Pokud musí někdo těmto lidem dělat urozeného pána, chtěl to být on. Protože to byl jediný způsob, jak se ujistit, že to bude správně.
Pomocí dláta vytvaroval ve středu hlavy kladiva oko, pak popadl topor, zvedl ho vysoko na hlavu a zarazil na místo. Vzal poslední plochý kus, položil na něj kladivo a vytvaroval ho. Bylo to jen pár okamžiků, co se celý proces živil na jeho hněvu. Teď však jako by z něj dostával rozhodnost a odhodlání.
Kov byl cosi živého. Každý kovář to věděl. Jakmile jste ho zahřáli a pracovali na něm, ožil. Vzal dláto a kladivo a začal vytvářet vzory, rýhy a úpravy. Odletovaly od něj spršky jisker a jeho kladivo zvonilo ještě silněji, hlasitěji, hlaholilo jako zvony. Použil dláto na malý kousek oceli, aby ho vytvaroval, a pak ho položil nahoru na kladivo.
S řevem naposledy zvedl nad hlavu staré kladivo, udeřil jím do nového a na jeho bok vyrazil ornament. Vlk ve skoku.
Perrin spustil nářadí. Na kovadlině – stále žhnoucí vnitřním žárem – leželo nádherné kladivo. Dílo, které překonávalo vše, co kdy vytvořil nebo si myslel, že by mohl vytvořit. Mělo silnou mocnou hlavu jako palice, ale zadní strana byla vytvarovaná do klínu. Jako kovářský nástroj. Zdola nahoru měřilo dvanáct dlaní, možná víc, což byla na tento druh kladiva obrovská velikost.
Topor byl celý z oceli, a to dosud nikdy u žádného kladiva neviděl. Perrin kladivo zvedl; dokázal to jednou rukou, ale stěží. Bylo těžké. Hutné.
Ozdobný vzor tvořil křížové šrafování, na jedné straně s vyraženým vlkem ve skoku. Vypadal jako Hopsal. Perrin se ho dotkl mozolnatým palcem a kov utichl. Stále byl na dotek teplý, ale nespálil ho.
Obrátil se a velikost zástupu, který ho sledoval, ho ohromila. Vpředu stáli muži z Dvouříčí, Jori Congar, Azi al’Thone, Wil aTSeen a stovky dalších. Ghealdaňané, Cairhieňané, Andořané, Mayenerové. Mlčky ho sledovali. Zem kolem Perrina byla zčernalá od dopadajících jisker; jako sluneční paprsky se od něj táhly kapky stříbřitého kovu.
Neald padl na kolena, lapal po dechu a tvář měl zalitou potem. Grady a ženy z kruhu se posadili a vypadali vyčerpaně. Zapojilo se všech šest moudrých. Co udělali?
Perrin se cítil vyčerpaně, jako by všechnu svou sílu a emoce vkoval do kovu. Nemohl však odpočívat. „Wile. Před mnoha týdny jsem ti dal rozkaz. Spálit prapory s vlčí hlavou. Poslechls? Spálil jsi všechny?“
Wil aTSeen mu pohlédl do očí a pak je zahanbeně sklopil. „Urozený pane Perrine, snažil jsem se. Ale… Světlo, nemohl jsem to udělat. Jeden jsem si nechal. Ten, který jsem pomáhal šít.“
„Přines ho, Wile,“ řekl Perrin. Jeho hlas zněl jako ocel.
Wil odběhl a byl z něj cítit strach. Brzy se vrátil a s sebou přinesl složenou látku, bílou s rudým lemováním. Perrin si ji vzal a uctivěji podržel v jedné ruce. V druhé držel kladivo. Pohlédl na shromážděný dav. Stála tam i Faile, s rukama sevřenýma před tělem. Cítil z ní naději. Viděla do něj. Věděla.
„Snažil jsem se vás poslat pryč,“ oznámil Perrin davu. „Neodešli jste. Mám svoje chyby. To musíte vědět. Pokud potáhneme do války, nedokážu vás všechny ochránit. Budu dělat chyby.“
Rozhlédl se po nich, podíval se do očí těm, kdo zde stáli. Každý muž či žena, na které pohlédl, mlčky přikývli. Bez lítosti, bez váhání. Přikyvovali.
