Náhle se odmlčela a její výraz se změnil. Co se to dělo? Alliandre se zamračeně otočila, než spatřila důvod.
Na paseku vstoupil Galad Damodred.
Na bílé uniformě měl krev a vypadal vyčerpaně. Přesto stál vzpřímeně a tvář měl čistou. Na člověka to byl téměř až příliš velký krasavec, s tou dokonale mužnou tváří a ztepilou štíhlou postavou. A ty oči! Jako hluboké, temné tůně. Téměř jako by zářil.
„Já… Co jsem to říkala?“ zeptala se Berelain, nespouštějíc z Damodreda oči.
„Že v životě vůdce není na lásku místo?“
„Ano,“ řekla Berelain, ale znělo to roztržitě. „Prostě to není ani trochu rozumné.“
„Ani trochu.“
„Já…“ začala Berelain, ale Damodred se k nim obrátil. Jejich oči se setkaly a ona zmlkla.
Damodred se vydal přes mýtinu a Alliandre potlačila úsměv. Znovu každé z nich vysekl dokonalou poklonu, i když se zdálo, že Alliandre stěží bere na vědomí.
„Má… urozená paní první,“ řekl. „Urozený pán Aybara tvrdí, že když se chystal k této bitvě, prosila jsi u něj za mě.“
„Pošetile,“ řekla Berelain. „Bála jsem se, že na vás zaútočí.“
„Pokud takové obavy z člověka dělají pošetilce,“ řekl Damodred, „pak jsme pošetilci společně. Byl jsem si jistý, že se moji muži brzy stanou Aybarovými oběťmi.“
Usmála se na něj. Zdálo se, že takto rychle zapomněla na všechno, co předtím říkala.
„Dala by sis trochu čaje?“ zeptal se Damodred trochu nečekaně a natáhl se pro čajové šálky, které stály na utěrce kousek od ohně.
„Zrovna ho piju,“ poznamenala.
„Tak další?“ zeptal se, rychle poklekl a nalil šálek.
„Ehm.“
Vstal s šálkem v ruce a pak si všiml, že ona už jeden drží.
„Ještě musíme nastříhat další obvazy,“ řekla Berelain. „Třeba bys nám mohl pomoct.“
„Třeba,“ přikývl. Šálek, který nalil, podal Alliandre. Berelain – stále s očima upřenýma do jeho – jí podala i svůj, i když to vypadalo, že vůbec nevnímá, co dělá.
Když se ti dva společně vydali k hromadě látek, které bylo třeba nastříhat, Alliandre – která teď držela tři šálky – se široce usmála. Tohle by mohlo dopadnout opravdu dobře. Přinejmenším by to ty zatracené bělokabátníky dostalo z jejího království.
Vydala se zpátky za Faile a Perrinem. Cestou vytáhla z hromádky látek, které si dala stranou k nastříhání, tu modrou hedvábnou košili.
Bude z ní skutečně pěkná šerpa.
KAPITOLA 44
Pochybná žádost
Morgasa vyšla ze svého stanu na svahu a pohlédla na Andor. Pod ní ležel Bílý Most, požehnaně známý, ačkoli viděla, že se rozrostl. Statkům se nedařilo a posledni zbytky zimních zásob se kazily, takže lidé mířili do měst.
Krajina by měla být zelená. Místo toho chřadla i žlutá tráva a zanechávala po sobě hnědé jizvy. Nepotrvá dlouho a celá země bude jako Pustina. Toužila něco dělat. Tohle byla její země. Či kdysi bývala.
Odešla od stanu a vydala se hledat pantátu Gilla. Cestou minula Faile, která opět mluvila s proviantmistrem. Morgasa na ni uctivě kývla. Faile jí kývnutí oplatila. Nyní mezi nimi zela trhlina. Morgasa si přála, aby to bylo jinak. Společně s ostatními sdílely kousek svých životů, když naděje byla slabší než plamínek svíčky. To Faile Morgasu povzbudila, aby použila jedinou sílu – vymáčkla své ubohé schopnosti až do poslední kapky – a zavolala tak o pomoc, když uvízly v pasti.
Tábor už byl z větší části postavený a bělokabátníci se k nim překvapivě připojili, ale Perrin se ještě nerozhodl, co udělá. Nebo se přinejmenším, pokud se rozhodl, s Morgasou o toto rozhodnutí nepodělil.
