Pohlédl stranou, kde pod vlastními prostěradly, zpod kterých trčely nohy v černých trepkách, leželi vrazi. Dvě ženy a muž.
Rád bych věděl… napadlo ho a pak přešel k místu, kde leželi. Když odtahoval prostěradla, stráže se na něj podívaly, ale nikdo mu nebránil.
Najít ter angrialy nebylo těžké, i když jen díky tomu, že mu řekli, co hledat. Stejné černé kamenné prsteny na prostředníčku pravé ruky. Prsteny byly vyřezány do podoby trnité révy. Žádná z Aes Sedai zjevně nepoznala, co jsou zač, přinejmenším zatím.
Gawyn všechny tři prsteny stáhl a strčil šije do kapsy.
Lan něco cítil, výraznou změnu emocí na pozadí mysli. Zvykl si nevšímat si jich, stejně jako ženy, kterou představovaly.
Nedávno se ale emoce změnily. Byl si stále jistější a jistější, že Nyneiva přebrala jeho pouto. Poznal ji podle pocitů. Jak by ji někdo mohl nepoznat, tu vášeň a laskavost? Bylo to… pozoruhodné.
Zíral na cestu. Stáčela se kolem kopce, než si to namířila přímo k význačné pevnosti před ním. Hranici mezi Kandorem a Arafelem vymezovala Stříbrná pevnost, mohutné opevnění vybudované po obou stranách Firchonského průsmyku. Byla to nesmírně působivá pevnost – ve skutečnosti dvě, postavené na příkrých stěnách úzkého průsmyku. Jako dvě křídla obrovské brány.
Dostat se přes průsmyk znamenalo urazit značnou vzdálenost mezi mohutnými kamennými stěnami posetými střílnami a velice účinně by zde dokázali zastavit vojsko pohybující se kterýmkoli směrem.
Hraničáři byli všichni spojenci. To ale Arafellanům nebránilo, aby chtěli mít hezkou pevnost, blokující cestu nahoru do Šol Arbely. Před pevností tábořily tisíce lidí, rozdělených do menších skupin. Nad některými vlál prapor Malkieru, zlatý jeřáb. Nad jinými vlajky Kandoru či Arafelu.
„Kdo z vás porušil přísahu?“ zeptal se Lan a ohlédl se na karavanu.
Muži v ní vrtěli hlavami.
„Nikdo ji nemusel porušit,“ řekl Ander. „Co jiného bys udělal? Vydal se Rozbitými zeměmi? Přes Smeknutou vrchovinu? Je to buď tady, nebo nikde. Oni to vědí. A tak tady na tebe čekají.“
Lan zavrčel. Nejspíš to byla pravda. „Jsme karavana,“ prohlásil hlasitě. „Pamatujte si, pokud se někdo zeptá, můžete přiznat, že jsme Malkierové. Můžete říct, že čekáte na svého krále. To je pravda. Nesmíte se zmínit, že už jste ho našli.“
Ostatní vypadali ustaraně, ale nic nenamítali. Lan jel v čele dolů ze svahu a karavana dvaceti vozů, váleční koně a sloužící jej následovali.
Vždy se obával, že právě tohle se stane. Získat Malkier zpátky bylo nemožné. Zemřou, bez ohledu na to, jak velkou armádu mají. Útok? Na Momu? Směšné.
Nemohl to od nich žádat. Nemohl jim to dovolit. Jel dál a byl stále rozhodnější. Tihle stateční muži pod těmito prapory by se měli připojit k šajnarskému vojsku a bojovat v bitvě, která má nějaký význam. On jim životy nevezme.
Smrtje lehčí než peříčko… Rakim mu to cestou několikrát předhodil. Následoval Lana před desetiletími, během aielské války. Povinnost je těžší než hora…
Lan před svou povinností neutíkal. Utíkal k ní. Když však dojel na úpatí svahu a pokračoval rovně, z pohledu na tábory se mu přesto rozbušilo srdce. Čekající muži měli prostý válečnický oděv a hadori a ženy měly na čelech ki’sain. Někteří z mužů si oblékli kabáty se zlatým jeřábem na ramenou – znak malkierské královské stráže. Vzali by šije pouze v případě, že jejich otcové či dědové v té stráži sloužili.
Byl to pohled, který by Bukamu rozbrečel. Myslel si, že Malkierové jsou jako národ pryč, zlomení, rozprášení, pohlcení jinými národy. Přesto byli zde a shromažďovali se po šeptaném volání do zbraně. Mnozí byli starší – když království padlo, byl Lan ještě malé dítě, a ti, kteří si ten den pamatují jako dospělí, by dnes měli na krku sedm či osm křížků. Měli šedé vlasy, ale stále to byli válečníci a přivedli sebou syny a vnuky.
