Noc byla kalná, dokonce i s těmi světly. Bylo to jako bojovat s nočními můrami. Ale pokud se temnotě nedokáží postavit děti Světla, tak kdo?
Trolloci začali výt hlasitěji. Ti před ním se obraceli a rozmlouvali spolu hrubým vrčivým jazykem, z něhož se mu dělalo špatně. Trolloci umějí mluvit? To nevěděl. Co upoutalo jejich pozornost?
A pak to uviděl. Krupobití šípů, snášející se z nebe, se zarylo do nejbližších řad trolloků. Lučištníci z Dvouříčí dostáli své pověsti. Galad by většině lučištníků ohledně takové střelby nedůvěřoval, bál by se, že zbloudilé šípy zasáhnou bělokabátníky. Tito lučištníci však byli přesní.
Trolloci vřískali a vyli. Pak z hřebene zaútočilo tisíce jezdců. Kolem nich blýskala světla; shora padaly ohně a obloukem se snášely dolů jako rudozlatá kopí. Osvětlovaly jezdce ve stříbrné.
Byl to neuvěřitelný manévr. Svah byl tak prudký, že koně mohli klopýtnout, spadnout a z celého útočícího vojska nadělat neužitečnou změť těl. Ale nespadli. Hnali se s jistotou a kopí zářila. A v jejich čele jel vousatý obr s vysoko zdviženým mohutným kladivem. Samotný Perrin Aybara, nad jehož hlavou vlál prapor, který nesl muž jedoucí těsně za ním. Karmínová vlčí hlava.
Sám sobě navzdory sklonil Galad při tom pohledu štít. Aybara téměř jako by vzplál od plamenů, které ho obklopovaly. Galad viděl ty velké zlaté oči. Jako samotné ohně.
Jezdci narazili do trolloků, kteří obklíčili Galadovy vojáky. Aybara svým řevem přehlušil všechen lomoz a pak se začal rozhánět kladivem. Útok přinutil trolloky ustoupit.
„Útok!“ zaječel Galad. „Do útoku! Zatlačte je k jezdcům!“ S Bomhaldem po boku se vrhl na sever směrem k vrchovině. Nedaleko něj shromáždil Trom zbytky své legie a přivedl ji, aby zaútočili na trolloky naproti Aybarovi.
V bitvě vládl čím dál větší zmatek. Galad zuřivě bojoval. Bylo to neuvěřitelné, ale nahoře celá Aybarova armáda proudila dolů ze svahu a vzdávala se tak výhody vyvýšeného postavení. Snesli se na trolloky a desítky tisíc mužů řvaly: „Zlatooký! Zlatooký!“
Útok dostal Galada s Bomhaldem do řad trolloků. Tvorové se pokoušeli před Aybarou uhýbat a valili se všemi směry. Muži kolem Galada a Bornhalda brzy zoufale bojovali o život. Galad Stužkou ve větru dorazil trolloka, ale otočil se a okamžitě se ocitl tváří v tvář dalšímu, tři kroky vysokému netvorovi s beraní hlavou. Po stranách obrovské hranaté tváře se mu kroutily rohy, ale oči byly lidské a dolní čelist také.
Galad uhnul letícímu ostří a vrazil netvorovi meč do břicha. Ten zavřeštěl a Bornhald mu z boku přeťal kolenní šlachy.
Galad vykřikl a uskočil dozadu, ale jeho vyvrtnutý kotník ho konečně nechal na holičkách. Zachytil se ve spáře v zemi, a když Galad padal, zaslechl strašlivé prasknutí.
Umírající netvor se zřítil na něj a přimáčkl ho k zemi. Nohou mu vystřelila bolest, ale nevšímal šijí. Pustil meč a snažil se mršinu odsunout. Bornhald s kletbami odrazil trolloka s rypákem divokého kance, který vydával odporné chrochtavé zvuky.
Galad odvalil páchnoucí mrtvolu. Nedaleko viděl muže v bílém – Troma s Byarem po boku, kteří se k němu zoufale snažili probojovat. Trolloků bylo příliš a děti v jeho nejbližším okolí většinou padly.
Galad se natáhl pro meč právě ve chvíli, kdy mezi stíny a trolloky severně od něj projela postava na koni. Aybara. Přijel a tím svým mohutným kladivem udeřil do kančího trolloka a srazil ho k zemi. Aybara seskočil z koně, zatímco se Bornhald dral ke Galadovi, aby mu pomohl vstát.
„Jsi zraněný?“ zeptal se Aybara.
„Můj kotník,“ řekl Galad.
„Na mýho koně,“ pobídl ho Aybara.
