Aviendhu z toho úplně svědilo pod kůží. Nechtěla si tyto otázky připouštět. Chtěla pokračovat v tradici. Nedokázala však otázky vyhnat z hlavy.
Rand způsobil tolik problémů! Přesto ho milovala. Určitým způsobem jej milovala pro jeho nevědomost. Ta mu umožňovala se učit. A milovala jej pro ten pošetilý způsob, jakým se snažil chránit ty, kdo o ochranu nestáli.
A nejvíc ze všeho jej milovala pro jeho touhu být silný. Aviendha vždy chtěla být silná. Naučit se cestu oštěpu. Bojovat a vysloužit si ji. Být nejlepší. Cítila ho, daleko od sebe. V tomto směru si byli podobní.
Nohy ji bolely od běhu. Promnula šije výhonkem rostliny segade, ale stále cítila, jak tepou. Boty měla položené vedle sebe na kameni, společně s jemnými vlněnými punčochami, které jí dala Elain.
Byla unavená a měla žízeň – dnes v noci se bude postit a rozjímat a pak si před cestou do Rhuideanu znovu naplní měch z jezera. Teď seděla, přemýšlela a připravovala se.
Život Aielů se měnil. Přijmout změnu, které jste se nemohli vyhnout, bylo známkou síly. Když byla během nájezdu poničena držba a vy jste ji znovu postavili, už nikdy nebyla stejná. Využili jste příležitosti spravit, co šlo – dveře, které při otvírání skřípají, křivou podlahu. Vystavět ji přesně tak, jak bývala, by ale byla pošetilost.
Možná že tradice – jako navštěvování Rhuideanu, a dokonce i samotné přebývání v Trojí zemi – bude nakonec nutno znovu prověřit. Ale prozatím Aielové nemohou mokřiny opustit. Byla tu Poslední bitva. A pak také Seančané, kteří mnoho Aielů zajali a z moudrých udělali damane’, to se nesmělo dovolit. A Bílá věž stále trvala na tom, že všechny aielské moudré, které umějí usměrňovat, jsou divoženky. S tím bude také třeba něco udělat.
A ona sama? Čím víc o tom přemýšlela, tím víc si uvědomovala, že se nemůže vrátit ke starému životu. Musí být s Randem. Pokud on přežije Poslední bitvu – a ona měla v úmyslu tvrdě bojovat, aby to zajistila — bude pořád mokřiňanský král. A pak tu byla Elain. Aviendha a ona budou sestry-ženy, ale Elain by nikdy neopustila Andor. Bude čekat, že Rand zůstane s ní? Znamenalo by to, že Aviendha bude muset také?
Bylo to tak znepokojivé, pro ni i její lid. Tradice by se neměly zachovávat jen proto, že to jsou tradice. Síla nebyla silou, když neměla účel či cíl.
Prohlížela si Rhuidean, to velkolepé, majestátní kamenné místo. Většina měst jí svou zkažeností odpuzovala, ale Rhuidean byl jiný. Klenuté střechy, napůl dokončené monolity a věže, pečlivě rozvržené obytné části. Z fontán nyní proudila voda, a přestože rozlehlé části stále nesly jizvy toho, jak zde Rand bojoval, většinu už uklidily rodiny, které zde žily, Aielové, kteří neodešli do války.
Nebudou zde žádné krámky. Žádné pouliční hádky, žádné vraždy v uličkách. Rhuidean už možná neměl svůj význam, ale zůstane místem míru.
Půjdu dál, rozhodla se. Projdu mezi skleněnými sloupy. Možná byly její obavy oprávněné a cesta měla nyní už mnohem menší význam, ale byla upřímně zvědavá na to vidět, co viděly ostatní. Kromě toho, znát svou minulost bylo důležité, abyste pochopili budoucnost.
Moudré a kmenoví náčelníci toto místo navštěvovali po staletí. Vraceli se s vědomostmi. Možná jí město ukáže, co dělat s vlastními lidmi a vlastním srdcem.
KAPITOLA 46
Opracování kůže
Androl opatrně vytáhl z kouřící vody oválný kus kůže; ten ztmavl a stočil se. Androl ho rychle zvedl mozolnatými prsty. Kůže teď byla pružná a ohebná.