Perrin se zhluboka nadechl. „Jestli si to přejete, přijmu vaše přísahy. Povedu vás.“
Začali jásat. Obrovský nadšený řev. „Zlatooký! Zlatooký vlk! Do Poslední bitvy! Tai’šar ManetherenP
„Wile!“ zaduněl Perrin a zvedl zástavu. „Zvedni prapor vysoko. Nesundávej ho, dokud nezvítězíme v Poslední bitvě. Potáhnu pod znakem vlka. Vy ostatní vyburcujte tábor. Ať se všichni vojáci připraví k boji. Dnes v noci máme další úkol!“
Mladík vzal prapor a rozvinul ho a Jori s Azim se k němu připojili a drželi prapor tak, aby se nedotýkal země. Zvedli ho do výšky a rozběhli se sehnat žerď. Shromážděný dav se rozdělil, lidé pobíhali sem a tam a křikem se svolávali.
Faile přistoupila k Perrinovi a ten ji vzal za ruku. Cítil z ní spokojenost. „Takže takhle to je?“
„Už si nebudu stěžovat,“ slíbil jí. „Nelíbí se mi to. Ale zabíjení se mi taky nelíbí. Udělám, co je nutné.“ Pohlédl na kovadlinu, zčernalou po jeho práci. Na ní leželo jeho staré kladivo, nyní otlučené a na mnoha místech promáčknuté. Byl smutný, že ho zde nechává, ale už se rozhodl.
„Co jsi udělal, Nealde?“ zeptal se, když se aša’man – stále pobledlý – potácivě zvedl na nohy. Perrin zvedl nové kladivo a skvostné dílo mu předvedl.
„Já nevím, můj pane,“ řekl Neald. „Prostě… no, jak jsem říkal. Připadalo mi to správný. Viděl jsem, co dělat, jak vložit tkaniva do samotného kovu. Vypadalo to, jako by je nasával, jako když oceán pije vodu potoka.“ Zrudl, jako by to považoval za hloupou řečnickou figuru.
„To zní správně,“ řekl Perrin. „Tohle kladivo potřebuje jméno. Znáš dobře starý jazyk?“
„Ne, můj pane.“
Perrin pohlédl na vlka, vyraženého na boku. „Ví někdo, jak se řekne ‚Ten, který létá’?“
„Já… já nevím…“
„ Mah’alleinir, “ řekla Bair, která k nim přistoupila z místa, odkud vše sledovala.
„Mah’alleinir, “zopakoval Perrin. „Zní to správně. Sulin? Co bělokabátníci?“
„Rozbili tábor, Perrine Aybaro,“ odvětila Děva.
„Ukaž mi to,“ řekl a pokynul k Argandově mapě.
Ukázala mu místo; kus země na úbočí kopce, na severu obklopený výšinou, ze severovýchodu k němu mířila cesta, obíhající jižní stranu vysočiny – kudy dřív vedlo staré říční koryto – a pak zahýbající na jih a narážející na tábořiště u kopce. Odtamtud cesta mířila k Lugardu, ale tábořiště bylo ze dvou stran chráněno před větrem. Bylo to dokonalé tábořiště, ale také dokonalé místo na přepadení. Místo, které mu ukázali Arganda s Gallennem.
Hleděl na cestu a tábořiště a uvažoval o tom, co se posledních pár týdnů dělo. Potkali jsme lidi… říkali, že rozbahněné cesty na sever jsou pro velké vozy i dvoukoláky téměř neprůjezdné…
Stádo ovcí, prchající před smečkou do chřtánu bestie. Faile s ostatními, jdoucí k útesu. Světlo!
„Grady, Nealde,“ řekl Perrin. „Budu potřebovat další průchod. Dokážete to?“
„Myslím, že ano,“ řekl Neald. „Jenom nám dej pár minut, abychom popadli dech.“
„Výborně. Umístěte ho sem.“ Perrin ukázal do kopců nad táborem bělokabátníků. „Gaule!“ Aiel jako obvykle čekal poblíž. Přiběhl. „Chci, aby sis zašel promluvit s Dannilem, Argandou a Gallennem. Chci, aby celá armáda prošla co nejrychleji skrz, ale musejí být zticha. Budeme se přesouvat v takovém utajení, jak to jen takhle velké vojsko dokáže.“
Gaul přikývl a odběhl. Gallenne byl stále poblíž; Gaul si s ním promluvil jako s prvním.
Faile Perrina sledovala a on z ní cítil zvědavost a mírnou úzkost. „Co máš v plánu, manželi?“
„Je načase, abych vedl,“ řekl Petřin. Naposledy se podíval na staré kladivo a položil prsty na jeho topor. Pak si přes rameno přehodil Mah’alleinir a odešel. Pod nohama mu křupaly kapky ztuhlé oceli.
Nástroj, který zde zanechal, bylo kladivo prostého kováře. Ta osoba vždy bude Perrinovou součástí, ale už si nemohl dovolit, aby ho řídila.
Od této chvíle ponese kladivo krále.
Zatímco Perrin rázoval pryč a vykřikoval další rozkazy připravit armádu, Faile přejížděla prsty po kovadlině.