„Můj pane,“ ozvala se Berelain úzkostlivě. „Prosím, nedělej to.“
„Dělám jenom to, co musím,“ řekl Perrin s očima upřenýma na cestu vedoucí k Jehannahu. To nebylo směrem k bělokabátníkům. Ti se nacházeli od Perrina na jih.
„Perrine,“ řekla Faile a ohlédla se na Berelain. „Co chceš…“
Ze stínů se náhle vynořil nějaký muž, navzdory suchému podrostu naprosto tiše. „Perrine Aybaro,“ řekl Gaul. „Bělokabátníci vědí, že jsme tady.“
„Víš to jistě?“ zeptal se Perrin. Nezdálo se, že by ho to zneklidnilo.
„Snaží se, abychom na to nepřišli,“ řekl Gaul, „ale vidím to. Děvy souhlasí. Připravují se k boji, pacholci odvazují koně, stráže přecházejí od stanu ke stanu.“
Perrin přikývl. Pobídl Tanečníka vpřed křovím a zamířil přímo na okraj vrcholku. Faile se k němu na Svítání přidala a Berelain se držela u ní.
Zem se prudce svažovala ke starému říčnímu korytu, které lemovalo cestu dole. Ta vedla směrem od Jehannahu, dokud neminula úpatí vrchoviny a nestočila se směrem k Lugardu. Přímo v zatáčce byla dolina chráněná kopcem, kde si bělokabátníci rozestavili kruhy stanů.
Pokrývka mraků byla tenká a dovolovala bledému měsíčnímu světlu zalévat zemi stříbřitě bílou září. Objevila se nízká mlha, která se převážně držela v říčním korytě, hluboká a hustá. Perrin si celý výjev pozorně prohlížel; měl nezakrytý výhled na cestu oběma směry. Náhle dole vypukl křik, ze stanů bělokabátníků vyrazili lidé a hnali se ke koním. Vzplály pochodně.
„Lučištníci vpřed!“ zahřměl Perrin.
Dvouříčští se vyškrábali na okraj vyvýšené pozice.
„Pěchoto, připravte se za lučištníky!“ zaječel Perrin. „Argando, na levé křídlo. Gallenne, na pravé! Když budu potřebovat, abyste nám to vyčistili, zavolám.“ Obrátil se k pěšákům – což byli převážně bývalí uprchlíci. „Udržujte těsnou formaci, chlapci. Držte štíty nahoře a paže s oštěpy ohnuté. Lučištníci, nasadit šípy!“
Faile cítila, jak se začíná potit. Tohle nebylo správné. Perrin se určitě nechystá…
Pořád se nedíval na bělokabátníky pod nimi. Zíral na říční koryto na opačné straně, asi tak devadesát kroků za vrchovinou, která kvůli tomu, jak ji kdysi dávno vymlela voda, končila prudkým spádem. Perrin vypadal, jako by viděl něco, co ostatní ne. A s těma jeho zlatýma očima to možná právě tak bylo.
„Můj pane,“ řekla Berelain zoufale a popojela s koněm vedle něj. „Když už musíš zaútočit, mohl bys velitele bělokabátníků ušetřit? Mohl by být užitečný z politických důvodů.“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Perrin. „Jsem tady jenom proto, abych Damodreda udržel naživu.“
„Ty… cože?“ vyhrkla Berelain.
„Můj pane!“ vykřikl náhle Grady, který jel poblíž. „Cítím usměrňování’.“
„Podívejte, támhle!“ zaječel Jori Congar a ukázal rukou. „Něco v mlze. Je to…“
Faile zamžourala. Tam, těsně pod armádou, v bývalém říčním korytě, se jako kdyby ze země začaly zvedat postavy. Znetvoření tvorové se zvířecími hlavami a těly, o polovinu vyšší než Perrin a s hrubými zbraněmi. Mezi nimi se pohybovaly úlisné postavy bez očí a v černém.
Když nepřátelé vyrazili vpřed, mlha proudila kolem nich a její chomáče se táhly za nimi. Objevovali se stále další a další netvoři. Tucty. Stovky. Tisíce.
Celá armáda trolloků a myrddraalů.
„Grady, Nealde!“ zařval Perrin. „Světlo!“
Ve vzduchu se objevily vznášející se zářivě bílé koule. Z mlhy povstávali stále další a další trolloci, jako by je plodila, ale zdálo se, že je světla matou. Zírali nahoru, mžourali a clonili si oči.
