Daes dae’mar. Ano, dávalo by smysl, kdyby Randovi spojenci bránili jejímu nástupu na trůn. Kdyby se ukázalo, že je Elain neschopná, ti, kterým Rand prokazoval přízeň, by měli největší šanci na trůn. Nicméně tito lidé by také své šance podkopali, kdyby vyjádřili podporu cizímu vládci.
„Myslím,“ řekla Elain zamyšleně, „že ti, kdo mají k trůnu nej blíž, budou ti uprostřed. Každý, kdo se nestavěl proti Randovi, takže si nevysloužil jeho hněv. Ale také někdo, kdo ho z celého srdce nepodporoval – někdo, koho je možné považovat za vlastence, který po mém selhání zdráhavé zakročí a chopí se moci.“ Zadívala se na své dva společníky. „Sežeňte mi jména všech, kdo v poslední době získal velký vliv, urozený pán či paní, kdo odpovídá těmhle podmínkám.“
Dyelin a pan Norry přikývli. Nakonec bude muset zřejmě vybudovat rozsáhlejší špionážní síť, a ani jeden z těchto dvou nebyl na její vedení ten pravý. Norry by příliš bil do očí a už měl dost jiných povinností. Dyelin byla… nu, Elain si nebyla jistá, co Dyelin je.
Dyelin, která si, jak se zdálo, dala za úkol dělat Elain náhradní matku, toho hodně dlužila. Hlas zkušenosti a moudrosti. Ale nakonec bude Dyelin muset o něco ustoupit. Ani jedna z nich si nemohla dovolit povzbuzovat zdání, že Dyelin představuje skutečnou moc na pozadí.
Ale Světlo! Co by bez té ženy dělala? Elain se obrnila proti náhlému přívalu pocitů. Krev a zatracenej popel, kdy konečně překoná tyhle výkyvy nálad? Královna si nemohla dovolit, aby ji někdo viděl, jak fňuká!
Elain si utřela oči. Dyelin moudře mlčela.
„Tohle bude nej lepší,“ prohlásila Elain rozhodně, aby odvedla pozornost od svých zrádných očí. „Pořád si dělám starosti s invazí.“
Dyelin na to neřekla nic Nevěřila, že Česmal mluvila o konkrétní invazi do Andoru; měla za to, že černá sestra mluvila o vpádu trolloků do Hraničních států. Birgitte tu zprávu brala vážněji a posilovala vojenské jednotky na andorských hranicích. Nicméně Elain by přesto velice ráda ovládla Cairhien; pokud se trolloci chystali táhnout na Andor, sousední říší by vedla jedna z cest, kterou by mohli použít.
Než mohl rozhovor pokračovat, dveře do chodby se otevřely a Elain by polekaně vyskočila, kdyby necítila, že je to Birgitte. Strážkyně nikdy neklepala. Vešla dovnitř s mečem u pasu – nosila ho zdráhavé – a v kalhotách zastrčených do po kolena vysokých černých bot. Kupodivu ji následovaly dvě postavy v pláštích a s tvářemi zakrytými kápěmi. Norry při pohledu na tu výstřednost ustoupil a zvedl ruku k hrudi. Všichni věděli, že Elain v malém salonku nerada přijímá návštěvy. Pokud sem Birgitte někoho přivádí…
„Mate?“ zkusila Elain hádat.
„To sotva,“ řekl známý hlas, pevný a jasný. Větší z postav si sundala kápi a odhalila dokonale krásnou mužskou tvář. Měl hranatou čelist a soustředěné oči, které si Elain z dětství dobře pamatovala – většinou když si všiml, že provádí nějaké nepravosti.
„Galade,“ řekla Elain, překvapená vřelostí, kterou k nevlastnímu bratrovi cítí. Vstala a vztáhla k němu ruce. Většinu dětství na něj byla z toho či onoho důvodu naštvaná, ale Z>y/o příjemné vidět, že je živý a v pořádku. „Kde jsi byl?“
„Hledal jsem pravdu,“ řekl Galad a zkušeně se uklonil, ale nepřistoupil k ní a nevzal ji za ruce. Narovnal se a pohlédl vedle sebe. „Našel jsem, co jsem nečekal. Pořádně se nadechni, sestro.“
Elain se svraštěným čelem sledovala, jak si druhá, menší postava stahuje kápi. Elainina matka.
Elain zalapala po dechu. Byla to ona! Ta tvář, ty zlaté vlasy. Ty oči, které v dětství na Elain tak často hleděly, odhadovaly ji, posuzovaly – nejen jako rodič posuzuje dceru, ale jako královna posuzuje svou následnici. Elain cítila, jak sejí srdce rozbušilo v hrudi. Její matka. Její matka byla naživu.
