Výše postavení aša’manové se pochopitelně málokdy vůbec potili. Těmhle mládencům bude ještě nějakou dobu trvat, než se jim to při tak silném soustředění podaří potlačit.
„Dobře, chlapi,“ řekl Androl, vstal a rozhlédl se po nich. Položil Jaimovi ruku na rameno. „Vy mládenci tady odvádíte dobrou práci. V Dvouříčí vyrůstají správní chlapi.“
Mladíci se rozzářili. Bylo dobré je tu mít, zvlášť při srovnání s kvalitami mužů, které Taim v poslední době verboval. M’Haelovi zvědové tvrdili, že berou každého, koho najdou, ale jak to, že většina z těch, které přivedli, byla tak vzteklá a znepokojující?
„Pantáto Genhalde?“ zeptal se jeden z vojáků.
„Ano, Trošte?“ podíval se na něj Androl.
„Slyšels… Slyšels něco o panu Logainovi?“
Ostatní na něj s nadějí pohlédli.
Androl zavrtěl hlavou. „Ještě se nevrátil z průzkumu. Určitě bude brzo zpátky.“
Mládenci přikývli, přestože viděl, že si začínají dělat starosti. Měli na to právo. Androl si dělal starosti už celé týdny. Od chvíle, kdy Logain v noci zmizel. Kam odešel? Proč s sebou vzal Donala, Mezara a Welyna, tři z nejmocnějších zasvěcených, kteří mu byli věrní?
A teď tady venku tábořily ty Aes Sedai, které údajně poslal Drak s oprávněním spojit se s aša’many. Když si to Taim vyslechl, vyloudilo to jeden z jeho polovičních úsměvů, takový, co nikdy nedosáhl až k očím, a řekl jim, že skupina z Bílé věže si může vybrat první, protože první i přišly. Ostatní netrpělivě čekaly.
„M’Hael,“ ozval se jeden z dvouříčských mužů se zachmuřeným výrazem. „On…“
„Zachovávejte chladnou hlavu,“ přerušil ho Androl, „a nedělejte vlny. Ještě ne. Počkáme na Logaina.“
Muži vzdychli, ale přikývli. Androl, jehož pozornost odváděl hovor, si málem nevšiml, že se k němu začaly plížit okolní stíny. Lidské stíny, na slunci protažené. Stíny uvnitř koryta. Stíny kamenů a puklin v zemi. Začaly se k němu pomalu a prohnaně obracet. Androl se obrnil, ale nedokázal paniku rozehnat. Tuhle hrůzu cítil i navzdory prázdnotě.
Stíny se objevily vždy, když držel saidín příliš dlouho. Okamžitě ho pustil a stíny se zdráhavé odplazily zpátky na svá místa.
Chlapci z Dvouříčí ho znepokojeně sledovali. Viděli v Androlových očích divoký nádech? Nikdo nemluvil o… neobvyklostech, které muže z Černé věže postihovaly. To se prostě nedělalo. Jako jste si nešeptali o špinavých rodinných tajemstvích.
Poskvrnění bylo očištěno. Tihle mládenci nikdy nebudou muset cítit to, co Androl. Nakonec se on a ostatní, kteří byli v Černé věži před očištěním, stanou vzácností. Světlo, vůbec nechápal, proč ho někdo poslouchá. Slabého v síle a naprostého cvoka?
A nejhorší na tom bylo, že věděl – hluboko, až v kostech – že jsou ty stíny skutečné. Nejen nějaké šílenství, vytvořené jeho myslí. Byly skutečné, a kdyby se k němu dostaly, zničily by ho. Byly skutečné. Musely být.
Světlo, pomyslel si se zaťatými zuby. Obě možnosti jsou děsivé. Buď jsem blázen, nebo mě chce zničit samotná temnota.
Protože už nemohl v noci spát, aniž by se neschoulil strachy. Někdy dokázal držet zdroj celé hodiny a stíny neviděl. Jindy jenom pár minut. Zhluboka se nadechl.
„Dobrá,“ řekl, spokojený, že – alespoň – jeho hlas zní klidně. „Raději byste se měli vrátit do práce. Dávejte pozor, ať příkop vede správným směrem. Pokud voda vyteče a zaplaví to tady, budeme tu mít pěkný binec.“
Poslechli ho a Androl je opustil a vydal se vesnicí zpátky. Nedaleko středu stála kasárna, pět velkých budov z mohutných kamenů pro vojáky a tucet menších pro zasvěcené. V tuto chvíli tahle vesnička ůy/a Černá věž. To se změní. Nedaleko budovali opravdovou věž a základy už byly vyhloubené.
