„K severní pěší linii!“ zaječel Galad. Sám se tam co nejrychleji rozběhl. Jeho kotník protestoval, ale zatím držel. Muži se k němu přidali. Jejich oblečení už nebylo bílé.
Galad věděl, že většina generálů, jako byl třeba Gareth Bryne, nebojuje v předních liniích. Na to byli příliš důležití a jejich hlavy byly třeba k řízení bitvy. Možná měl Galad udělat tohle. Všechno se rozpadalo.
Jeho muži byli dobří. Spolehliví. Ale s trolloky neměli žádné zkušenosti. Teprve nyní – když se hnal po rozbahněné zemi v temné noci, osvětlované koulemi vznášejícími se ve vzduchu – viděl, jak nezkušení mnozí z nich jsou. Měl i nějaké veterány, ale větší část jeho vojáků dosud bojovala převážně proti divokým banditům a městským domobranám.
Trolloci byli jiní. Vyjící, vrčící a prskající bestie posedlo bojové šílenství. Co jim chybělo na vojenské kázni, nahrazovali silou a zuřivostí. A hladem. Myrddraalové mezi nimi byli dostatečně strašliví, aby sami prolomili jejich linie. Galadovi vojáci se začínali hroutit.
„Vydržet!“ zařval Galad, když doběhl k rozpadající se části formace. Měl s sebou Bornhalda a asi padesát mužů. Ani náhodou dost. „Jsme děti Světla! Stínu se nevzdáváme!“
Nefungovalo to. Když sledoval katastrofu, která se kolem něj odehrávala, celý jeho náhled na svět se začal hroutit. Děti Světlajejich dobro nechránilo; padaly jako obilí pod kosou. A co hůř, některé z nich nebojovaly statečně ani s odhodláním. Až příliš mnoho jich vřískalo hrůzou a utíkalo. Amadičany by chápal, ale spousta samotných dětí na tom nebyla o nic lépe.
Nebyli zbabělí. Nebyli špatní bojovníci. Byli to prostě jen lidé. Průměrní. Takhle to nemělo být.
Zahřmělo, jak se Gallenne se svými jezdci vrátil k dalšímu útoku. Narazili do řad trolloků jako kladivo a mnohé z nich donutili couvnout ke kraji a srazili je ze svahu dolů.
Perrin udeřil Mah’alleinirem jednoho z trolloků do hlavy. Síla úderu odhodila netvora stranou a – kupodivu – jeho kůže v místě, kde ho kladivo zasáhlo, syčela a kouřilo se z ní. To se dělo při každém úderu, jako by je dotek Mah’alleiniru spaloval, ačkoli Perrin z kladiva cítil jen uklidňující teplo.
Gallenneho útok se provrtal řadami trolloků a rozdělil je na dvě kohorty, ale už zde bylo tolik mrtvol, že kopiníci začínali mít s útočením potíže. Gallenne se stáhl a nastoupil oddíl Dvouříčských, kteří začali na trolloky střílet a smetli je ve vlně vřískající, vyjící a páchnoucí smrti.
Perrin s Tanečníkem ustoupil a kolem něj se zformovali pěšáci. Mezi trolloky padlo jen velice málo jeho mužů. Pochopitelně i jeden jediný by byl přiliš mnoho.
Arganda přiklusal k jeho koni. Někde ztratil chocholy z přilby, ale široce se usmíval. „Jen málokdy jsem zažil tak potěšující bitvu, Aybaro,“ řekl. „Nepřátele, které můžeš kosit a nemusí tě to ani kapku mrzet, dokonalý terén a obranné pozice. Lučištníci, o kterých se ti může jenom zdát, a aša’manové, kteří zavírají trhliny! Sám jsem složil víc než dva tucty těch bestií. Už jenom kvůli tomuhle jedinému dni jsem rád, že jsem šel za tebou!“
Perrin přikývl. Nepoukázal na to, že jeden z důvodů, proč jim to jde tak lehce, je, že se většina trolloků soustředí na bělokabátníky. Trolloci byli ohavní, nestvůmí tvorové a měli sveřepě sobeckou náturu. Útočit do kopce za krupobití ohnivých koulí a šípů z dlouhých luků jen proto, aby se pokusili vytlačit pryč dvě plné jízdní legie? Lepší je najít si snazšího protivníka, což dávalo smysl i z hlediska taktiky. Když jste museli bojovat na dvou frontách, soustředili jste se nejdřív na tu jednodušší bitvu.
Pokoušeli se bělokabátníky co nejrychleji rozdrtit o úbočí kopce, zaplavili je, neponechávali jejich jízdě prostor k útoku a rozdělovali je na menší skupiny. Osoba, která to vedla, rozuměla taktice; tohle nebylo dílo trolločí mysli.
