Trolloci s vřískotem padali pod záplavou šípů. Přesto se stále objevovali další a další a spousta z těch bestií padla až poté, co v sobě měla hromadu šípů. Zplozenci Stínu se připravovali vyrazit nahoru po svahu k Perrinově armádě. Pokud to udělají, bude chvíli držet pozice – a pak je stáhne a nechá jezdce, aby to před nimi vymetli.
„Jaks to věděl?“ zeptala se Faile tiše.
Podíval se na ni. „Je načase, abyste se vy tři stáhly za zadní stráž.“ Zalétl pohledem k Berelain, která seděla na koni, bledá jako stěna, jako by ji pohled na trolloky silně rozrušil. Perrin však věděl, že ta žena je z tvrdší oceli. Proč z ní cítí takové obavy?
„Půjdu,“ řekla Faile „Ale musím to vědět.“
„Dávalo to smysl,“ odpověděl Perrin. „Kopule nám měla zabránit utéct průchody. Ale taky nás měla udržet na cestě a zabránit nám, abychom odcestovali přímo do Andoru. Připadalo nám divné, že by se pantáta Gill vydal po cestě a neposlechl rozkazy – ale udělal to, protože ho lidi, co přišli ze severu, přesvědčili, že tam je cesta neprůchodná. Myslím, že to byli špehové našeho nepřítele a měli nás nalákat tímhle směrem.
Celou dobu nás hnali jako ovce. Nečekali, až se pustíme do boje s bělokabátníky, čekali, až co nejrychleji vyrazíme do Lugardu. Vsadím se, že kdybychom se pokusili vyrazit napříč krajinou, stalo by se něco, co by nás přinutilo se vrátit. Zoufale se snažili, abychom jim nakráčeli do pasti. S Galadovým vojskem se nejspíš nepočítalo – byl pro nějako osina v zadku.“
„Ale ti trolloci. Odkud…“
„Myslím, že to musí být portálový kámen,“ řekl Perrin. „Věděl jsem, že tady dojde k nějakému útoku. Nevěděl jsem jak. Napůl jsem si myslel, že to budou draghkarové z oblohy nebo brána, kterou jsme přehlídli. Ale tyhle ruiny, které mi Arganda ukázal, vypadaly jako dobré místo pro portálový kámen. Musí být pohřbený, asi skončil pod řekou, když změnila tok. Trolloci se nevynořují ze země; myslí, že vycházejí z kamene.
Tohle byla ta past. Nejspíš by na nás zaútočili mnohem dřív, ale stáli jim v cestě bělokabátníci. Museli počkat, až se s nima vypořádáme. A pak jsme odešli. Takže…“
„Takže zaútočili na Damodreda a jeho lidi,“ řekla Faile. „Potom, co připravili past, chtěli alespoň způsobit nějaké škody těm, kteří by proti nim mohli později bojovat.“
„Myslím, že je za tím někdo ze Zaprodanců,“ řekl Perrin a obrátil se ke Gradymu.
„Někdo ze Zaprodanců?“ zvýšila Alliandre hlas. „Nemůžeme bojovat s jedním ze Zaprodanců?“
Perrin na ni pohlédl. „K čemus myslela, že se zavazuješ, Alliandre, když ses ke mně připojila? Bojuješ za Draka Znovuzrozeného v samotném Tarmon Gai’donu. Dřív nebo později se Zaprodancům budeme muset postavit.“
Zbledla, ale sloužilo jí ke cti, že přikývla.
„Grady!“ zavolal Perrin na aša’mana, který ostřeloval trolloky pod sebou. „Pořád cítíš usměrňování?“
„Jenom tu a tam, můj pane,“ zavolal Grady v odpověď. „Ať je to kdokoli, není nijak strašlivě silný. A nezapojuje se do boje. Myslím, že musí dělat něco, čím sem dostává trolloky, skočí sem s celými pěstmi a pak se okamžitě vrátí pro další.“
„Počíhej si na něj,“ řekl Perrin. „Uvidíš, jestli se ti ho podaří sejmout.“
„Ano, můj pane,“ zasalutoval Grady.
Takže sem trolloky přímo nepřiváděl jeden ze Zaprodanců. To neznamenalo, že to není práce některého z nich, jenom že se nerozhodl do toho zapojit přímo. „Vy tři dozadu,“ řekl Perrin Faile, Berelain a Alliandre a potěžkal kladivo. Trolloci začali s útokem do svahu a mnozí z nich podlehli šípům, ale bylo dost takových, co se brzy dostanou na vrchol. Nastal čas boje.
