„Naši předkové složili přísahu,“ řekl mladík. „Přísahu ochraňovat, bránit. Ta přísahaje silnější než krev, urozený pane Mandragorane. Je silnější než vůle nebo volba. Tvoje žena nám řekla, ať tady na tebe čekáme; říkala, že se možná pokusíš projet průsmykem, aniž bys nás pozdravil.“
„Jak sis mě všiml?“ zeptal se Lan a ovládl hněv.
„Kůň,“ řekl Kaisel a ukázal na Mandarba. „Povídala, že se možná zamaskuješ. Ale toho koně by ses nikdy nevzdal.“
Světlo tu ženskou spal, pomyslel si Lan, když slyšel, jak se pevností šíří volání. Dostali ho. Zatracená Nyneiva. A taky požehnaná. Pokusil se k ní poutem poslat pocit lásky a rozčílení.
A pak se s hlubokým povzdechem vzdal. „Zlatý jeřáb vlaje k Tarmon Gai’donu,“ řekl Lan tiše. „Ať se každý muž či žena, kteří si ho přejí následovat, připojí a bojují.“
Když se rozlehl křik, zavřel oči. Brzy se pokřik změnil v jásot. Pak v řev.
KAPITOLA 43
Trocha čaje
„tihle aša’manové tvrdí, že poskvrnění je pryč?“ zeptal se Galad, když společně s Perrinem Aybarou procházeli po bitvě bojištěm. „Ano,“ řekl Perrin. „A já jim to hodlám věřit. Proč by lhali?“ Galad zvedl obočí. „Šílenství?“
Perrin přikývl. Tenhle Perrin Aybara byl zajímavý muž. Když Galad říkal, co si myslí, ostatni často reagovali hněvem, ale začínal si uvědomovat, že s Perrinem se nemusí držet zpátky. Ten muž na upřímnost reagoval dobře. Pokud to byl temný druh nebo zplozenec Stínu, pak velice zvláštní sorta.
Obzor se začal rozjasňovat. Světlo, to už noc skončila? Zem byla posetá těly, z nichž většina patřila trollokům. Ze zápachu spáleného masa a srsti, smíchaného s pachem krve a bahna, se mu zvedal žaludek. Galad byl vyčerpaný.
Dovolil jedné z Aes Sedai, aby ho vyléčila. „Když už jsi poslal do boje zálohy, nemá cenu držet vzadu zvědy,“ říkával s oblibou Gareth Bryne. Pokud měl v úmyslu nechat Aes Sedai, aby zachránily jeho muže, pak mohl klidně i on přijmout jejich léčení. Kdysi ho jejich léčení zdaleka tolik neznepokojovalo.
„Možná,“ řekl Perrin. „Možná jsou aša’manové šílení a poskvrnění není očištěné. Ale sloužili mi dobře a myslím, že si vysloužili právo, abych jim důvěřoval, dokud se neprokáže opak. Ty a tví muži Gradymu a Nealdovi možná vděčíte za život.“
„A mají moje díky,“ řekl Galad a překročil mohutné tělo trolloka s medvědím čumákem. „Ačkoli jen málokteří z mých mužů dají ten pocit najevo. Neví jistě, co si o vašem zásahu mají myslet, Aybaro.“
„Pořád si myslí, že jsem to nějak nastražil?“
„Možná,“ řekl Galad. „Buď jsi nepřekonatelně prohnaný temný druh, nebo jsi opravdu udělal, co říkáš – přišels, abys zachránil moje muže, a to navzdory tomu, jak jsme se k tobě chovali. V tom případě jsi čestný muž. Řekl bych, že nechat nás umřít by ti velice zjednodušilo život.“
„Ne,“ odvětil Perrin. „V Poslední bitvě bude třeba každý meč, Galade. Každý.“
Galad zabručel, poklekl vedle vojáka v rudém plášti a obrátil ho. Nebyl to rudý plášť; byl bílý a nasáklý krví. Ranun Sinah Poslední bitvu neuvidí. Galad mladíkovi zatlačil oči a tiše se za něj pomodlil ke Světlu.
„Takže co teď budete dělat?“ zeptal se Perrin.
„Půjdeme dál,“ řekl Galad a vstal. „Na sever, na moje statky v Andoru, abychom se připravili.“
„Mohli byste…“ Perrin ztuhl. Pak se otočil a rozběhl se po bojišti.
Galad spěchal za ním. Perrin doběhl k hromadě trolloků a začal těla odstrkovat stranou. Galad uslyšel velice slabý zvuk. Sténání. Pomohl odsunout mrtvou bestii s jestřábí hlavou, která na něj zírala až příliš lidskýma mrtvýma očima.
Pod ním se s mrkáním nahoru podíval mladý muž. Byl to Jerům Nus, jedno z dětí.
