Gallenne přikývl. „Ano. Tohle je skvělé místo, kde utábořit velkou skupinu lidí. Na úpatí toho kopce, kde se cesta stáčí. Ale jestli je někdo s nepřátelskými úmysly na vrcholcích nad ní, taky už se nemusíš ráno probudit.“
Arganda přikývl.
Ploché vrcholky se zvedaly na sever od cesty; staré řečiště vymlelo širokou rovnou cestu směrem na jih a západ. Na kopce byste dostali celou armádu.
„Co je tohle?“ zeptal se Perrin a ukázal na značky na jih od cesty.
„Staré ruiny,“ řekl Arganda. „Nic důležitého; na to, aby poskytly úkryt, se už příliš rozpadly. Vlastně je to jenom pár mechem pokrytých balvanů.“
Perrin přikývl. Začínal si něco dávat dohromady. „Grady s Nealdem spí?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla Berelain. „Říkali, že chtějí zůstat vzhůru, jen tak pro jistotu. Myslím, že jim tvoje nálada nahání strach.“
„Pošlete pro ně,“ řekl Perrin, ačkoli ne někomu konkrétnímu. „Jeden z nich musí zkontrolovat bělokabátnické vojsko. Vzpomínám si, že mi někdo říkal, že rozbili tábor.“ Nečekal, aby viděl, jestli jeho rozkaz někdo poslechl. Přistoupil k výhni a položil Aeminovi ruku na rameno. „Trochu se vyspi, Aemine. Potřebuju něco dělat. Podkovy, je to tak?“
Muž popleteně přikývl. Perrin si od něj vzal zástěru a rukavice a Aemin odešel. Perrin vytáhl vlastní kladivo. Kladivo, které dostal v Tearu, kladivo, které používal k zabíjení, ale které už dlouho nepoužil k tvoření.
Kladivo mohlo být zbraní nebo nástrojem. Perrin měl na vybranou, stejně jako každý z jeho stoupenců. Hopsal měl na vybranou. Vlk si vybral a při obraně světla riskoval víc, než by kterýkoli člověk – kromě Perrina – dokázal pochopit.
Perrin kleštěmi vytáhl z uhlí malý kousek kovu a položil ho na kovadlinu. Zvedl ruku a začal bušit.
Už to bylo dlouho, co si našel cestu do kovárny. Vlastně naposledy, kdy si dokázal vzpomenout, že v ní odvedl nějakou významnou práci, bylo v Tearu, toho klidného dne, kdy na chvilku opustil své povinnosti a pracoval v kovárně.
Jsi jako vlk, manželi. To mu řekla Faile, když narážela na to, jak byl soustředěný. To byla vlčí věc; mohli znát minulost i budoucnost, ale soustředili se na lov. Byl schopen téhož? Nechat se pohltit, když to bylo třeba, ale v jiných částech života udržovat rovnováhu?
Začínal se nořit do práce. Rytmické bušení kladiva o kov. Kus kovu zploštil, čas od času ho vrátil do uhlíků a vytáhl jiný, takže pracoval na několika podkovách najednou. Vedle měl potřebné rozměry. Pomalu ohýbal kov o bok kovadliny a tvaroval ho. Začaly se mu potit paže a tvář měl rozehřátou ohněm a prací.
Dorazili Neald a Grady společně s moudrými a Masuri. Zatímco Perrin pracoval, všiml si, že poslali Sulin průchodem, aby zkontrolovala bělokabátníky. Zakrátko se vrátila, ale hlášení odložila, protože Perrin měl plné ruce práce.
Perrin zvedl podkovu a zamračil se. Tohle nebyla dostatečně těžká práce. Ano, uklidňovala ho, ale dnes chtěl nějakou větší výzvu. Cítil potřebu tvořit, jako by chtěl vyvážit zkázu, kterou ve světě viděl, zkázu, kterou pomáhal vytvořit. Vedle výhně leželo několik dlouhých kusů neopracované oceli, lepší materiál, než jaký se používal na podkovy. Nejspíš tady čekaly na to, až z nich udělají meče pro bývalé uprchlíky.
Perrin několik kusů vzal a položil je na uhlí. Tahle kovárna nebyla tak dobrá, na jaké byl zvyklý; přestože měl měchy a tři sudy na ochlazování, kov ochlazoval i vítr a uhlíky nebyly tak žhavé, jak by se mu líbilo. Nespokojeně to sledoval.
