Až bude po všem, její lidé se budou muset vrátit do Trojí země. Každý den v mokřinách je oslaboval; ona sama toho byla výborným příkladem. Změkla tam. Jak na tom místě mohl někdo nezměknouť! Bude třeba je opustit. Brzy.
Usmála se, opřela se a na okamžik zavřela oči a nechala únavu toho dne odplynout. Jeji budoucnost vypadala náhle mnohem jasněji. Navštíví Rhuidean, projde mezi křišťálovými sloupy, pak se vrátí a bude žádat svůj podíl Randova srdce. Bude bojovat v Poslední bitvě. Pomůže zachovat ty zbytky Aielů, kteří přežijí, a pak je přivede domů, kam patří.
Zvenčí tábora se ozval nějaký zvuk.
Aviendha otevřela oči, vyskočila a uchopila zdroj. Jednu její část potěšilo, že se instinktivně obrátila k jediné síle místo k oštěpům, které zde nebyly. Spředla kouli světla.
Nedaleko stála žena v aielských šatech. Ne v cadin’soru nebo oděvu moudrých, ale v běžném oblečení: tmavé sukni, žlutohnědé jupce a šálu, s šátkem zakrývajícím prošedivělé vlasy. Byla ve středním věku a neměla zbraně. Nehýbala se.
Aviendha se rozhlédla. Byla to léčka? Neboje ta žena přizrak? Jedna z kráčejících mrtvých? Proč ji Aviendha neslyšela přicházet?
„Zdravím tě, moudrá,“ řekla žen a sklonila hlavu. „Smím se s tebou podělit o vodu? Cestuji daleko a zahlédla jsem tvůj oheň.“ Žena měla vrásčitou kůži a nedokázala usměrňovat – to by Aviendha snadno vycítila.
„Ještě nejsem moudrá,“ řekla Aviendha obezřetně. „Právě jsem na své druhé cestě do Rhuideanu.“
„Pak brzy najdeš hodně cti,“ řekla žena. „Já jsem Nakomi. Přísahám, že ti nechci ublížit, dítě.“
Náhle si Aviendha připadala pošetile. Žena se k ní přiblížila bez tasených zbraní. Aviendha se nechala rozptýlit úvahami; proto neslyšela Nakomi přicházet. „Samozřejmě, prosím.“
„Děkuju ti,“ řekla Nakomi, vstoupila do světla a odložila si ranec vedle malého ohně. Zamlaskala a pak z rance vytáhla pár větviček a přiložila je na oheň. Vytáhla konvici na čaj. „Můžu dostat trochu té vody?“
Aviendha vytáhla měch na vodu. Sotva si mohla dovolit vydat jedinou kapku navíc – ke Rhuideanu jí stále ještě zbývalo několik dní – ale bylo by urážkou té žádosti nevyhovět poté, co nabídla sdílet stín.
Nakomi si vzala měch a naplnila konvici, kterou pak položila vedle ohně, aby se ohřála. „To je nečekané potěšení,“ řekla Nakomi, zatímco se přehrabovala v ranci, „setkat se s tou, která míří do Rhuideanu. Pověz mi, bylas učednicí dlouho?“
„Příliš dlouho,“ odpověděla Aviendha. „I když především kvůli své paličatosti.“
„Ach,“ řekla Nakomi. „Působíš jako válečník, dítě. Řekni mi, patříš k těm, kteří se vydali na západ? K těm, kteří se připojili k tomu, kterému říkají Kar’a’karn!“
„On je Kar’a’kam,” řekla Aviendha.
„Neřekla jsem, že není,“ odvětila Nakomi a znělo to pobaveně. Vytáhla čajové lístky a byliny.
Ne. Neřekla to. Aviendha obrátila maso a zakručelo jí v žaludku. Bude se muset s Nakomi podělit i o jídlo.
„Můžu se zeptat,“ řekla Nakomi, „co si myslíš o Kar’a’karnovi?“
Miluju ho, pomyslela si Aviendha okamžitě. To však nemohla vyslovit. „Myslím, že má vekou čest. A ačkoli nezná správné způsoby, učí se.“
„Takže jsi s ním strávila nějaký čas?“
„Ano,“ řekla Aviendha. Pak, aby byla poctivější, dodala: „Víc než většina ostatních.“
„Je to mokřiňan,“ řekla Nakomi zamyšleně. „A Kar’a’karn. Pověz mi, jsou mokřiny tak nádherné, jak mnozí tvrdí? Řeky tak široké, že nedohlédneš na protější břeh, rostliny tak plné vody, že když je zmáčkneš, puknou?“
„Mokřiny nejsou nádherné,“ řekla Aviendha. „Jsou nebezpečné. Oslabují nás.“
Nakomi svraštila čelo.