„Ach, Světlo,“ zaskřehotal mladík. „To bolí. Myslel jsem, že jsem mrtvý. Mrtvý…“
V boku měl otevřenou ránu. Perrin si rychle klekl, zvedl chlapci hlavu a dal mu trochu napít, zatímco Galad vytáhl z vaku, který nesl, obvaz a zranění ovázal. Byla to zlá rána. Nešťastný mladík určitě zemře. On…
Ne, uvědomil si Galad. Máme Aes Sedai. Bylo těžké zvyknout si takto uvažovat.
Jerům brečel štěstím a držel se Perrina za paži. Chlapec vypadal, že blouzní. Zdálo se, že ty zlaté oči jsou mu úplně jedno.
„Napij se, synku,“ řekl Perrin chlácholivě. Laskavě. „Liž je to dobré. Našli jsme tě. Budeš v pořádku.“
„Měl jsem pocit, že křičím celé hodiny,“ řekl mladík. „Ale byl jsem tak slabý a oni na mně leželi. Jak… jak jste mě našli?“
„Mám dobrý uši,“ řekl Perrin. Kývl na Galada a společně mladíka zvedli, Perrin v podpaží a Galad za nohy. Opatrně ho nesli bojištěm. Mladík dál něco mumlal a ztrácel vědomí.
Na kraji bitevního pole Aes Sedai a moudré léčily zraněné. Když tam Galad s Perrinem dorazili, přiběhla k nim světlovlasá moudrá – žena, které nevypadala ani o den starší než Galad, ale mluvila s autoritou letité matky rodu. Natáhl se, aby se dotkla jeho hlavy, a přitom je plísnila, že s chlapcem hýbali.
„Dáš svolení, Galade Damodrede?“ zeptala se. „Tenhle už je příliš daleko, než aby za sebe mluvil.“
Galad trval na tom, že každé z dětí bude mít možnost léčení odmítnout, bez ohledu na povahu zranění. Aes Sedai a moudrým se to nelibilo, ale Perrin jim rozkaz zopakoval. Zdálo se, že ho poslouchají. Zvláštní. Galad se jen zřídkakdy setkal s Aes Sedai, které by poslouchaly rozkazy nebo dokonce i jen nějakého muže.
„Ano,“ řekl Galad. „Vyléč ho.“
Moudrá se dala do práce. Většina dětí léčení odmítla, přestože některé z nich změnily názor poté, co ho sám Galad přijal. Mladíkův dech se zklidnil a rána se zavřela. Moudrá ho nevyléčila zcela – jen natolik, aby přežil. Když otevřela oči, vypadala přepadle, dokonce ještě unaveněji, než se cítil Galad.
Usměrňovačky bojovaly celou noc, a poté ještě prováděly léčení. Galad s Perrinem se vrátili na bojiště. Samozřejmě nebyli jediní, kdo hledal zraněné. Sám Perrin si mohl odejít do stanu odpočinout. Ale neodešel.
„Můžu ti nabídnout jinou možnost,“ řekl cestou Perrin. „Místo toho, abyste zůstali tady v Ghealdanu, týdny cesty od vašeho cíle. Mohl bych vás do Andoru dostat dneska do večera.“
„Moji muži tomu cestování nedůvěřují.“
„Kdybys jim to rozkázal, šli by,“ řekl Perrin. „Říkals, že budete bojovat po boku Aes Sedai. No, mezi těmahle dvěma věcma nevidím rozdíl. Pojď se mnou.“
„Takže bys nám dovolil se k tobě připojit?“
Perrin přikývl. „Ale potřebuju, abys mi něco odpřisáhl.“
„Co?“
„Budu k tobě upřímný, Galade. Myslím, že nám nezbývá moc času. Možná pár týdnů. A mám za to, že vás budeme potřebovat, ale Randovi se nebude líbit představa, že mu v bitevní linii budou bělokabátníci pobíhat bez dozoru. Takže chci, abys přísahal, že dokud ta bitva neskončí, přijmeš mě jako svého velitele.“
Galad zaváhal. Blížil se úsvit; vlastně už za tou pokrývkou mraků možná byl. „Uvědomuješ si, jak drzý návrh to je? Velící kapitán dětí Světla, který přijímá rozkazy kohokoli, už to by bylo pozoruhodné. Ale od tebe, muže, jehož odsouzení za zabití jsem byl nedávno svědkem? Od muže, o němž je většina dětí přesvědčená, že je temný druh?“
Perrin se k němu otočil. „Pojď teď se mnou, a já tě dostanu do Poslední bitvy. Kdo ví, co se stane beze mě?“
„Tvrdils, že je třeba každého meče,“ odvětil Galad. „Opustil bys nás?“