„Tai’šar Malkier!” vykřikl nějaký muž, když Lan se svými společníky projížděl kolem. Výkřik se ozval ještě tucetkrát, a znovu, když zahlédli jeho hadori. Zdálo se, že nikdo nepoznal, kdo je. Předpokládali, že přijel ze stejného důvodu jako oni.
Poslední bitva přichází, pomyslel si Lan. Musím jim upírat právo bojovat po mém boku?
Ano, musí. Nejlepší bude, když projde bez povšimnutí a nikdo ho nepozná. Oči upíral vpřed, ruku na meči, ústa zavřená. Ale při každém výkřiku Tai’šar Malkier se toužil víc napřímit. Každý jako by ho posiloval a poháněl vpřed.
Brána mezi dvěma částmi pevnosti byla otevřená, ačkoli vojáci kontrolovali každého, kdo chtěl projet. Lan zastavil Mandarba a jeho lidé za ním se také zastavili. Mohli mít Arafellané rozkaz ho vyhlížet? Jakou jinou možnost, než pokračovat vpřed, má? Jet okolo by trvalo týdny. Jeho karavana počkala, až bude na řadě, a pak Lan přistoupil ke strážnici.
„Záměr?“ zeptal se Arafellan v uniformě a s vlasy spletenými do cůpků.
„Cestujeme do Fal Moranu,“ řekl Lan „Kvůli Poslední bitvě.“
„Nebudete tady čekat jako ostatní?“ zeptal se strážný a rukou v kovové rukavici mávl ke shromážděným Malkierům. „Na svýho krále?“
„Já žádného krále nemám,“ řekl Lan tiše.
Voják pomalu přikývl a promnul si bradu. Pak pokynul několika vojákům, aby prohlédli náklad na vozech. „Za tohle bude třeba zaplatit clo.“
„Mám v úmyslu to dát Šajnarcům, aby to použili v Poslední bitvě,“ řekl Lan. „Nebudu to chtít zaplatit.“
Strážný zvedl obočí.
„Přísahám,“ řekl Lan potichu a pohlédl mu do očí.
„Takže žádné clo. Tai’šar Malkier, příteli.“
„Tai’šar Arafel.“ Lan pobídl koně vpřed. Průjezd Stříbrnou pevností nesnášel; měl při tom pocit, jako by na něj mířilo tisíc lučištníků. Kdyby byli Arafellané nuceni ustoupit až takhle daleko, tudy by se trolloci jen tak nedostali. Už se to dříve stalo a pokaždé se tady udrželi, jako za dnů Yakobina Neohroženého.
Lan v podstatě celou cestu zadržoval dech. Vděčně dojel na druhou stranu a pobídl Mandarba na cestu směřující k severovýchodu.
„Al’Lan Mandragoran?“ vykřikl nějaký vzdálený hlas.
Lan ztuhl. Výkřik přišel shora. Obrátil se a podíval se na nejzazší levou část pevnosti. Z okna tam vykukovala nějaká hlava.
„Světlo buď pochváleno, jsi to ty!“ zavolal hlas. Hlava zmizela zpátky vevnitř.
Lan měl chuť dát se na útěk. Ale kdyby to udělal, ta osoba by určitě zavolala ostatní. Čekal. Z jedněch dveří pevnosti vyběhla postava. Lan ho poznaclass="underline" chlapec, který ještě nedorostl v muže, oblečený v červené a honosném modrém plášti. Kaisel Noramaga, vnuk královny Kandoru.
„Urozený pane Mandragorane,“ řekl mladík, když k nim doklusal. „Tys přijel! Když jsem slyšel, že jsi pozvedl zlatého jeřába…“
„Já jsem ho nepozvedl, princi Kaisele. Měl jsem v úmyslu jet sám.“
„Ovšem. Rád bych jel sám s tebou. Můžu?“
„To není moudrá volba, Výsosti,“ řekl Lan. „Tvoje babička je na jihu; předpokládám, že v Kandoru vládne tvůj otec. Měl bys být s ním. Co tady děláš?“
„Pozval mě princ Kendral,“ řekl Kaisel. „A můj otec mě sem poslal. Oba chceme jet s tebou!“
„Kendral taky?“ vyděsil se Lan. Vnuk arafelského krále? „Vaše misto je s vašimi lidmi!“