„Tohle je prostě směšné,“ prohlásil zakaboněně Kanler. „Proč by někdo chtěl proniknout do tlupy cikánů?“
„Aby se naučil jejich tajné recepty,“ řekl Nalaam. „Povídá se, že cikán dokáže uvařit tak skvělý jídlo, že kvůli němu odejdeš z domu a přidáš se k nim. Je to pravda, sám jsem ho ochutnal, a museli mě tři dny držet svázanýho v kůlně, než účinek vyprchal.“
Kanler si odfrkl. Po chvilce nicméně sedlák dodaclass="underline" „Takže… objevila ten recept, nebo ne?“
Nalaam se pustil do vyprávění další historky a Kanler s Jonnethem mu pozorně naslouchali. Emarin stál stranou a pobaveně přihlížel – byl to další voják ve skupině, bez jakýchkoli špendlíků. Byl to starší muž s řídkými vlasy a vráskami kolem očí. Krátkou bílou bradku měl zastřiženou do špičky.
Elegantní muž představoval záhadu; jednoho dne dorazil s Logainem a o své minulosti nic neřekl. Měl sebejisté držení těla a vybranou mluvu. Byl to šlechtic, to bylo jisté. Ale na rozdíl od mnoha jiných urozených v Černé věži se Emarin nijak nesnažil prosadit si předpokládanou autoritu. Mnoha urozeným pánům trvalo týdny, než se naučili, že jakmile jste se připojili k Černé věži, vaše postavení ve vnějším světě neznamenalo vůbec nic. Byli mrzutí a nevrlí, ale Emarin si na život ve Věži okamžitě zvykl.
Žádalo si to skutečně důstojného urozeného pána, aby dokázal bez námitek poslouchat rozkazy obyčejného, o polovinu mladšího muže. Emarin si vzal od sluhy trochu vody, chlapci poděkoval a pak přistoupil k Androlovi. Kývl k Nalaamovi, který stále mluvil s ostatními. „Ten má srdce kejklíře.“
Androl zabručel. „Možná by ho mohl využít a něco si vydělat. Pořád mi dluží nový pár ponožek.“
„A ty, příteli, máš duši písaře!“ zasmál se Emarin. „Nikdy nic nezapomínáš, co?“
Androl pokrčil rameny.
„Jak jsi věděl, co je retašský cloumák? Pokládám se v těchhle věcech za docela vzdělaného, ale nikdy jsem o něm neslyšel.“
„Jednou jsem ho pil,“ řekl Androl. „Vsadil jsem se o to.“
„Ano, ale kde?“
„Samozřejmě v Retaši.“
„Ale to je ligy od pobřeží, v souostroví, které často nenavštěvuje dokonce ani Mořský národ!“
Androl znovu pokrčil rameny. Zadíval se k Taimovým přisluhovačům. Chlapec z vesnice jim od Taima přinesl koš s jídlem, přestože M’Hael tvrdil, že nemá žádné oblíbence. Kdyby se na to Androl zeptal, zjistil by, že po klukovi měli poslat jídlo i pro ostatní. Ale kluk se ztratil nebo zapomněl nebo udělal nějakou jinou nevinnou chybu. Taim by někoho nechal zmrskat a nic by se nezměnilo.
„Tenhle rozkol je znepokojivý, příteli,“ řekl Emarin tiše. „Jak můžeme bojovat pro urozeného pána Draka, když se nedokážeme dohodnout mezi sebou?“
Androl potřásl hlavou.
Emarin pokračoval. „Povídá se, že už celé týdny nedostal dračí špendlík žádný z mužů, kterým je Logain nakloněný. Je tady spousta mužů, jako třeba tady Nalaam, kteří už dávno měli mít špendlík s mečem – ale M’Hael jim ho opakovaně upírá. Rod, jehož členové se hašteří o moc, nikdy nepředstavuje pro jiné rody hrozbu.“
„Moudrá slova,“ řekl Androl. „Ale co bychom měli udělat? Co můžeme udělat? Taim je M’Hael a Logain se ještě nevrátil.“
„Snad bychom pro něj mohli někoho poslat,“ navrhl Emarin. „Nebo bys možná mohl ostatní uklidnit. Obávám se, že někteří z nich už brzy ztratí nervy, a když vypukne rvačka, moc nepochybuji o tom, na koho se snesou Taimovy tresty.“
Androl se zamračil. „Máš pravdu. Ale proč já? Ty to se slovy umíš mnohem lip než já, Emarine.“
Emarin se zasmál. „Ano, ale Logain věří tobě, Androle. Ostatní k tobě vzhlížejí.“
Neměli by, pomyslel si Androl. „Uvidím, co vymyslím.“ Nalaam se chystal spustit další historku, ale než mohl začít, Androl kývl na Jonnetha a zvedl chránič. „Viděl jsem, že tvůj starý praskl. Zkus tenhle.“
Jonneth si chránič vzal a tvář se mu rozzářila. „Jsi úžasný, Androle! Myslel jsem, že si toho nikdo nevšiml. Je to hloupost, vím, ale…“ Úsměv se mu ještě rozšířil a rychlým krokem se vydal k nedalekému stromu, vedle nějž ležela část jejich věcí včetně Jonnethova luku. Tihle chlapi z Dvouříčí je měli rádi po ruce.