Mířila k řadám vozů, kolem podkovám a pacholků, kteří hledali nejlepší pastvu, lidí, kteří se dohadovali v zásobárně, a vojáků, kteří s nechutí kopali odpadní příkopy. Všichni až na Morgasu měli své místo. Sloužící ustupovali a napůl se klaněli, neboť si nebyli jistí, jak se k ní mají chovat. Nebyla královna, ale také ne prostě jen další urozená žena. Rozhodně už nebyla služebná.
Přestože jí doba strávená s Galadem připomněla, jaké to je, být královnou, byla vděčná za to, co se naučila jako Maighdin. Nebylo to tak hrozné, jak se obávala; být služebnou urozené paní mělo své výhody. Kamarádství s ostatními sloužícími, osvobození od břemene vedení, čas v Tallanvorově společnosti…
To nebyl její život. Bylo načase skoncovat s předstíráním.
Posléze Basela Gilla našla, jak pod dohledem Lini a s pomocí Lamželeza a Breane nakládá vozík. Faile Lamželeza a Breane propustila ze svých služeb, aby mohli sloužit Morgase. Morgasa skutečnost, že jí Faile tak laskavě vrátila sloužící zpátky, nijak nekomentovala.
Tallanvor s nimi nebyl. Už o něm nemohla snít jako mladá holka. Musela se vrátit do Caemlynu a pomoct Elain.
„Velič…“ řekl pantáta Gill s úklonou. Zarazil se. „Chci říct, má paní. Omlouvám se.“
„To nevadí, pantáto Gille. Samotné mi dělá potíže si to zapamatovat.“
„Víš jistě, že v tom chceš pokračovat?“ Lini si založila tenké paže.
„Ano,“ řekla Morgasa. „Je naší povinnosti vrátit se do Caemlynu a nabídnout Elain veškerou pomoc, kterou můžeme.“
„Když to říkáš,“ odvětila Lini. „Pokud jde o mě, já si myslím, že každý, kdo pustí dva kohouty najedno smetiště, si zaslouží ten kravál, co nadělají.“
Morgasa zvedla obočí. „Beru na vědomí. Ale myslím, že zjistíš, že jsem docela schopná pomoct, aniž bych uzurpovala Elaininu autoritu.“
Lini pokrčila rameny.
Měla pravdu; Morgasa musí být opatrná. Kdyby v hlavním městě zůstala příliš dlouho, mohlo by to na Elain vrhnout stín. Ale pokud se Morgasa během těch měsíců, které strávila jako Maighdin, něco naučila, byla to skutečnost, že lidé potřebují dělat něco užitečného, dokonce i kdyby to mělo být něco tak prostého jako naučit se podávat čaj. Morgasa měla schopnosti, které by se v nadcházejících nebezpečných časech mohly Elain hodit. Kdyby však svou dceru začala zastiňovat, vystěhovala by se z Caemlynu na svůj majetek na západě.
Ostatní pilně nakládali vůz a Morgasa si musela založit ruce, aby jim nezačala pomáhat. Starat se o sebe bylo do určité míry naplňující. Zatímco čekala, všimla si, že někdo přijíždí po cestičce z Bílého Mostu. Tallanvor. Co ve městě dělal? Zahlédl ji a přijel k ní, pak se uklonil a jeho hubená otevřená tvář byla ztělesněním úcty. „Má paní.“
„Zajel jsi do města? Měl jsi svolení urozeného pána Aybary?“ Perrin nechtěl, aby město nečekaně zaplavili vojáci a uprchlíci a dělali potíže.
„Má paní, mám tam rodinu,“ řekl Tallanvor, zatímco sesedal. Hlas měl odměřený a formální. „Pokládal jsem za moudré prověřit informaci, kterou získali zvědové urozeného pána Aybary.“
„Vážně, gardový poručíku Tallanvore?“ zeptala se Morgasa. Pokud se on mohl chovat takto formálně, mohla i ona. Lini, která s náručí ložního prádla, které bylo třeba zabalit, procházela kolem, si při Morgasině tónu krátce odfřkla.
„Ano, má paní,“ odpověděl Tallanvor. „Má paní… mohu něco navrhnout?“
„Mluv.“
„Podle hlášení tě tvá dcera má stále za mrtvou. Jsem si jistý, že když promluvíme s urozeným pánem Aybarou, rozkáže svým aša’manům, aby udělali průchod a my se mohli vrátit do Caemlynu.“