Po chvíli Androl práci s popruhy dokončil. Přešel vedle a ustřihl provázek držící oválný kus kůže na místě. Ten si udržel tvar a Androl ho zvedl do světla a prohlédl si stehy. Kůže byla tuhá, aniž by byla křehká. Nasadil si ji na předloktí. Ano, byla správně vytvarovaná.
Sám pro sebe si přikývl. Jedna z věcí, které byly v životě důležité, byla věnovat pozornost maličkostem. Soustředit se a dělat i malé věci správně. Pokud byly všechny stehy na chrániči předloktí udělané pořádně, neroztřepil se ani neroztrhl. To mohlo znamenat rozdíl mezi tím, že lučištník vydrží během střelby, nebo bude muset luk odložit.
Jeden lučištník bitvu nevyhraje. Ale malé věci se sčítaly, jedna k druhé, až se z nich staly velké věci. Dokončil chránič tím, že na jeho zadní stranu připevnil několik šňůrek, aby bylo možné ho upevnit na paži.
Z opěradla židle si vzal černý kabát. Když si zapínal knoflíky, stříbrný špendlík – meč – na vysokém límci se třpytil ve slunečním světle, proudícím sem oknem. Podíval se na sebe v zrcadle a ujistil se, že je kabát rovně. Maličkosti byly důležité. Vteřiny byly maličké, a když jste jich navršili dost, stal se z nich lidský život.
Nasadil si chránič na předloktí, pak otevřel dveře své malé dílny a vstoupil do okrajové části vesnice u Černé věže. Hloučky dvoupodlažních domů tu byly seskupeny jako v každém jiném městečku v Andoru. Špičaté doškové střechy, rovné dřevěné zdi, občas i kamenné nebo cihlové. Středem vesnice se jich táhly dvě řady. Kdyby člověk hleděl jen na ně, mohl by si myslet, že se prochází Novým Braemem nebo Grafendalem.
To by samozřejmě znamenalo nevšímat si mužů v černých kabátech. Ti byli všude, vyřizovali pochůzky pro M’Haela, mířili na výcvik, pracovali na základech samotné stavby Černé věže. Tohle místo bylo stále ještě rozestavěné. Skupina vojáků – neměli ani špendlik ve tvaru meče ani červenozlatý dračí – pomocí síly vyrývala v zemi podél cesty dlouhé koryto. Bylo rozhodnuto, že vesnice potřebuje stoku.
Androl viděl, jak kolem vojáků krouží tkaniva – převážně země. V Černé věži jste pomocí síly dělali všechno, co šlo. Neustále jste cvičili, jako chlapi, co zvedají kameny, aby zesílili. Světlo, Logain s Taimem na ty chlapce tolik tlačili!
Androl vyšel na nově vyštěrkovanou cestu. Většina kamínků měla roztavené okraje od výbuchu. Přinesli sem balvany – skrz průchody, na tkanivu vzduchu – a pak je výbušnými tkanivy roztříštili. Bylo to jako ve válečné zóně, tříštící se kameny, spršky úlomků. S pomocí síly – a po takovém výcviku – budou aša’manové schopni rozbít městské hradby napadrť.
Androl pokračoval v chůzi. V Černé věži jste mohli spatřit zvláštní věci a rozpuštěný štěrk nebyla ani zdaleka ta nejzvláštnější z nich. Stejně tak ani vojáci, kteří rvali zemi podle Androlem pečlivě vyměřené trasy. V poslední době pro něj nejpodivnější obraz znamenaly děti. Běhaly a hrály si, skákaly do příkopu, který po sobě zanechali pracující vojáci, klouzaly po jeho hliněných stranách a zase se škrábaly nahoru.
Děti. Které si hrají v jámách vytvořených výbuchy saidínu. Svět se měnil. Androlova babička – tak stará, že už jí v puse nezůstal jediný zub – mu vyprávěla o usměrňujících mužích, aby ho za nocí, kdy se snažil vyklouznout ven a spočítat hvězdy, vystrašila a zahnala do postele. Trna venku ho neděsila, ani příběhy o trollocích a mizelcích. Ale muži, kteří dokázali usměrňovat… z toho měl hrůzu.
A nyní byl zde, muž ve středních letech, který se náhle bál tmy, ale usměrňující muži jej nechávali zcela klidným. Kráčel po cestě a štěrk mu křupal pod nohama. Ze strouhy vylezly děti a shlukly se kolem něj. Líně vytáhl hrst bonbónů, které koupil při poslední průzkumné výpravě.