„Nevíš, kolik jich tam je, manželi,“ řekla Faile tiše. „Pořád přicházejí. Co když nás udolají?“
„Pokud se to pro nás vyvine špatně, stáhneme se průchodem. Ale nenechám jim bělokabátníky bez boje – žádného člověka trollokům nenechám, dokonce ani tu jejich chásku ne. Když došlo k útoku na Dvouříčí, nevšímali si toho. No, já totéž neudělám. A hotovo.“
Faile se k němu nečekaně naklonila a políbila ho. „Děkuju ti.“
„Za co?“
„Za to, že jsi takový, jaký jsi,“ řekla, obrátila koně a odvedla druhé dvě ženy pryč.
Perrin potřásl hlavou. Obával se, že bude muset Gradymu říct, ať ji omotá vzduchem a odvleče. Otočil se zpátky k blížícím se trollokům. Dvouříčští jim výstup po svahu vůbec neusnadňovali. Mužům však docházely šípy.
Perrin potěžkal Mah’alleinir. Jedna jeho část litovala toho, že se zbraň tak brzy po svém zrození vykoupe v krvi, ale větší část to těšilo. Tihle trolloci a ten, kdo je vedl, zavinili Hopsalovu smrt.
Na hřebeni se vynořila pěst trolloků a za nimi mizelec spolu s dalším s černým mečem. Perrin zařval a s vysoko zvednutým kladivem se vrhl vpřed.
Galad zaklel, obrátil Siláka a sekl mečem do krku trolloka s medvědí hlavou. Z rány se vychrlila tmavá, hustá smrdutá krev, ale tyhle bestie bylo strašlivě těžké zabít. Galad slýchal příběhy, cvičil s muži, kteří se zplozenci Stínu bojovali. Přesto jej jejich odolnost překvapila.
Musel nestvůru seknout ještě třikrát, než padla. Galada už bolela paže. V boji s nestvůrami, jako byly tyhle, nešlo o jemné finesy. Používal sice jezdecké šermířské figury, ale často ty nejpřímější a nejsurovější. Dřevorubec osekává větev. Měsíční oblouk. Křesání jisker.
Jeho mužům se nevedlo moc dobře. Byli obklíčení a na kopí už nebylo místo. Výpady chvíli fungovaly, ale těžká jízda byla nucena ustoupit k liniím pěšáků a celá jeho armáda byla zatlačována na východ. Amadičané byli přemoženi a síla útoku příliš velká, než aby dovolila další výpady jízdy. Všechno, co mohly děti v sedlech dělat, bylo divoce máchat zbraněmi a snažit se zůstat naživu.
Galad Siláka otočil, ale skočili po něm dva vrčící trolloci. Rychle jednoho sekl do krku Volavkou chytající bělici, ale netvor spadl na Siláka a kůň se zakymácel. Další stvůra sekla zvířeti po krku halapartnou. Kůň padl.
Galadovi se sotva podařilo vrhnout stranou a sesypal se na hromadu, zatímco se Silák zhroutil a z krku mu na bílé plece tryskala krev. Galad se překulil s mečem zkrouceným stranou, ale dopadl špatně. Bolestivě si vymkl kotník.
Nevšímaje si bolesti zvedl meč včas na to, aby odrazil hák stvůry s hnědou srstí, téměř tři kroky vysoké a páchnoucí smrtí. Kryt Galada opět vyvedl z rovnováhy.
„Galade!“
Do trolloků narazily postavy v bílém. Do vzduchu se rozprskla páchnoucí krev. Bílé postavy klopýtly a spadly, ale trolloci byli zatlačeni zpět. Bornhald tam stál s taseným mečem, těžce oddechoval a štít měl zprohýbaný a zalitý tmavou krví. Měl s sebou čtyři muže. Další dva padli.
„Díky,“ řekl Galad. „Vaši koně?“
„Mrtví,“ odpověděl Bornhald. „Museli mít rozkazy jít po koních.“
„Nechtějí, abychom unikli,“ řekl Galad. „Nebo se vzchopili k útoku.“ Rozhlédl se řadami tísněných vojáků. Dvacet tisíc vypadalo jako velkolepá armáda, ale v bitevních liniích to bylo zlé. A trolloci stále přicházeli, vlna za vlnou. Severní část formace dětí se rozpadala a trolloci se tam drali vpřed, aby Galadovo vojsko obklíčili. Odříznou je na severu a jihu a pak zatlačí ke kopci. Světlo!