Kdo je ta žena? Nebylo neobvyklé narazit na Aiely, putující Pustinou; dokonce i děti se učily, jak se chránit. Ale neměla by Nakomi cestovat s přáteli či rodinou? Neměla na sobě oděv moudré, ale něco na ní bylo…
Nakomi zamíchala čaj, pak přemístila Aviendžino maso a položila ho nad uhlíky, aby se opeklo rovnoměrněji. Zevnitř rance vytáhla několik hlubinných kořenů. Aviendžina matka je často vařívala. Nakomi je položila do malé keramické zapékací nádobky a tu pak vsunula do uhlíků. Aviendha si neuvědomila, že je oheň tak horký. Odkud se všechny ty uhlíky vzaly?
„Vypadáš ustaraně,“ řekla Nakomi. „Mám daleko k tomu, abych se vyptávala učednice moudrých. Ale vidím ve tvých očích obavy.“
Aviendha potlačila úšklebek. Raději by byla sama. Nicméně ona tuto ženu pozvala, aby s ní sdílela vodu a stín. „Mám obavy o náš lid. Nastávají nebezpečné časy.“
„Poslední bitva,“ řekla Nakomi tiše. „Ta věc, o které mluví mokřiňani.“
„Ano. Dělám si starosti s něčím větším. Mokřiny, které kazí náš lid. Činí ho měkkým.“
„Ale mokřiny jsou součástí našeho osudu, nebo ne? Věci, které měl Kar’a’karn odhalit… zvláštními způsoby nás s mokřinami spojují. Tedy za předpokladu, že to, co říkal, je pravda.“
„O tom by nelhal,“ řekla Aviendha.
Malé hejno káňat s křikem prolétlo nočním vzduchem kolem nich. Dějiny Aviendžina lidu – věci, které Rand al’Thor odhalil – stále mnohé Aiely trápily. V Rhuideanu Aviendha tyto dějiny brzy sama spatří: že Aielové porušili své přísahy. Aviendžin lid kdysi následoval, a později opustil, Cestu listu.
„Vyvoláváš zajímavé otázky, učednice,“ řekla Nakomi, zatímco nalévala čaj. „Naší zemi se říká Trojí země. Trojí, protože nám způsobila tři věci. Potrestala nás za hřích. Vyzkoušela naši odvahu. Vytvořila kovadlinu, aby nás vytvarovala.“
„Trojí země nás dělá silnými. Takže když ji opustíme, zeslábneme.“
„Ale pokud jsme sem museli přijít, abychom byli vykováni v něco silného,“ řekla Nakomi, „nenaznačuje to, že zkoušky, kterým jsme měli čelit – v mokřinách – byly stejně nebezpečné jako samotná Trojí země? Tak nebezpečné a náročné, že jsme museli přijít sem, abychom se na ně připravili?“ Zavrtěla hlavou. „Ale neměla bych se dohadovat s moudrou, dokonce ani s učednicí. Mám toh.“
„Za to, že někdo promluví moudře, není nikdy toh“ řekla Aviendha. „Pověz mi, Nakomi, kam putuješ? Ke kterému klanu patříš?“
„Jsem daleko od své střechy,“ řekla žena tesklivě, „a přesto vůbec ne daleko. Možná ona je daleko ode mě. Nemůžu na tvoji otázku odpovědět, učednice, protože není na mně, abych tuto pravdu odhalila.“
Aviendha se zamračila. Co to bylo za odpověď?
„Připadá mi,“ pokračovala Nakomi, „že tím, že porušil naše prastaré přísahy nečinit násilí, si náš lid vysloužil velké toh.“
„Ano,“ řekla Aviendha. Co jste dělali, když celý váš lid provedl něco tak hrozného? Právě toto vědomí způsobilo, že tolik Aielů pohltila bezútěšnost. Zahodili oštěpy a odmítli si sundat bílou gaťšainů, čímž naznačovali, že jejich lid má tak velké toh, že jej nikdy nelze vyrovnat.
Ale mýlili se. Aielské toh se dalo vyrovnat – muselo se vyrovnat. To byl cíl služby Kar’a’karnovi, zástupci těch, kterým Aielové původně složili přísahy.