Spěšně se posadil na lavici, kde mu po pravé straně sluneční světlo, proudící sem oknem, vytvářelo na zemi světlý čtverec. Ovinul kůži kolem tlusté dřevěné tyče asi dva couly v průměru a prorazil kolem okrajů otvory.
Pak začal kůži přišívat k dalšímu kusu, který si přichystal dřív. Dobře provedené stehování zabrání třepení. Hodně brašnářů, řemenářů a dalších řemeslníků, kteří zpracovávali kůži, si se stehováním moc nelámalo hlavu. Ne tak Androl. Sešívání bylo to první, čeho si lidé všimli; stehy vystupovaly jako barva na zdi.
Zatímco pracoval, kůže vysychala a ztratila část pružnosti, ale stále byla dostatečně ohebná. Dělal úhledné a stejnoměrné stehy. Pár posledních pevně utáhl a použil je k tomu, aby kůži upevnil kolem tyče; jakmile kůže vyschne, rozřízne je.
Když byl hotový se šitím, přidal pár ozdob. Nahoru jméno, vytlačené pomocí malého kladívka a cvoků s písmeny na hlavičkách. Pak následovaly symboly meče a draka; ty znaky vyrobil sám a založil je na špendlících, které aša’manové nosili.
Dolů pak pomoci cvoků s písmeny vytlačil slova: „Bránit. Střežit. Chránit.“ Jak kůže dál vysychala, vytáhl barvu a začal písmena a obrazce pečlivě vybarvovat, aby byly v kontrastu se zbytkem.
Tento druh práce s sebou přinášel klid; v těchto dnech se velká část jeho života týkala zkázy a ničení. Věděl, že to tak musí být. Do Černé věže přišel především proto, že chápal, co přichází. Přesto bylo hezké něco vytvářet.
Kus, který právě zpracovával, odložil, aby uschl, zatímco Androl se bude zabývat sedlovými popruhy. Popruhy změřil pomocí značek na boční hraně stolu a pak se natáhl pro nůžky, které měl zasunuté v pouzdře s nástroji, visícím na boku stolu – pouzdro si vyrobil sám. Podráždilo ho, když tam nůžky nenašel.
Světlo spal den, kdy se rozneslo, že tady mám dobrý nůžky, pomyslel si. Navzdory Taimovým údajně přísným pravidlům pro život v Černé věži zde vládl zneklidňující zmatek. Významnější prohřešky byly tvrdě trestány, ale maličkostí – jako nakráčet k člověku do dílny a „půjčit si“ jeho nůžky – si nikdo nevšímal. Zvlášť pokud si ty nůžky půjčil jeden z M’Haelových oblíbenců.
Androl vzdychl. Jeho nůž čekal u Cuellara na nabroušení. Dobře, pomyslel si, Taim nám pořád říká, abychom si hledali záminky’ k usměrňování… Androl potlačil emoce a pak uchopil zdroj. Už uplynuly měsíce od chvíle, kdy s tím měl potíže – nejprve byl schopen usměrňovat jen tehdy, když držel kožený řemen. M’Hael to z něj vytloukl. Nebyl to příjemný proces.
Zaplavil ho saidin, sladký, mocný, nádherný. Dlouhou chvíli seděl a užíval si to. Poskvrnění bylo pryč. Byl to ale zázrak. Zavřel oči a zhluboka se nadechoval.
Jaké by to bylo natáhnout tolik jediné síly, jako dokázali ostatní? Občas po tom žíznil. Věděl, že je slabý – nejslabší ze zasvěcených v Černé věži. Možná tak slabý, že ho nikdy neměli povýšit z vojáka. Logain s tím zašel za urozeným pánem Drakem a o to povýšení se navzdory Taimovu výslovnému přání postaral.
Androl otevřel oči, pak zvedl řemen a spředl drobný průchod, jen coul v průměru. Ten se před ním rozzářil a rozřízl řemen na dvě části. Androl se usmál a celý postup zopakoval.
Někteří tvrdili, že Logain si Androlovo povýšení vynutil jen proto, aby podkopal Taimovu autoritu. Ale Logain řekl, že Androlovi titul zasvěceného vysloužilo jeho neuvěřitelné nadání pro práci s průchody. Logain byl tvrdý muž, na okrajích polámaný, jako stará pochva, kterou řádně neošetřovali. Ale v té pochvě se stále skrýval smrtící meč. A Logain byl čestný. Pod těmi šrámy to byl dobrý muž.