Jonneth se vracel a napínal tětivu. Nasadil si chránič. „Pasuje skvěle!“ řekl a Androl cítil, jak se usmívá. Maličkosti. Mohly znamenat tak mnoho.
Jonneth zamířil a vystřelil, šíp vylétl do vzduchu a tětiva šlehla o chránič. Šíp letěl daleko a zasáhl strom na kopci víc než dvě stě kroků daleko.
Kanler hvízdl. „Nikdy jsem neviděl nic takovýho jako ty vaše luky, Jonnethe. Nikdy v životě.“ Oba byli Andořané, i když Kanler pocházel z města mnohem blíž ke Caemlynu.
Jonneth si zabodnutý šíp přeměřil kritickým pohledem, pak znovu natáhl tětivu – opeření šípu u tváře – a vystřelil. Šíp zasáhl stejný strom. Androl odhadoval, že oba šípy nebyly ani dvě dlaně od sebe.
Kanler znovu hvízdl.
„Můj otec s jedním takovým cvičil,“ poznamenal Nalaam. „Naučil se to umění od chlapa z Dvouříčí, kterého v lllianu zachránil před utopením. Tětivu si nechal na památku.“
Kanler zvedl obočí, ale zdálo se, že ho ta historka zároveň zaujala. Androl se jen zasmál a zavrtěl hlavou. „Nevadilo by ti, kdybych to taky zkusil, Jonnethe? S tairenským lukem to umím docela dobře a ty jsou o něco delší než většina ostatních.“
„Jasně,“ řekl vyčouhlý muž, sundal si chránič a podal Androlovi luk.
Androl si nasadil chránič a zvedl luk. Byl z černého tisu a tětiva nebyla zdaleka tak pružná, jak byl zvyklý. Jonneth mu podal šíp a Androl napodobil způsob, jakým předtím muž natahoval luk, a přitáhl si tětivu k líci.
„Světlo!“ řekl, když ucítil sílu tahu. „Ty máš přece malé ruce, Jonnethe. Jak dokážeš mířit? Já ho sotva udržím v klidu!“
Jonneth se zasmál, když se Androlovi roztřásly ruce, a Androl konečně vystřelil, neschopný udržet luk natažený ani o chviličku déle. Šíp se zabodl do země daleko od terče. Androl luk vrátil Jonnethovi.
„To bylo docela slušný, Androle,“ řekl Jonneth. „Spousta chlapů tětivu ani tak daleko nenatáhne. Dej mi deset let a moh bych tě naučit střílet jako rodáka z Dvouříčí!“
„Prozatím se budu držet krátkých luků,“ odvětil Androl. „S takovouhle obludou bys nikdy nedokázal vystřelit z koňského hřbetu.“
„Nemusel bys!“ řekl Jonneth.
„Co kdyby tě honili?“
„Kdyby jich bylo míň než pět,“ řekl Jonneth, „všechny bych je tímhle sundal dřív, než by se ke mně dostali. Kdyby jich bylo víc než pět, proč bych po nich střílel? Měl bych utíkat, jako by mě honil samotný Temný.“
Ostatní se zasmáli, nicméně Androl si všiml, jak ho Emarin pozoruje. Nejspíš uvažoval nad tím, jak to, že Androl umí střílet z luku na koni. Tenhle šlechtic byl bystrý. Androl si bude muset dávat pozor.
„A copak je tohle?“ zeptal se nějaký hlas. „Snažíš se naučit střílet z luku, poslíčku? To proto, aby ses mohl doopravdy bránit?“
Androl zaťal zuby a obrátil se ke Koterenovi, který se k nim přiloudal. Byl to tlustý muž s dlouhými černými mastnými rozpuštěnými vlasy. Visely mu kolem tupého obličeje s naducanými tvářemi. Oči měl ale soustředěné a nebezpečné. Usmíval se. Úsměvem kočky, která si našla myš na hraní.
Androl si mlčky sundal chránič a podal ho Jonnethovi. Koteren byl aša’man a M’Haelův osobní přítel. Postavením vysoko převyšoval všechny muže tady.