„Každý dva,“ řekl přísně, když se po sladkostech natáhly špinavé ruce. „A neperte se, jasné?“ Ruce se zvedly k pusám a děti na něj děkovně kývaly hlavami a říkaly mu „pantáto Genhalde“, než zase odběhly. Nevrátily se k příkopu, ale vymyslely si novou hru a rozběhly se k polím na východě.
Androl si s úsměvem oprášil ruce. Děti byly přizpůsobivé. Před nimi se staletí tradic, hrůzy a předsudků dokázaly rozpustit jako máslo příliš dlouho ponechané na slunci. Ale bylo dobře, že se rozhodly nechat příkop příkopem. Jediná síla dokázala být nepředvídatelná.
Ne. To nebyla pravda. Saidin byl velice předvídatelný. Ale muži, kteří jím vládli… nu, to bylo něco zcela jiného.
Vojáci ustali v práci a otočili se k němu. Neměl hodnost aša’mana a nezasloužil si zasalutování, ale chovali se k němu uctivě. Až moc. Nebyl si jistý, proč. Nebyl žádný velký muž, zvláště ne tady v Černé věži.
Přesto, když je míjel, kývli na něj. Většina z nich patřila k mužům, naverbovaným z Dvouříčí. Statní muži a chlapci, dychtiví, přestože mnozí z nich byli velmi mladí. Polovina z nich se nepotřebovala holit častěji než jednou týdně. Androl k nim zamířil a pak přejel pohledem provázek, který přivázal ke kolíkům, a zkontroloval jejich práci. Pochvalně přikývl. „Úhel je dobrý, chlapci,“ řekl. „Ale jestli můžete, dělejte strany strmější.“
„Ano, pantáto Genhalde,“ řekl předák skupiny. Jmenoval se Jaim Torfinn, vytáhlý mladík se špinavě hnědými vlasy. Pořád držel sílu. Ta běsnící řeka síly byla tak svůdná. Muži, kteří ji dokázali pustit bez pocitu ztráty, byli vzácní.
M’Hael je povzbuzoval, aby ji drželi, a tvrdil, že když ji drží, učí seji ovládat. Androl však už dříve poznal svůdné pocity podobné saidínu – vzrušení bitvy, opojení z vzácných nápojů z ostrovů Mořského národa, opojný pocit vítězství. Muž se mohl těmito pocity nechat smést, ztratit nad sebou kontrolu a zapomenout, co je zač. A. saidín byl svůdnější než cokoli jiného, co zažil.
O svých výhradách Taimovi nic neřekl. Poučovat M’Haela nebyla jeho starost.
„Tady,“ řekl Androl, „ukážu vám, co myslím rovným.“ Zhluboka se nadechl a vypudil ze sebe všechny pocity. Použil k tomu starý vojenský trik – naučil ho to jeho první učitel šermu, jednoruký Garfin, jehož venkovský illiánský přízvuk byl téměř nesrozumitelný. Jak Androlovi říkali, on sám měl samozřejmě slabý tarabonský přízvuk. Za ty roky od chvíle, kdy byl naposledy doma, zeslábl.
Uvnitř ničeho – prázdnoty – Androl cítil běsnící sílu saidínu. Sevřel ho, jako člověk svírá krk splašeného koně a doufá, že ho trochu usměrní, ale hlavně se jen snaží udržet.
Saidín byl nádherný. Ano, byl mocnější než cokoli opojného. Když ho držel, byl svět krásnější, svěžejší. Androl držel tu strašlivou sílu a cítil, jako by ožil a vyschlou slupku svého bývalého já nechal za sebou. Hrozila ho ve svých prudkých proudech odnést pryč.
Pracoval rychle, spředl drobný pramínek země – ten nejlepší, co svedl, protože právě v zemi byl nejslabší – a opatrně ořezal stěny příkopu. „Když toho necháte moc trčet,“ vysvětloval při práci, „pak voda ve strouze bude pořád rozbahněná, jak bude smývat hlínu po stranách. Čím budou boky rovnější a pevnější, tím lépe. Chápete?“
Vojáci přikývli. Na čelech se jim perlil pot a na nich a na tvářích měli nalepenou špínu. Černé pláště však měli čisté, zvlášť rukávy. To, jak si muž váží své uniformy, jste poznali podle toho, jestli si v takovýchto dnech utíral rukávem čelo. Dvouříčští mládenci používali kapesníky.