Morgasa byla naživu. Královna stále žila.
Morgasa pohlédla Elain do očí a pak je – kupodivu – sklopila. „Veličenstvo,“ řekla s úklonou, aniž se pohnula od dveří.
Elain ovládla své myšlenky, svou paniku. Byla královna, nebo by byla bývala královna, nebo… Světlo! Usedla na trůn a byla přinejmenším dědička. Ale teď její matka vstala ze zatracených mrtvých?
„Prosím, posaď se,“ slyšela se Elain říkat a pokynula Morgase ke křeslu vedle Dyelin. Elain potěšilo, když viděla, že Dyelin se s tím šokem nevyrovnává o nic lépe než ona. Seděla, rukama svírala šálek čaje tak pevně, až jí zbělely klouby, a valila oči.
„Děkuji ti, Veličenstvo,“ řekla Morgasa a popošla vpřed. Galad se k ní připojil a chlácholivě položil Elain ruku na rameno. Pak si přinesl křeslo z druhé strany místnosti.
Morgasa hovořila zdrženlivějším tónem, než si Elain pamatovala. A proč stále Elain oslovovala tím titulem? Královna dorazila potají, s nasazenou kápí. Elain matku pozorovala, a jak si sedala, dala si jednotlivé kousky skládačky dohromady. „Ty ses vzdala trůnu, že?“
Morgasa důstojně přikývla.
„Světlu díky,“ řekla Dyelin a s rukou na prsou hlasitě vydechla. „Bez urážky, Morgaso. Ale na okamžik jsem si představila válku mezi Trakandovnou a Trakandovnou!“
„K tomu by nedošlo,“ řekla Elain prakticky ve stejnou chvíli, kdy její matka pronesla něco podobného. Jejich pohledy se setkaly a Elain si dovolila úsměv. „Našly bychom… rozumné uspořádání. Tohle bude stačit, i když jsem určitě zvědavá na to, za jakých okolností k tomu došlo.“
„Zadržovaly mě děti Světla, Elain,“ řekla Morgasa. „Starý Pedron Niall byl ve většině ohledů slušný muž, ale jeho nástupce nikoli. Nenechala bych se využít proti Andoru.“
„Zatracení bělokabátníci,“ zamumlala Elain pod vousy. Světlo, copak oni vážně říkali pravdu, když psali, že mají Morgasu v moci?
Galad na ni upřel pohled a zvedl obočí. Položil křeslo, které si přinesl, a pak si rozepnul plášť a odhalil zářivě bílou uniformu pod ním, se slunečními paprsky na prsou.
„Ach ano, jistě,“ prohlásila Elain popuzeně. „Na to jsem málem zapomněla. Schválně.“
„Děti měly odpovědi, Elain,“ řekl, když si sedal. Světlo, on ji tak rozčiloval! Ráda ho viděla, ale rozčiloval
„Nechci o tom mluvit,“ řekla Elain. „Kolik bělokabátníků s tebou přišlo?“
„Do Andoru mě doprovodilo celé vojsko dětí,“ odpověděl Galad. „Jsem jejich velící kapitán.“
Elain zamrkala a pak zalétla pohledem k Morgase. Starší Trakandovna přikývla. „No,“ řekla Elain, „vidím, že mám hodně co dohánět.“
Galad to vzal jako žádost – uměl být velice doslovný – a pustil se do vysvětlování, jak svou pozici získal. Mluvil o tom docela podrobně a Elain čas od času zalétla pohledem k matce. Morgasin výraz byl nečitelný.
Když Galad dovyprávěl, zeptal se na válku o nástupnictví. Rozhovory s Galadem bývaly často takové: výměna, spíše formální než přátelská. Kdysi ji to rozčilovalo ale tentokrát zjistila, že – navzdory tomu, co by chtěla – jí vlastně chyběl. Takže mu naslouchala se zalíbením.
Nakonec hovor utichl. Měla by s ním ještě o čem mluvit, ale umírala touhou promluvit si jen s matkou. „Galade,“ řekla Elain, „ráda bych si ještě promluvila. Mohl bys dnes přijít na časnou večeři? Do té doby si můžeš odpočinout ve svých starých komnatách.“
Přikývl a vstal. „To by bylo příjemné.“
„Dyelin, pane Norry,“ řekla Elain „To, že je má matka naživu, způsobí určitou… choulostivou státní situaci. Bude třeba oficiálně zveřejnit její abdikaci, a to rychle. Pane Norry, úřední dokument nechám na tobě. Dyelin, prosím, informuj o této novině moje nejbližší spojence, aby je to nezastihlo nepřipravené.“