„To jsem řekl.“
„Myslím, že to platí i pro vůdcovství. Zdá se, že ti, kdo o tituly nestojí, by je měli získávat. Myslím, že dokud to budu mít na paměti, mohl bych být v pořádku.“
Elyas se uchechtl. „Ten prapor tam nahoře vypadá dobře.“
„Hodí se ke mně. Vždycky se hodil. Jenom jsem se vždycky nehodil já k němu.“
„To jsou hluboké myšlenky, na kováře.“
„Snad.“ Perrin vytáhl z kapsy kovářský hlavolam, ten, který našel v Maldenu. Pořád se mu ještě nepodařilo tu věc rozložit. „Napadlo tě někdy, že je divné, že kováři vypadají jako prosťáčci, ale přesto jsou to oni, kdo vyrábějí tyhle zatracené hlavolamy, které je tak těžké vyřešit?“
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Takže jsi konečně jeden z nás?“
„Ne,“ odpověděl Perrin a hlavolam schoval. „Jsem, kdo jsem. Konečně.“ Nebyl si jistý, co se v jeho nitru změnilo. Ale možná byl problém především v tom, že o tom příliš přemýšlel.
Věděl, že nalezl rovnováhu. Nikdy nebude jako Noam, muž, který se ztratil ve vlkovi. A to stačilo.
Perrin s Elyasem nějakou dobu vyčkávali a sledovali procházející armádu. Tyhle větší průchody cestování značně zjednodušily; všechny vojáky, muže i ženy, jimi dostanou ani ne za hodinu. Muži k Perrinovi zvedali ruce a byla z nich cítit hrdost. Jeho spojení s vlky je neděsilo; vlastně teď, když o tom věděli, vypadali méně ustaraně. Předtím zde byly dohady. Otázky. Teď si mohli začít zvykat na pravdu. A být na ni pyšní. Jejich urozený pán nebyl jen tak nějaký obyčejný člověk. Byl mimořádný.
„Musím odejít, Perrine,“ řekl Elyas. „Jestli můžu, tak dneska v noci.“
„Já vím. Poslední lov začal. Běž s nimi, Elyasi. Sejdeme se na severu.“
Stárnoucí strážce položil Perrinovi ruku na rameno. „Pokud se nesetkáme tam, tak se snad sejdeme ve snu, příteli.“
„Tohle je sen,“ usmál se Perrin. „A my se znovu setkáme. Pokud budeš s vlky, najdu si tě. Dobrý lov, Dlouhý zube.“
„Dobrý lov, Mladý býku.“
S nepatrným zašustěním zmizel Elyas v temnotě.
Perrin se natáhl po teplém kladivu, které měl po boku. Domníval se, že ta odpovědnost bude další věc, co ho tíží. Ale když ji teď přijal, ve skutečnosti se cítil, jako by z něj část tíhy sňali.
Perrin Aybara byl jen člověk, ale Perrin Zlatooký byl symbol stvořený lidmi, kteří ho následovali. V tom neměl Perrin na vybranou; mohl je jen vést nejlépe, jak to dokáže. Pokud by to nedělal, symbol by nezmizel. Lidé by v něj prostě jen ztratili víru. Tak jako chudák Aram.
Je mi to líto, příteli, pomyslel si. Tebe jsem zklamal nejvíc ze všech. Nemělo cenu se k tomu vracet. Prostě bude muset jít dál a vést si lépe. „Jsem Perrin Zlatooký,“ řekl, „muž, který mluví s vlky. A myslím, že to je dobré.“
Pobídl Tanečníka průchodem. Perrina Zlatookého dnes v noci naneštěstí čekalo zabíjení.
Galad se probudil, jakmile stanový dílec zašustil. Zahnal pozůstatky snu – něco pošetilého o tom, jak večeří s tmavovlasou kráskou s dokonalými rty a sladkýma očima – a sáhl po meči.
„Galade!“ zasykl nějaký hlas. Byl to Trom.
„Co se děje?“ zeptal se Galad, aniž pustil meč.
„Měls pravdu,“ řekl Trom.
„V čem?“
„Aybarova armáda je zpátky. Galade, jsou v kopcích hned nad námi! Zahlídli jsme je jenom náhodou; naši muži hlídali u cesty, jaks nám rozkázal.“
Galad zaklel, posadil se a natáhl se pro kalhoty. „Jak se tam nahoru dostali, aniž jsme je viděli?“
„Temné síly, Galade. Byar měl pravdu. Viděls, jak rychle se jejich leženi vyprázdnilo.“
Zvědové se vrátili před hodinou. Našli Aybarův tábor strašidelně prázdný, jako by ho předtím obývali duchové. Nikdo je neviděl odcházet po cestě.