Galad nic nenamítal; dávalo to smysl. Když mu však Bornhald pomáhal nahoru, cítil rozpaky. Kolem nich se vynořili Aybarovi muži a zatlačili trolloky zpátky. Když se teď Aybarova armáda zapojila do boje, Galadovi muži se znovu sebrali.
Vrhnout se dolů ze svahu byla nebezpečná hra, ale jakmile Galad seděl na Aybarově koni, viděl, že se risk vyplatil. Mohutný útok trolloky rozmetal a některé oddíly začaly prchat. Shora padaly ohnivé jazyky, spalovaly myrddraaly a srážely celé pěsti trolloků, kteří s nimi byli spojeni.
Boj potrvá ještě dlouho, ale situace se obracela. Aybarovi vojáci vyčistili okolí svého velitele a poskytli jemu – a tím i Galadovi – trochu prostoru, aby mohli zvážit další fázi útoku.
Galad se obrátil k Aybarovi, který si pronikavýma očima prohlížel trolloky. „Předpokládám, že si myslíš, že když jsi mě zachránil, ovlivní to moje rozhodnutí o tvém trestu,“ řekl Galad.
„To by teda mělo,“ zamumlal Aybara.
Galad zvedl obočí. Takovou odpověď nečekal. „Moji muži považují za podezřelé, že ses objevil tak těsně před trolloky.“
„No, když chtějí, ať si to mysli,“ řekl Aybara. „Pochybuju, že jejich názor něco změní. Svým způsobem to je moje vina. Trolloci sem přišli zabít mě; prostě jsem unikl dřív, než jejich past sklapla. Buď rád, že jsem tě jim nenechal. Vy bělokabátnici jste mi způsobili skoro tolik trápení jako oni.“
Galad se kupodivu přistihl, že se usmívá. Tenhle Perrin Aybara působil upřímně. Člověk toho od spojence nemohl žádat o mnoho víc.
Takže jsme spojenci? napadlo ho, když kývl na přicházejícího Troma a Byara. Snad pro tuto chvíli. Aybarovi věřil. Ano, na světě možná byli lidé, kteří by dali dohromady takovou složitou intriku, jenom aby se Galadovi vetřeli do přízně. Takový býval Valda.
Aybara ne. Opravdu byl přímý. Kdyby chtěl mít děti z cesty, pobil by je a šel dál.
„Tak budiž, Perrine Aybaro,“ řekl Galad. „Oznámím tvůj trest tady a teď.“
Perrin svraštil čelo a opustil své úvahy nad bitevním polem. „Cože? Teď?“
„Odsuzuji tě k tomu, abys rodinám mrtvých dětí zaplatil odškodné ve výši pěti set korun. Také ti nařizuji, abys se všemi, co dokážeš shromáždit, bojoval v Poslední bitvě. Udělej to, a prohlašuji, že jsi očištěn.“
Byl to zvláštní okamžik, kdy pronést toto prohlášení, ale už se rozhodl. I tak budou bojovat a možná jeden padne. Galad chtěl, aby Aybara v takovém případě znal rozsudek.
Aybara si ho chvíli prohlížel a pak přikývl. „To je spravedlivé, Galade Damodrede.“ Zvedl ruku.
„Netvore temnoty!“ Za Aybarou se někdo pohnul. Postava, která tasila meč. Zasyčení, záblesk kovu. Byarovy oči, planoucí vzteky. Postavil se přesně na místo, odkud mohl Aybaru bodnout do zad.
Aybara se prudce otočil; Galad zvedl meč. Oba byli příliš pomalí.
Jaret Byar však ránu nikdy nezasadil. Zarazil se se zvednutou zbraní, ztuhlý a s krví kapající ze rtů. Padl na kolena a pak žuchl na zem k Aybarovým nohám.
Za ním stál Bornhald s očima vytřeštěnýma hrůzou. Pohlédl dolů na svůj meč. „Já… To nebylo správné, bodnout chlapa do zad poté, co nás zachránil. To…“ Pustil meč a potácivě couvl od Byarovy mrtvoly.
„Udělal jsi správnou věc, dítě Bomhalde,“ řekl Galad zarmouceně. Zavrtěl hlavou. „Byl to dobrý důstojník. Občas možná nepříjemný, ale taky statečný. Je mi líto, že ho ztrácím.“
Aybara se rozhlížel, jako by hledal další děti, které by se na něj mohly vrhnout. „Tenhle už od začátku hledal důvod, proč mě zabít.“
Bornhald se se stále nenávistným pohledem podíval na Aybaru, pak si očistil meč a vrazil ho do pochvy. Odkráčel směrem k místu, kam odnášeli raněné. Galadovo a Aybarovo okolí bylo stále bezpečnější, trolloci ustupovali a vytvářely se pevnější linie, tvořené Aybarovými muži a zbývajícími dětmi.