si připravovala pro takovýto okamžik.
Bylo třeba to provést opatrně. Aybara byl ta’veren, tak silný, že to bylo až děsivé. Šípy vystřelené zdálky by minuly a ve chvíli poklidného rozjímání by ho něco vyplašilo a uprchl by.
Potřebovala bouři, v jejímž středu by stál on. A pak ostří dopadne. Tohle ještě neskončilo, Padlý kováři. Ani zdaleka to neskončilo.
KAPITOLA 39
V Trojí zemi
Aviendha se zase cítila dobře.
Trojí země v sobě měla uklidňující dokonalost. Mokřiňané pokládali jednotvárné zbarvení za nudné, ale Aviendze to připadalo nádherné. Prosté hnědé a žlutohnědé odstíny. Byly známé a spolehlivé, ne jako v mokřinách, kde se krajina i počasí změnily pokaždé, když jste se otočili.
Aviendha běžela houstnoucí nocí vpřed a její kroky dopadaly na prašnou půdu. Poprvé po mnoha měsících se cítila sama. V mokřinách měla vždycky dojem, jako by ji sledoval nějaký neviditelný nepřítel, na něhož nemůže zaútočit.
Ne že by Trojí země byla bezpečnější. To ani zdaleka. Ta tmavá skvrna pod keřem ňadra bylo doupě smrtelně jedovatého hada. Když někdo zavadil o tenké větvičky, had zaútočil; viděla na následky těch uštknutí zemřít pět lidí. Doupě bylo pouze jedním z nebezpečí, která při svém běhu do Rhuideanu minula. Byla to však srozumitelná nebezpečí. Mohla je vidět, posoudit a vyhnout se jim. Pokud by zemřela na následky hadího uštknutí nebo podlehla žáru krajiny, byla by to její chyba.
Vždy bylo lepší čelit nepřátelům nebo nebezpečím, které jste viděli, než se bát těch, které se skrývaly za tvářemi prolhaných mokřiňanů.
Navzdory slábnoucímu světlu běžela dál. Bylo příjemné se zase potit. V mokřinách se lidé nepotili dost; možná proto byli tak zvláštní. Místo aby se ohřáli na slunci, hledali osvěžení. Místo aby si zašli do pořádného potního stanu, kde se očistí, ponořovali se do vody. To nemohlo být zdravé.
Nebude si lhát. Sama Aviendha se těch požitků zúčastnila a začala si těch koupelí a honosných šatů, které jí Elain nutila, užívat. Člověk si musel přiznat vlastní slabosti, než je mohl porazit. Když teď běžela po mírně se svažující půdě Trojí země, znovu získala správný náhled na věc.
Nakonec zpomalila. Jakkoli bylo lákavé putovat v noci a během denního horka spát, nebylo to moudré. Špatný krok ve tmě mohl ukončit váš život. Rychle posbírala nějaké suché větve keře tak a trochu kůry z ina’ty a pak si vedle obrovského kamene vybudovala tábořiště.
Brzy rozdělala oheň, jehož oranžové světlo se odráželo od skály, která se nad ní tyčila. Už dřív ulovila malé, želvě podobné zvíře, které teď vyňala z krunýře, stáhla a nabodla na rožeň. Nebylo to zrovna nejchutnější jídlo, ale stačilo.
Aviendha se usadila, sledovala praskající oheň a čichala vůni masa. Ano, byla ráda, že necestovala přímo do Rhuideanu, a místo toho využila čas – jakkoli vzácný – aby proběhla Trojí zemí. Pomohlo jí to vidět, čím bývala a čím se stala. Děva Aviendha byla pryč. Přijala cestu moudré a to jí vrátilo čest. Opět měla cíl. Jako moudrá mohla pomáhat provést svůj lid časem, který pro ně představoval tu největší zkoušku.