„Chtěli prostý obřad.“
„To řzfaz každý,“ odvětila Faile. „Ale můžeš být stručný a zároveň si zachovat autoritu. Ještě si o tom promluvíme. Příště odvedeš mnohem lepší práci.“
Příště? Zavrtěl hlavou, zatímco Faile se obrátila a zamířila k ležení.
„Kam jdeš?“ zeptal se Perrin.
„Za Bavinem. Musím požádat o pár soudků piva.“
„Na co?“
„Na oslavy,“ řekla Faile a ohlédla se přes rameno. „Když je to nutné, obřad se dá odbýt. Ale oslava by se odbývat neměla.“ Pohlédla vzhůru. „Zvlášť ne v dobách, jako je tahle.“
Perrin sledoval, jak odchází a mizí v obrovském ležení. Vojáci, sedláci, řemeslníci, Aielové, bělokabátníci, uprchlíci. Téměř sedmdesát tisíc duší, navzdory tomu, kolik jich odešlo nebo padlo v boji. Jak je vůbec možné, že skončil s takovouhle armádou? Než odešel z Dvouříčí, nikdy neviděl na jednom místě víc než tisíc lidí.
Největší část tvořili bývalí žoldnéři a uprchlici, kteří cvičili pod Tamovým a Dannilovým vedením. Říkali si vlčí garda, ať už to mělo znamenat cokoli. Perrin vyrazil zkontrolovat další vozy se zásobami, ale něco ho zezadu zlehka ťuklo do hlavy.
Ztuhl, otočil se a očima přejel les za sebou. Vpravo byl hnědý a uschlý; vlevo pokrývka stromů řídla. Nikoho neviděl.
Byl jsem na sebe příliš tvrdý? Zapřemýšlel, poškrábal se na hlavě, otočil a šel dál. Představuju si věci, který…
Další malý zásah zezadu do hlavy. Prudce se obrátil a zahlédl cosi, co padá do trávy. Zamračeně poklekl a věc zvedl. Žalud. Další ho trefil do čela. Přilétl z lesa.
Perrin zavrčel a vydal se mezi stromy. Možná některé z mála dětí v táboře? Před ním rostl velký dub; kmen byl dost silný na to, aby se za ním někdo schoval. Když se přiblížil, trochu zaváhal. Byla to nějaká past? Položil ruku na kladivo a pomalu se plížil vpřed. Strom byl po větru a on nedokázal zavětřit pach…
Zpoza stromu se náhle vytrčila ruka s hnědým pytlem. „Chytil jsem jezevce,“ řekl známý hlas. „Chceš ho vypustit na návsi?“
Perrin ztuhl a pak se hromově rozesmál. Obešel kmen a našel postavu v červeném kabátě s vysokým límcem – lemovaným zlatém – a přepychových hnědých kalhotách, jak sedí na odhalených kořenech a u nohou se jí mele pytel. Mat líně okusoval dlouhý kus sušeného masa a na hlavě měl nasazený černý klobouk se širokou krempou. Vedle něj se o kmen stromu opírala dlouhá tyčová zbraň se širokou čepelí na konci. Kde sehnal takové vybrané šaty? Nestěžovával si kdysi, že Rand nosí stejné oblečení?
„Mate?“ zeptal se Perrin, který ohromením skoro nemohl mluvit. „Co tady děláš?“
„Chytám jezevce,“ řekl Mat a zatřásl pytlem. „Je to zatraceně těžký, víš, zvlášť když se o tom dozvíš takovou chvilku předem.“
Pytel zašustil a Perrin zevnitř zaslechl povědomé vrčení. Cítil, že v pytli je skutečně něco živého. „Tys vážně nějakého chytil?“
„Asi se mi po tom stýskalo.“
Perrin nevěděl, jestli Mata pokárat, nebo se mu smát – když byl Mat kolem, byla tato směs emocí normální. Když byli nyní u sebe, Perrinovi naštěstí před očima nevířily žádné barvy. Světlo, to by bylo matoucí. Perrin však cítil… že je to správné.
Vytáhlý muž se usmál, odložil vak, vstal a nabídl mu ruku. Perrin sejí chopil, ale sevřel Mata v srdečném objetí.
„Světlo, Mate,“ řekl Perrin. „Zdá se to jako věčnost!“
„Jako celý život,“ řekl Mat. „Možná dva. Přestal jsem počítat. Každopádně už to v Caemlynu vře zprávami o vašem přichodu. Usoudil jsem, že jediný způsob, jak se přivítat, bude proklouznout tím průchodem a najít tě dřív než všichni ostatní.“ Mat zvedl oštěp a čepelí dozadu si ho položil na rameno.