„S tím ti můžu pomoct, urozený pane Perrine,“ ozval se z boku Neald. „Zahřát kov, jestli chceš.“
Perrin si ho změřil a pak přikývl. Vylovil kus oceli a podržel ho v kleštích. „Chci pěknou žlutočervenou barvu. Ale pozor, ne tak horký, aby zbělal.“
Neald přikývl. Perrin tyč položil na kovadlinu, vytáhl kladivo a začal znovu bušit. Neald stál vedle a soustředil se.
Perrin se ponořil to práce. Vykovat ocel. Všechno ostatní vybledlo. Rytmické bušení kladiva o kov, jako tlukot jeho srdce. Třpytící se kov, teplý a nebezpečný. V tom soustředění nalezl porozumění. Svět pukal, každým dnem praskal víc a víc. Potřeboval pomoc hned teď. Jakmile se věci roztříštily, už jste je nedokázali dát dohromady.
„Nealde,“ ozval se Gradyho hlas. Byl naléhavý, ale Perrinovi připadal vzdálený. „Nealde, co to děláš?“
„Nevím,“ odpověděl Neald. „Připadá mi to správný.“
Perrin bušil dál, stále silněji a silněji. Kov přeložil, rozklepal obě dotýkající se části. Bylo skvělé, jak ho aša’man udržoval přesně ve správné teplotě. Tak se Perrin nemusel spoléhat jen na pár okamžiků dokonalé teploty mezi jednotlivými zahříváními.
Kov jako by tekl, téměřjako by ho Perrin tvaroval jen samotnou svou vůlí. Co to dělá? Vytáhl z plamenů další dva kovové pruty a začal střídavě pracovat na všech třech. První – a největší – přeložil, roztavil a použil proces známý jako pěchování, kdy zvýšil jeho tloušťku. Vytvořil z něj velkou kouli a pak k němu přidával další ocel, až byl velký téměřjako lidská hlava. Vytáhl druhý kus, protáhl ho a ztenčil, a pak vytvořil úzkou tyč. Poslední, nejmenší kus zploštil.
Nadechoval se a vydechoval a jeho plíce pracovaly jako měchy. Jeho pot byl jako kalicí voda. Jeho paže jako kovadlina. On byl kovárna.
„Moudré, potřebuju kruh,“ řekl Neald naléhavě. „Hned. Nehádejte se! Potřebuju ho!“
Perrin bušil a začaly odletovat jiskry. S každým úderem větší sprška. Cítil, jak z něj cosi prosakuje, jak do kovu s každým úderem proniká jeho vlastni síla a také jeho pocity. Obavy i naděje. Proudily z něj do tří neopracovaných kusů.
Svět umíral. Nemohl ho zachránit. To byla Randova práce. Perrin se jen chtěl vrátit ke svému obyčejnému životu, ne?
Ne. Ne, chtěl Faile, chtěl těžkosti. Chtěl život. Nemohl se schovat, o nic víc než jeho stoupenci.
Nechtěl jejich oddanost. Ale měl ji. Jak by se cítil, kdyby se velení ujal někdo jiný a pak je nechal zabít?
Úder za úderem. Spršky jisker. Příliš mnoho, jako by bušil do vědra žhnoucí taveniny. Jiskry stříkaly do vzduchu, odlétaly zpod jeho kladiva, vylétaly vysoko ke korunám stromů a desítky kroků daleko. Lidé, kteří ho sledovali, se stáhli, všichni až na aša’mana a moudré, kteří obklopili Nealda.
Nechci je vést, pomyslel si Perrin. Ale když ne já, tak kdo? Když je opustím a oni padnou, bude to moje vina.
Nyní Perrin viděl, co vytváří, co se pokoušel vytvořit celou dobu. Největší kus vytvaroval do podoby cihly. Z dlouhého kusu se stal tři prsty silný topor. Plochý kus poslouží k tomu, aby se omotal kolem hlavy a připojil ji k toporu.
Kladivo. Vyráběl kladivo. Tohle byly jeho části.
Nyni to chápal.
Dorostl ke svému úkolu. Úder po úderu. Tyto rány byly tak hlasité. Každá jako by mu otřásla zemí pod nohama a lomcovala stany. Perrin byl u vytržení. Věděl, co dělá. Konečně věděl, co dělá.
Neprosil se o to, stát se vůdcem, ale zprošťovalo ho to odpovědnosti? Lidé ho potřebovali. Svět ho potřeboval. A s pochopením, které v jeho nitru chladlo jako roztavená skála, formující se do určitého tvaru, si uvědomil, že chce vést.