„Dcera Devíti měsíců,“ řekl Mat. „To je něco jinýho.“
„Ajsi ženatý.“ Perrin se zazubil. „Matrim Cauthon. Ženatý.“
„Víš, o tomhles nemusel vykládat,“ řekl Mat Tomovi.
„Ujišťuju tě, že vážně musel.“
„Na to, že jsi kejklíř, se zdá, že z toho, co jsem vykonal, vypouštíš většinu těch hrdinských částí,“ řekl Mat. „Alespoňs zmínil ten klobouk.“
Perrin se spokojeně usmál. Dosud si neuvědomil, jak moc mu chybí posezení s přáteli a večer strávený klábosením. Za oknem visel vyřezávaný dřevěný vývěsní štít, z něhož kapala dešťová voda. Zobrazoval obličeje s podivnými klobouky a přehnanými úsměvy. U Šťastné tlačenice. To jméno v sobě nejspíš skrývalo nějaký příběh.
Jejich trojice seděla v soukromé jídelně, kterou zaplatil Mat. Z hostince sem donesli tři velká krbová křesla. Ke stolu se nehodila, ale byla pohodlná. Mat se opřel a dal si nohy na stůl. Zvedl kus ovčího sýra, ukousl si a zbytek položil na područku křesla.
„Víš, Mate,“ řekl Perrin, „tvoje žena bude nejspíš čekat, že tě naučí chovat se u stolu.“
„Ale oni mě učili,“ řekl Mat. „Jenom jsem se to nikdy nenaučil.“
„Rád bych se s ní setkal,“ řekl Perrin.
„Je dost zajímavá,“ odpověděl Tom.
„Zajímavá,“ řekl Mat. „Jo.“ Zatvářil se toužebně. „Nicméně už jsi toho slyšel většinu, Perrine. Dostala nás sem ta zatracená hnědá. Už jsem ji neviděl víc než dva týdny.“
„Můžu ten vzkaz vidět?“ zeptal se Perrin.
Mat se poplácal po několika kapsách a pak vylovil malý kus bílého papíru, složený a zapečetěný červeným voskem. Hodil ho na stůl. Rohy byly ohnuté a papír ušpiněný, ale otevřený nebyl. Matrim Cauthon uměl držet slovo, přinejmenším když se vám z něj podařilo vymámit slib.
Perrin vzkaz zvedl. Byl z něj slabě cítit parfém. Obrátil ho a pak zvedl ke svíčce.
„To nefunguje,“ řekl Mat.
Perrin zabručel. „Tak co myslíš, že je tam napsaný?“
„Nemám tušení,“ odpověděl Mat. „Zatracená bláznivá Aes Sedai. Chci říct, všechny jsou divné. Ale Verin je úplně mimo. Asi jsi o ní neslyšel, že?“
„Ne.“
„Doufám, že je v pořádku,“ řekl Mat. „Zněla, jako když má obavy, že by se jí něco mohlo stát.“ Vzal si dopis zpátky a pak s ním poklepal o stůl.
„Otevřeš ho?“
Mat zavrtěl hlavou. „Otevřu ho, až se vrátím. Já…“
Ozvalo se zaklepání, pak se dveře pootevřely a v nich se objevil hostinský, mladší muž jménem Denezel. Byl vysoký, s hubenou tváří a hlavou, kterou si holil. Podle toho, co Perrin viděl, to byl v podstatě Dračí spřísahanec, dokonce zašel až tak daleko, že si nechal udělat Randův portrét a pověsil ho ve výčepu. Byla to docela slušná podobizna.
„Omlouvám se, pane Crimsone,“ řekl Denezel, „ale člověk pana Goldena trvá na tom, že s ním musí mluvit.“
„To je v pořádku,“ řekl Perrin.
Grady strčil ošlehanou tvář do místnosti a Denezel ustoupil.
„Holá, Grady,“ zamával na něj Mat. „Vyhodils v poslední době někoho zajímavýho do vzduchu?“
Opálený aša’man se zamračil a podíval se na Perrina. „Můj pane. Urozená paní Faile mě požádala, abych tě upozornil, až bude půlnoc.“
Mat hvízdl. „Vidíš, todle je důvod, proč jsem svoji ženu nechal v jiným království.“
Grady se zakabonil ještě víc.
„Děkuju ti, Grady,“ povzdechl si Perrin. „Neuvědomil jsem si, kolik je. Už brzo půjdeme.“
Aša’man přikývl a odešel.