„Cos dělal? Kdes byl? Je Tom s tebou? A co Nyneiva?“
„Tolik otázek,“ řekl Mat. „Jak bezpečný ten tvůj tábor je?“
„Stejně bezpečný jako každé jiné místo.“
„Takže ne dost bezpečný,“ zvážněl Mat. „Podívej, Perrine, jdou po nás nějací hodně nebezpeční lidi. Přišel jsem, abych tě varoval, abys byl obzvlášť opatmej. Zabijáci si tě brzo najdou a raději bys na ně měl být připravenej. Musíme všechno dohonit. Ale nechci to dělat tady.“
„Tak kde?“
„Sejdeme se v hospodě jménem U Šťastný tlačenice v Caemlynu. Jo, a kdyby ti to nevadilo, budu si od tebe na chvilku chtít půjčit jednoho z těch chlapíků v černých kabátech. Potřebuju průchod.“
„K čemu?“
„Vysvětlím ti to. Ale později.“ Mat se dotkl krempy klobouku a obrátil se, aby odklusal ke stále otevřenému průchodu do Caemlynu. „Vážně,“ řekl, otočil se a chvilku běžel pozpátku. „Buď opatrný, Perrine.“
S těmi slovy proklouzl kolem několika uprchlíků a průchodem. Jak se dostal přes Gradyho? Světlo! Perrin si pro sebe zavrtěl hlavou a pak se sehnul, aby rozvázal pytel a pustil toho chudáka jezevce, kterého Mat polapil.
KAPITOLA 45
Shledání
Elain se probudila ve své posteli a rozespale mžourala. „Egwain?“ řekla zmateně. „Co je?“ poslala Egwain. Tvůj bratr se vrátil právě včas. Poslední vzpomínky na sen se rozpouštěly jako med v teplém čaji, ale Egwainina slova zůstávala pevně uchycena v Elainině mysli. Had padl,
Elain se posadila a pocítila ohromnou záplavu úlevy. Celou noc strávila tím, že se snažila usměrnit dost silně, aby její snový ter’angrial fungoval, ale neúspěšně. Když zjistila, že Birgitte vyhodila Gawyna – zatímco Elain seděla uvnitř, vzteklá, že se není schopna zúčastnit schůzky s Egwain – rozčílila se.
Nu, jak se zdálo, Mesaana byla poražena. A co to bylo s jejím bratrem? Usmála se. Možná že on a Egwain už svoje problémy vyřešili.
Závěsy dovnitř nakouklo ranní slunce. Elain se opřela a skrze pouto s Randem ucítila mocný proud tepla, který se objevil. Světlo, byl to tak úžasný pocit! Ve chvíli, kdy to ucítila, se pokrývka mraků kolem Andoru roztrhala.
Od zkoušky draků uběhl asi týden a ona pověřila všechny zvonaře z celé své země, aby začali pracovat na jejich výrobě. V těchto dnech jste v Caemlynu mohli slyšet neustále tentýž zvuk, opakované dunění, jak se členové Bandy v kopcích za městem cvičili v používání těch zbraní. Dosud dovolila pro výcvik používat jen pár zbraní; různá družstva se při jejich používání střídala. Větší množství jich pak shromáždila v bezpečí tajného skladiště v Caemlynu.
Znovu začala uvažovat o snovém vzkazu. Dychtila dozvědět se podrobnosti. Nu, Egwain pravděpodobně nakonec pošle průchodem zprávu.
Dveře zaskřípaly a dovnitř nahlédla Melfane. „Veličenstvo?“ zeptala se malá žena s kulatou tváří. „Je všechno v pořádku? Měla jsem pocit, že slyším výkřik bolesti.“ Od chvíle, kdy zrušila příkaz, aby Elain zůstávala v posteli, se porodní bába rozhodla spát v předpokoji Elaininy ložnice, aby na ni mohla pečlivě dohlížet.
„To byl výkřik radosti, Melfane,“ řekla Elain. „Přivítání nádherného rána, které nás navštívilo.“
Melfane se zamračila. Elain se snažila v ženině společnosti chovat vesele, aby ji přesvědčila, že už nepotřebuje odpočívat na lůžku, ale s tím posledním to možná trochu přehnala. Elain si nemohla dovolit vypadat, jako že se k veselí nutí. Dokonce i kdyby ano. Nesnesitelná ženská.
Melfane vešla dál a roztáhla závěsy – jak vysvětlila, slunce dělá těhotným ženám dobře. V poslední době bylo součástí péče o Elain i to, že bez přikrývek seděla na posteli a koupala se v záři jarního slunce. Zatímco Melfane pracovala, Elain uvnitř ucítila malý záchvěv. „Ach! To byl další. Kopou, Melfane. Pojď si sáhnout!“