„My naše toh vyrovnáme,“ řekla Aviendha. „Tím, že budeme bojovat v Poslední bitvě.“
Tak Aielové znovu získají čest. Jakmile jste toh splatili, zapomněli jste na něj. Pamatovat si chybu, která byla splacena, bylo domýšlivé. Oni s tím tak skončí. Budou se moci vrátit a už se nestydět za to, co se v minulosti stalo. Aviendha v duchu přikývla.
„A tak,“ řekla Nakomi a podala jí šálek čaje, „se Trojí země stala naším trestem. Přišli jsme sem vyrůst, abychom mohli vyrovnat naše toh.“
„Ano,“ přikývla Aviendha. Připadalo jí to jasné.
„Takže jakmile budeme bojovat pro Kar’a’karna, vyrovnáme své toh. A nebude už tedy důvod se dále trestat. Pokud je to takhle, proč se vracet do téhle země? Nebylo by to jako vyhledávat další trest poté, co je toh vyrovnáno?“
Aviendha ztuhla. Ale ne, tohle byla hloupost. Nechtěla se o tom s Nakomi hádat, ale Aielové patři do Trojí země.
„Lid Draka,“ řekla Nakomi a upila čaj. „To jsme. Služba Drakovi byla důvodem všeho, co jsme dělali. Našich zvyků, našich vzájemných nájezdů, našeho drsného výcviku… samotného našeho způsobu života.“
„Ano,“ přitakala Aviendha.
„Takže,“ řekla Nakomi tiše, „až bude Oslepitel poražen, co nám zůstane? Možná to je ten důvod, proč jich tolik odmítlo Kar’a’karna následovat. Protože se báli toho, co to znamená. Proč dodržovat staré způsoby? Jak najdeme v nájezdech a vzájemném zabijení čest, když už se nepřipravujeme na tak důležitý úkol? Proč se snažit být tvrdší? Jen pro tvrdost samotnou?“
„Já…“
„Omlouvám se,“ řekla Nakomi. „Zase žvaním. Obávám se, že k tomu mám sklony. Pojď, najíme se.“
Aviendha sebou trhla. Kořeny ještě určitě nebyly hotové. Nicméně Nakomi je vytáhla a voněly nádherně. Žena rozřízla maso a z rance vylovila dva plechové talíře. Maso i kořínky okořenila a jeden talíř podala Aviendze.
Ta váhavě ochutnala. Jídlo bylo lahodné. Dokonce úžasné. Lepší než na spoustě hostin, kterých se účastnila v přepychových palácích v mokřinách. Užasle zírala na talíř.
„Jestli mě omluvíš,“ řekla Nakomi. „Musím poslechnout volání přírody.“ Usmála se, vstala a odštrachala se do tmy.
Aviendha mlčky jedla, rozrušení tím, co bylo řečeno. Nebylo takové úžasné jídlo, připravené nad ohněm a ze skromných přísad, důkazem, že přepych mokřin není třeba?
Ale jaký cíl teď Aielové měli? Pokud nečekali na Kar’a’karna, co dělali? Bojovali, ano. A pak? Budou se dál vzájemně vybíjet při nájezdech? K čemu to povede?
Dojedla a pak dlouho přemýšlela. Příliš dlouho. Nakomi se nevrátila. Znepokojená Aviendha seji vypravila hledat, ale nenašla po ženě ani stopy.
Když se Aviendha vrátila k ohni, všimla, si, že Nakomin ranec a talíř zmizely. Nějakou dobu čekala, ale žena se nevrátila.
Nakonec se Aviendha neklidně uložila ke spánku.
KAPITOLA 40
Tvoření
Osamocený Perrin seděl na pařezu, oči měl zavřené a tvář zvednutou k temné obloze. Tábor byl postavený, průchody zavřené a hlášení převzatá. Perrin měl konečně čas si odpočinout.
To bylo nebezpečné. Odpočinek mu umožňoval přemýšlet. Přemýšlení vyvolávalo vzpomínky. Vzpomínky přinášely bolest.
Cítil ve větru svět. Společně vířící vrstvy pachů. Tábor kolem: zpocení lidé, koření, mýdla, koňský hnůj, emoce. Okolní kopce: suché borové jehličí, bláto z potoka, zvířecí mršina. Svět za tím: náznaky prachu ze vzdálené cesty, trs levandule, který v umírajícím světě nějak přežil.
Žádný pyl. Žádní vlci. Obojí mu připadalo jako strašlivé znamení.
Bylo mu zle. Spatně, jako kdyby měl žaludek plný bahnité vody z močálu, hnijícího mechu a kousků mrtvých brouků. Chtělo se mu ječet. Chtěl najít Zabíječe a zabít ho, mlátit ho pěstmi do obličeje, dokud ho nezalije krev.