Perrin zabručel. „A co tohle? Nebyli na nás připravení; mysleli si, že bělokabátníci budou snadný cíl.“ Obrátil se a rozhlédl se po řadách překvapených vojáků. „Takže, chlapi, chtěli jste mě následovat do Poslední bitvy? Malou ochutnávku budeme mít hned tady! Lučištníci, vystřelit! Pošleme tyhle zplozence Stínu zpátky do jámy, která je zrodila!“
Zvedl nově vykované kladivo a bitva začala.
KAPITOLA 41
Nečekaný spojenec
Galad běžel s vysoko zvednutým štítem. Borhnald se k němu přidal, také se zdviženým štítem, a když ve vzduchu vzplála ta nepřirozená světla, zahodil lucernu. Žádný z nich nepromluvil. Každou chvili vypukne krupobití šípů.
Doběhli ke koním, kde jim dvojice nervózních pacholků předala ty jejich. Galad sklonil štít, a když nasedal na Siláka, připadal si strašně nechráněný. Obrátil koně a znovu štít zvedl. V dálce slyšel známé brnkání tětiv a praskání letících šípů. Žádný z nich nedopadl blízko něj.
Zaváhal. Díky světlům vznášejícím se ve vzduchu bylo světlo jako za úplňku, možná i víc.
„Co se děje?“ řekl Bornhald, jehož kůň nervózně přešlapoval. „Netrefili se? Ty šípy dopadají hodný kus za tábor.“
„Trolloci!“ Výkřik z ležení. „Po cestě jich sem jdou tisíce!“
„Netvoři!“ zaječel vyděšený Amadičan. „Netvoři Stínu! Světlo, jsou ‚skwtecnz’?“ Galad pohlédl na Bornhalda. Tryskem se rozjeli za tábor, až za nimi bílé pláště vlály, a podívali se na cestu.
Na masakr.
Z kopců se sem snášely roje šípů a dopadaly do masy zplozenců Stínu. Tvorové vyli a vřískali, někteří se snažili běžet ke Galadovu ležení, jiní šplhat k lučištníkům. Náhle trolloci vylétli do vzduchu, když se pod nimi vzedmula zem, a shora pršel oheň. Do boje se zapojili Aybarovi usměrňovači.
Galad to pochopil. „Pěšáci, vytvořte na téhle straně tábora stěnu ze štítů,“ zařval. „Kušiníci, k támhle těm ruinám. Rozdělte legie na osm jízdních kumpanií a připravte se k výpadu! Lučištníci, připravit!“ Děti byly především jízdní armáda. Jeho muži vyjedou, ve vlnách na trolloky zaútočí, jedna kumpanie po druhé, a pak se stáhnou zpátky za obrannou zeď štítů, kterou vytvořili pěšáci. Kušiníci, kteří oslabí řady trolloků před tím, než na ně jezdci udeří kopími, lučištníci, kteří je budou krýt, až budou ustupovat za obranná postavení…
Rozkazy byly rychle předány, přičemž děti postupovaly efektivněji než Amadičané. Bornhald přikývl. Tohle bylo převážně obranné postavení, ale dávalo největší smysl, přinejmenším dokud Galad nezjistí, co se děje.
Dunění kopyt ohlásilo přijíždějícího Byara. Zvedl koně na zadní, pak se obrátil a vytřeštil oči. „Trolloci? Jak… To Aybara. Přivedl armádu zplozenců Stínu!“
„Pokud ano,“ řekl Galad, „počastoval je masakrem.“
Byar popojel blíž. „Je to přesně jako v Dvouříčí. Daine vzpomínáš si, co udělal? Trolloci zaútočí. Aybara zorganizuje obranu, a tak získá podporu.“
„K čemu by to bylo?“ zeptal se Bornhald.
„Aby nás obelstil.“
„Tím, že zabije tolik trolloků, kolik získá stoupenců?“ Bornhald se zamračil. „To… to nedává smysl. Pokud Aybara může velet tisícům trolloků, k čemu by potřeboval nás?“
„Má chorou, zvrácenou mysl,“ řekl Byar. „Kdyby neměl s tím, že se trolloci objevili, nic společného, tak jak to, že se všichni objevili právě teď a najednou?“
Nu, Galad musel uznat, že na tom je něco pravdy. „Prozatím,“ řekl, „nám to získalo čas, který potřebujeme, abychom se zformovali. Bomhalde, Byare, pomozte předat moje rozkazy. Chci, aby jezdci byli připravení zaútočit, jakmile kušiníci skončí.“ Na okamžik zaváhal. „Ale dejte mužům vědět, ať neodkrývají Aybarovi křídla. A na úpatí těchhle kopců nechte nějaké pěšáky s kopími. Jen tak pro jistotu.“