„Urozený pane Perrine!“ Nad rámusem, který dělali vyjící trolloci, se rozlehl hlas Joriho Congara. Doškrábal se k Tanečníkovi. „Rozkázals mi sledovat to a říct ti, jak se jim vede. No, možná se budeš chtít podívat.“
Perrin přikývl, zvedl pěst a sekl s ní dolů. Grady s Nealdem stáli za ním na skalním útvaru, z něhož bylo vidět dolů na cestu. Jejich nejdůležitějším rozkazem bylo sundat každého myrddraala, kterého zahlédnou. Perrin chtěl co nejvíc těch věcí udržet mimo kopce; zabít jediného myrddraala pomocí sekery či meče mohlo stát tucty životů. Nejlepší bude zabíjet je ohněm a z dálky. Kromě toho zabít jednoho mizelce občas znamenalo zabít bandu trolloků, která s ním byla propojená.
Aša’manové, Aes Sedai a moudré viděli Perrinův signál. Z plných sil se pustili do útoku proti trollokům, z rukou jim létal oheň, z oblohy blesky a zatlačili trolloky zpátky ze svahu. Perrinovi pěšáci se stáhli, aby si chviličku odpočinuli.
Perrin pobídl Tanečníka k okraji a s Mah’alleinirem opřeným o nohu se zahleděl ze svahu na jih. Pod nimi si Damodredova armáda vedla dokonce ještě hůř, než se Perrin obával. Trolloci se prodírali vpřed a téměř se jim podařilo bělokabátníky rozdělit na dvě části. Nestvůry se valily na křídlech, Galada sevřely a přinutily bělokabátníky bojovat na třech frontách. Ti stáli zády k úbočí a mnoho menších jízdních oddílů bylo odříznuto od hlavní části bojujícího vojska.
K Perrinovi přiklusal Gallenne. „Pořád se objevují noví trolloci. Odhadl bych, že zatím tu bylo těch bestií asi padesát tisíc. Aša’manové říkají, že cítili jenom jednoho usměrňovače, a ten se do boje nezapojuje.“
„Ten, kdo zplozence Stínu vede, nechce usměrňovače použít,“ dohadoval se Perrin. „Ne když držíme horní pozice. Nechají trolloky napáchat co nejvíc škody a uvidí, jestli se jim podaří získat navrch. Pokud ano, objeví se i usměrňovači.“
Gallenne přikývl.
„Damodredovo vojsko má potíže.“
„Ano,“ řekl Gallenne. „Rozmístil jsi nás tak, abychom jim mohli pomoct, ale zdá se, že to nestačí.“
„Jdu dolů za nima,“ rozhodl se Perrin. Ukázal. „Trolloci ho obkličujou a tisknou k úbočí. Mohli bychom se vrhnout dolů a ty stvůry překvapit soustředěným útokem, prolomit jejich řady a osvobodit Damodredovy muže, aby se mohli dostat tady nahoru na plošinu.“
Gallenne se zamračil. „Omlouvám se, urozený pane Perrine, ale musím se zeptat. Co myslíš, že jim dlužíme? Trápilo by mě, kdybychom na ně přišli zaútočit – ačkoli bych chápal tu logiku. Ale nevidím důvod, proč jim pomáhat.“
Perrin zabručel. „Prostě je to správná věc.“
„O tom bychom mohli diskutovat,“ řekl Gallenne a zavrtěl hlavou v přilbě. „Bojovat s trolloky a mizelci je skvělé, protože každý, který padne, znamená o jednoho míň do Poslední bitvy. Naši muži si vyzkouší boj proti nim a můžou se naučit ovládat strach. Ale tenhle svah je příkrý a zrádný; pokud se pokusíš sjet dolů k Damodredovi, mohl bys nás připravit o výhodu.“
„Stejně půjdu,“ odvětil Perrin. „Jori, seber Dvouříčské a aša’many. Budu potřebovat, aby mi trolloky před útokem trochu načali.“ Opět pohlédl dolů. Mysl mu zaplavily vzpomínky na Dvouříčí. Krev. Smrt. Mah’alleinir jeho pěsti se zahřál. „Nenechám je v tom, Gallenne. Dokonce ani je ne. Přidáš se ke mně?“
„Jsi zvláštní muž, Aybaro.“ Gallenne zaváhal. „A skutečně čestný. Ano, přidám.“
„Dobře. Jori, hoď sebou. Musíme se k Damodredovi dostat dřív, než se jeho řady prolomí.“
Masou trolloků se prohnal otřes. S mečem sevřeným ve zpocených prstech Galad zaváhal. Bolelo ho celé tělo. Všude kolem se ozývalo sténání, občas hrdelní a vrčivé – umírající trolloci jindy jako žalostný nářek padlých lidí. Děti kolem něj se držely. Stěží.