Přiblížily se kroky. Faile. „Perrine? Chceš si promluvit?“
Otevřel oči. Měl by brečet, řvát. Ale cítil takový chlad. Chlad a zuřivost. To u něj nešlo dohromady.
Jeho stan stál nedaleko; dílce se třepotaly ve větru. Poblíž odpočíval Gaul, opřený o kmínek mladé kaliny. V dálce stále ještě pracoval jeden z podkovám. Nocí se rozléhalo tiché zvonění.
„Selhal jsem, Faile.“ zašeptal Perrin.
„Získal jsi ter’angrial“ řekla a poklekla vedle něj. „Zachránil jsi svůj lid.“
„A stejně nás Zabíječ porazil,“ řekl hořce. „Naše pětičlenná smečka na boj s ním nestačila.“
Takhle se Perrin cítil, když našel svoji rodinu mrtvou, pobitou trolloky. Než tohle skončí, kolik mu jich Stín ještě vezme? Hopsal měl být ve vlčím snu v bezpečí.
Hloupé štěně, hloupé štěně.
Existovala ve skutečnosti nějaká past na Perrinovu armádu? Zabíječův snový bodec mohl klidně sloužit úplně jinému účelu. Jenom shoda náhod.
Když jde o ta’veren, neexistují žádné náhody…
Musel se svým vztekem a bolestí něco udělat. Vstal, obrátil se a překvapilo ho, kolik ještě v ležení svítí světel. Poblíž čekal hlouček lidí, dostatečně daleko, aby nerozeznával jejich jednotlivé pachy. Alliandre ve zlatých šatech. Berelain v modrých. Obě seděly v křesilkách vedle malého dřevěného cestovního stolku, na němž stála lucerna. Vedle nich seděl na kameni Elyas a brousil nůž. Kolem ohniště se choulil tucet dvouříčských mužů – mezi nimi Wil al’Seen, Jon Ayellin a Grayor Frenn – a pokukoval po něm. Byli zde dokonce i Arganda a Gallenne, kteří spolu tiše rozmlouvali.
„Měli by spát,“ řekl Perrin.
„Dělají si o tebe starosti,“ řekla Faile. 1 ona byla cítit ustaraně. „A bojí se, že když teď průchody fungujou, pošleš je pryč.“
„Hlupáci,“ zašeptal Perrin. „Hlupáci, že jdou za mnou. Hlupáci, že se neschovají.“
„Opravdu bys to po nich chtěl?“ zeptala se rozzlobeně Faile. „Aby se někde krčili, zatímco se odehrává Poslední bitva? Netvrdils, že bude třeba každého člověka?“
Měla pravdu. Bude třeba každého. Uvědomil si, že jedna z věcí, co ho rozčiluje, je, že neví, čemu unikl. Unikl, ale čemu? Proč Hopsal zemřel? Jelikož neznal nepřítelovy plány, cítil se Perrin jako slepý.
Odešel od pařezu k místu, kde spolu hovořili Arganda a Gallenne. „Přineste mi mapu,“ řekl. „Jehannahské silnice.“
Arganda zavolal Hiršanina a řekl mu, kde nějakou najít. Hiršanin odběhl a Perrin se vydal ležením. Směrem ke zvuku kovu zvonícího o kov, tam, kde pracoval podkován Perrina jako by to tam přitahovalo. Kolem něj vířily táborové pachy a obloha nad ním hřměla.
Ostatní se vlekli za ním. Faile, Berelain a Alliandre, muži z Dvouříčí, Elyas, Gaul. Skupina se zvětšila, když se k ní připojili další Dvouříčští. Nikdo nemluvil a Perrin si jich nevšímal, dokud nedorazil k Aeminovi, který pracoval u kovadliny, vedle níž stála jedna z výhní, kterou tahali koně, a plála rudým světlem.
Právě, když sem dorazil, přiběhl Hiršanin s mapou. Perrin ji rozvinul a podržel před sebou, zatímco Aemin přestal pracovat a byla z něj cítit zvědavost. „Argando, Gallenne,“ řekl Perrin. „Povězte mi. Kdybyste chtěli připravit co nejlepší past velké skupině, která po téhle cestě míří k Lugardu, kam byste ji umístili?“
„Tady,“ odvětil Arganda bez váhání a ukázal na pozici několik hodin od místa, kde předtím tábořili. „Vidíš tohle? Cesta se stáčí, aby sledovala staré vyschlé říční koryto. Armáda, která by tudy procházela, by byla úplně odkrytá a vystavená přepadení; mohl bys na ni zaútočit z vyvýšenin tady a tady.“