A teď tohle. Galad se rychle oblékl. „Vzburcuj muže. Zkus to udělat potichu. Bylo moudré, žes nepřinesl světlo; to by mohlo nepřítele upozornit. Ať si muži obléknou zbroj ve stanech.“
„Ano, můj pane velící kapitáne,“ řekl Trom. Jeho odchod doprovázelo zašustění.
Galad spěchal s oblékání. Co jsem to provedl? Při každém kroku si byl svými volbami jistý, ale přesto ho to zavedlo sem. Aybara, rozmístěný k útoku, Galadovi muži spí. Od chvíle, kdy se vrátila Morgasa, Galad cítil, jak se jeho svět rozpadá. Už mu nebylo úplně jasné, co je správné, ne tak jako kdysi. Cesta před ním byla zatažená mraky.
Měli bychom se vzdát, napadlo ho, zatímco si zapínal plášť na kroužkové košili. Ale ne. Děti Světla se temným druhům nikdy nevzdávají. Jak mě to mohlo napadnout?
Musejí zemřít v boji. Ale čeho tím dosáhnou? Konce dětí, které zemřou dřív, než Poslední bitva začne?
Chlopně jeho stanu opět zašustily a Galad tasil meč a připravil se udeřit.
„Galade,“ řekl Byar. „Zabils nás.“ Z jeho hlasu se vytratila veškerá úcta.
To obvinění Galada rozčílilo. „Ti, kdo kráčejí ve Světle, na sebe nesmí brát odpovědnost za činy těch, kdo následují Stín.“ Citát z Lothaira Mantelara. „Konal jsem čestně.“
„Měl jsi zaútočit, místo abys vedl tenhle směšný ‚soud‘.“
„Zmasakrovali by nás. Měl Aes Sedai, Aiely, muže, co dokážou usměrňovat, víc vojáků než my a síly, které nechápeme.“
„Světlo by nás ochránilo!“
„A pokud je tohle pravda, ochrání nás teď,“ řekl Galad se sílící jistotou.
„Ne,“ zašeptal Byar rozhněvaně. „Zavedli jsme se do toho sami. Když padneme, bude to zasloužené.“ Plachtovina zašustila, jak odcházel.
Galad chvíli stál a pak si připjal meč. Obviňování a lítost počkají. Musí přijít na způsob, jak dnešek přežít. Pokud takový je.
Oplať jim přepadení vlastním, pomyslel si. Nech muže ve stanech, dokud útok nezačne, a pak Aybaru překvap tím, že v plné síle vyrazí a…
Ne. Aybara začne šípy, které se na stany snesou jak déšť smrti. To by byl nejlepší způsob, jak využít vyvýšené postavení a lučištníky s dlouhými luky.
To nejlepší, co se dalo udělat, je nechat muže navléct zbroj a pak na znamení společně vyrazit ze stanů a rozběhnout se ke koním. Amadičané by mohli na úpatí vrchoviny vytvořit zeď z kopí. Aybara by mohl riskovat a rozjet se s jezdectvem dolů z příkrého svahu, ale kopiníci by mu ten manévr mohli pokazit.
Lučištníci budou i tak představovat problém. Štíty pomůžou. Trochu. Zhluboka se nadechl a vyšel do noci, aby vydal rozkazy.
„Jakmile bitva začne,“ řekl Perrin, „Chci, abyste se vy tři stáhly do bezpečí. Nebudu se snažit poslat vás do Andoru; vím, že byste nešly. Ale bitvy se nezúčastníte. Zůstaňte za bojovými liniemi a se zadní stráží.“
Faile na něj pohlédla. Seděl na koni a hleděl vpřed. Stáli nahoře v kopcích a z průchodů, umístěných za nimi, se vynořovaly poslední zbytky jeho armády. Jori Congar přidržoval Perrinovi zakrytou lucernu. Zalévala okolí velice slabým světlem.
„Samozřejmě, můj pane,“ odvětila Berelain hladce.
„Tak mi to musíte slíbit,“ řekl Perrin s očima stále upřenýma před sebe. „Ty a Alliandre, Berelain. Faile prostě požádám a budu doufat.“
„Máš moje slovo, můj pane,“ řekla Alliandre.
Perrin mluvil tak rozhodně, že to Faile dělalo starosti. Mohla by mít Berelain pravdu? Chystal se na bělokabátníky zaútočit? Přes všechno to prohlašování, jak chtějí bojovat v Poslední bitvě, představovali nepředvídatelný prvek. Mohli nadělat víc škody než užitku. Kromě toho byla Alliandre Perrinovou lenicí a bělokabátníci se nacházeli na jejím území. Kdo ví, jakou škodu by před svým odchodem mohli napáchat? Navíc tu bylo budoucí ostří Galadova rozsudku.