„Ať shoří,“ řekl Mat. „Copak se ten chlap nemůže aspoň usmát? Ta zatracená obloha už je tak dost bezútěšná, nepotřebujem lidi jako on, co se ji snažej napodobovat.“
„Nu, synku,“ řekl Tom a nalil si trochu piva, „některým se prostě v poslední době nezdá svět právě veselý.“
„Nesmysl,“ prohlásil Mat. „Svět je veselej až až. Celý tohle zatracený místo se mi v poslední době směje. Povídám ti, Perrine. Když kolem kroužej ty naše obrázky, musíš se držet při zemi.“
„Nevim, jak bych to měl udělat,“ řekl Perrin. „Mám armádu, které musím velet, a lidi, o který se musím postarat.“
„Myslím, že Verinino varování nebereš dost vážně, chlapče,“ řekl Tom a potřásl hlavou. „Slyšel jsi někdy o Banathech?“
„Ne,“ odvětil Perrin s pohledem upřeným na Mata.
„Byli to divoši, kteří se potulovali tam, kde dneska leží Almothská pláň,“ řekl Tom. „Znám o nich pár pěknejch písní. Víš, jejich různé kmeny vždycky natíraly svému vůdci kůži na červeno, aby ho bylo poznat.“
Mat si znovu ukousl sýra. „Pitomci. Namalovat vůdce červeně? To by z něho udělalo terč pro každýho vojáka na bojišti!“
„O to šlo,“ řekl Tom. „Pochop, byla to výzva. Jak jinak by ho nepřátelé dokázali najít a vyzkoušet si proti němu svoje schopnosti?“
Mat si odfrkl. „Já bych namaloval pár vojáků na červeno jako vějičku, aby ode mě odlákali pozornost, a pak bych svoje lučištníky nechal prošpikovat jejich velitele šípy, zatímco by se všichni pokoušeli dostat ty chlapíky, o kterých by si mysleli, že vedou moji armádu.“
„Vlastně,“ řekl Tom a napil se piva, „přesně tohle udělal Villiam Krvavé písmeno během své první a poslední bitvy s nimi. Vypráví o tom ‚Píseň o stovce dní‘. Skvělý manévr. Překvapuje mě, žes tu píseň slyšel – je hodně zapadlá a k té bitvě došlo tak dávno, že šiji nepamatuje dokonce ani většina dějepravných knih.“
Po té poznámce byl Mat z nějakého důvodu cítit nervozitou.
„Říkáš, že ze sebe děláme terče,“ řekl Perrin.
„Říkám,“ odvětil Tom, „že je vás pořád těžší ukrýt, chlapci. Všude, kam se hnete, ohlašují váš příjezd prapory. Lidi o vás mluví. Jsem napůl přesvědčený, že jste tak dlouho přežili jenom proto, že Zaprodanci nevěděli, kde vás najít.“
Perrin přikývl a myslel na past, do které jeho armáda málem padla. Vrazi v noci přijdou. „Tak co bych měl dělat?“
„Mat spí každou noc v jiném stanu,“ řekl Tom. „A občas ve městě. Měl bys zkusit něco takového. Grady umí dělat průchody, že? Co kdyby ti vždycky večer jeden udělal ve stanu? Vyklouzneš ven, přespíš někde jinde a ráno přicestuješ zpátky. Všichni si budou myslet, že jsi u sebe ve stanu. Když vrah udeří, nebudeš tam.“
Perrin zamyšleně přikývl. „A ještě lepší by bylo, kdybych uvnitř nechal na stráži čekat pět nebo šest Aielů.“
„Perrine,“ řekl Mat, „to je vyloženě prohnané.“ Usmál se. „Změnil ses k lepšímu, kamaráde.“
„Od tebe se to pokusím vzít jako poklonu,” řekl Perrin. Po chvilce dodaclass="underline" „Nebude to lehký.“
Tom se zasmál. „Ale má pravdu. Změnil ses. Co se stalo s tím smířlivým, nejistým klukem, kterému jsem pomáhal utéct z Dvouříčí?“
„Prošel kovářským ohněm,“ řekl Perrin tiše.
Tom přikývl a zdálo se, že rozumí.
„A ty, Mate?“ řekl Perrin. „Můžu ti nějak pomoct? Možná nechat tě cestovat mezi stany?“
„Ne. Já budu v pořádku.“
„Jak se budeš chránit?“
„Rozumem.“
„Máš v plánu si ho trochu sehnat?“ zeptal se Perrin. „Už bylo načase.“
Mat si odfrkl. „Co to všichni v poslední době s mojím rozumem mají? Budu v pořádku, věř mi. Připomeň mi, ať ti povykládám o tom večeru, kdy jsem si poprvé uvědomil, že můžu vyhrát každou hru v kostky, co si zamanu. Je to dobrej příběh. Je v něm i padání z mostů. Teda alespoň z jednoho mostu.“
„No… mohl bys nám ho vyprávět teď,“ řekl Perrin.
„Teď na to není správná chvíle. I tak je to jedno. Víš, brzo odjíždím.“