Dokázal si představit, jak tohle místo bude jednoho dne vypadat. Kdysi pracoval s mistrem stavitelem – bylo to jedno z tuctu učednických míst, které v životě, jenž se občas zdál až příliš dlouhý, zastával. Ano, v duchu to viděl. Arogantní věž z černého kamene, postavená pomocí síly. Silná, odolná. U základů budou přihlouplé čtvercové stavby s cimbuřím.
Vesnice se rozroste v městečko, pak v město, stejně obrovské jako Tar Valon. Ulice postavené tak aby jimi projelo několik vozů vedle sebe. Nově vyměřené a vybudované čtvrti. Prozrazovaly vizi a plán. Samotné ulice šeptaly o osudu Černé věže.
Androl kráčel po vyšlapané cestičce v zakrslé trávě. Po pláních se rozléhalo vzdálené dunění a praskání, jako když někdo práská bičem. Každý muž měl své vlastní důvody, proč přišel. Pomstu, zvědavost, zoufalství, touhu po moci. Jaký důvod měl Androl? Snad všechny čtyři?
Vyšel z vesnice a nakonec obešel řadu stromů a dorazil na cvičiště – malý kaňon mezi dvěma kopci. Stála tam řada mužů, kteří usměrňovali oheň a zemi. Kopce bylo třeba zarovnat, aby získali hospodářskou půdu. Příležitost se procvičit.
Tito muži byli většinou zasvěcení. Ve vzduchu vířila tkaniva, mnohem obratnější a mocnější než ta, která používali mládenci z Dvouříčí. Tato byla lépe tvarovaná, jako syčící zmije nebo letící šípy. Skály vybuchovaly a do vzduchu se rozprskávaly haldy hlíny. Výbuchy přicházely v nepředvídatelném vzoru, aby to nepřítele zmátlo. Androl si dokázal představit jezdecký oddíl, který se žene z tady toho svahu dolů a je zaskočen vybuchující zemí. Jediný zasvěcený mohl během pár okamžiků smést tucty jezdců.
Androl si nespokojeně všiml, že pracující muži stojí ve dvou skupinách. Věž se začínala rozdělovat a ty, kdo byli věrní Logainovi, odstrkovali ostatní stranou a vylučovali. Vpravo soustředěně a horlivě pracovali Kanler, Emarin a Nalaam, k nimž se připojil Jonneth Dowtry, nejšikovnější z dvouříčských mládenců. Vlevo se smál hlouček Taimových kamarádů. Jejich tkaniva byla divočejší, ale také ničivější. Vzadu postával Koteren, opíral se o listnatý strom a dohlížel na práci.
Muži si udělali přestávku a zavolali na jednoho z vesnických kluků, aby jim donesl vodu. Androl se vydal k nim a jako první ho uviděl Arlen Nalaam, který na něj zamával a široce se usmál. Domanec měl tenký knírek. Chyběl mu jen kousek ke třicítce, ačkoli občas se choval jako mnohem mladší muž. Androla ještě pořád pálily paty poté, co mu Nalaam nalil do bot mízu.
„Androle!“ vykřikl Nalaam. „Pojď téhle nevzdělané chásce říct, co je retašský cloumák!“
„Retašský cloumák?“ řekl Androl. „To je pití. Směs medoviny a ovčího mlíka. Hnusná břečka.“
Nalaam pyšně pohlédl na ostatní. Na kabátě neměl žádný špendlík. Byl jenom voják, ale teď už měl povýšit.
„Zase se chvástáš svým cestováním, Nalaame?“ zeptal se Androl, zatímco si odvazoval kožený chránič paže.
„My Domanci hodně cestujeme,“ řekl Nalaam. „To víš, ta práce, co dělá můj otec, královskýho špeha…“
„Minulý týden jsi tvrdil, že tvůj otec je kupec,“ řekl Kanler. Statný muž byl ve skupině nejstarší, vlasy mu šedivěly a energetickou tvář měl ošlehanou mnoha léty strávenými na slunci.
„Však je,“ odvětil Nalaam. „To je krytí pro špeha!“
„Nejsou v Arad Domanu kupci ženy?“ zeptal se Jonneth a drbal se na bradě. Byl to velký tichý muž s kulatou tváří. Celá jeho rodina – sourozenci, rodiče a jeho dědeček Buel – se přestěhovala do vesnice, aby nebyl sám.
„No, to jsou ti nejlepší,“ řekl Nalaam, „a moje matka není žádná výjimka. My chlapi ale taky něco málo víme. Kromě toho měla moje matka spoustu práce s proniknutím mezi Tuatha’any, takže můj otec musel převzít obchod.“