Tom byl cítit vzrušením.
„Perrine, necháš nám otevřít průchod, že jo?“ zeptal se Mat. „Opravdu nerad Bandu opouštím. Beze mě jsou k neutěšení. Teď mají alespoň ty draky, aby mohli vyhazovat věci do vzduchu.“
„Ale kam jdeš?“ zeptal se Perrin.
„To bych měl asi vysvětlit,“ přikývl Mat. „To byl důvod, proč se s tebou sejít, teda kromě přátelskýho pokecu a tak.“ Naklonil se blíž. „Perrine, Moirain je naživu.“
„Cože?“
„Je to tak,“ řekl Mat. „Nebo si teda myslíme, že je. Poslala Tornovi dopis, kde tvrdí, že bitvu s Lanfear předvídala a věděla, že… No, každopádně, západně odtud na řece Arinelle stojí věž. Je celá z kovu. Je…“
„Věž Gendžei,“ řekl Perrin „Ano, znám ji.“
Mat zamrkal. „Vážně? Ať shořím. Kdy se z tebe stal učenec?“
„Prostě jsem jen něco zaslechl. Mate, je to ohavné místo.“
„No a Moirain je uvnitř,“ řekl Mat. „Uvězněná. Hodlám ji dostat zpátky. Musím porazit hady a lišky. Podvodníci zatracení.“
„Hady a lišky?“ zeptal se Perrin.
Tom přikývl. „Ta dětská hra se jmenuje po věcech, které žijí ve věži. To si myslíme.“
„Viděl jsem je,“ řekl Mat. „A… no, na to teď vážně není čas.“
„Pokud ji jdete zachránit,“ řekl Perrin, „možná bych mohl jít s várna. Nebo aspoň poslat jednoho z aša’manů.“
„Rád použiju průchod,“ odpověděl Mat. „Ale ty jít nemůžeš, Perrine. Moirain to vysvětlila v dopise. Můžou jít jenom tři a já už vím, kdo to musí být.“ Zaváhal. „Víš, Olver mě zabije za to, že jsem ho nevzal.“
„Mate,“ řekl Perrin a potřásl hlavou. „To, co říkáš, nedává smysl.“
Mat vzdychl. „Tak mě teda nech vylíčit ti celý příběh.“ Změřil si džbán s pivem. „Tohohle budeme potřebovat víc a Gradymu bys měl raději říct, že se ještě nějakou tu chvilku zdržíš…“
KAPITOLA 48
Blízko avendesory
Aviendha udělala poslední krok a vyšla z lesa skleněných sloupů. Zhluboka se nadechla a pak se ohlédla na stezku, po níž šla.
Pohled na hlavní náměstí Rhuideanu vzbuzoval úžas. Celé náměstí pokrývaly hladké bílé dlažební kameny, kromě místa přesně uprostřed. Tam stál obrovský strom s větvemi rozprostřenými do šířky jako paže, sahající ke slunci. Mohutný strom měl v sobě jakousi dokonalost, kterou nedokázala vysvětlit. Byl přirozeně symetrický – žádné chybějící větve, žádné zející díry v listnaté koruně. Bylo to zvlášť působivé, protože když ho viděla naposledy, byl zčernalý a spálený.
Ve světě, kde jiné rostliny bezdůvodně umíraly, se tento uzdravil a vzkvétal rychleji, než by vůbec mělo být možné. Jeho listy konejšivě šelestily ve větru a zkroucené kořeny trčely ze země jako staré prsty moudré stařeny. Při pohledu na strom toužila se posadit a těšit se z prostého, klidného okamžiku.
Bylo to, jako by tento strom představoval dokonalý vzor, podle něhož byly vytvořeny všechny ostatní. V legendách se mu říkalo avendesora. Strom života.
Stranou stály skleněné sloupy. Byly jich tucty, možná stovky, a vytvářely soustředné kruhy. Dlouhé a štíhlé sahaly vysoko k obloze. Stejně jako byla avendesora naprosto – až nepřekonatelně – přirozená, byly tyto sloupy nepřirozené. Byly tak tenké a vysoké, že zdravý rozum říkal, že by je měl prvni poryv větru vyvrátit. Ne že by byly nenormální, pouze umělé.
Když sem před několika dny vstoupila poprvé, byli zde gaťšainové v bílém, kteří pečlivě sbírali spadané listí a větvičky. Jakmile ji uviděli, stáhli se. Byla první, kdo od přeměny Rhuideanu prošel skleněnými sloupy? Jeji vlastní kmen nikoho neposlal a byla si jistá, že kdyby některý z ostatních ano, doslechla by se o tom.
Tím zbývali jenom Šaidové, ale ti Randova tvrzení o minulosti Aielů odmítli. Aviendha měla tušení, že kdyby sem dorazili nějací Šaidové, nebyli by schopni snést to, co se zde ukazuje. Prošli by do středu skleněných sloupů a nikdy se nevrátili.
To nebyl Aviendžin případ. Ona přežila. Vlastně všechno, co viděla, i čekala. Bylo to téměř zklamání.
Vzdychla, vydala se ke kmeni avendesory a pak vzhlédla pavučinou větví. Kdysi bývalo toto náměstí přecpané ter’angrialy, tady Rand objevil přístupové klíče, které použil při očištění saidínu. Tato hojnost ter’angrialů byla nyní pryč; mnohé z nich Moirain zabavila pro Bilou věž a Aielové, kteří zde žili, museli odnést zbytek. Zůstával tedy jen strom, sloupy a tři kruhy, kterými ženy procházely při první cestě sem, při cestě, která z nich udělala učednice moudrých.
Pamatovala si něco z cesty skrz kruhy, která jí ukázala její život – jejích mnoho možných životů. Skutečně, v paměti jí zůstaly jen útržky. Vědomost, že bude milovat Randa, že bude mít sestry-ženy. Věděla i to, že se sem do Rhuideanu vrátí. Věděla to, ale teprve poté, co znovu vešla na toto náměstí, některé z těch vzpomínek v její hlavě ožily.
Se zkříženýma nohama se usadila mezi dvěma kořeny mohutného stromu. Jemný vítr ji konejšil a suchý vzduch a známá prašná vůně Trojí země jí připomínala dětství.
Během cesty mezi sloupy se ponořila skutečně hluboko. Očekávala, že uvidí počátky Aielů, možná bude svědkem dne, kdy se – jako národ – rozhodli chopit oštěpů a bojovat. Čekala vznešené rozhodnutí, kdy čest překonala druhořadý způsob života předepisovaný Cestou listu.
Překvapilo ji, jak světská – téměř náhodná – událost to byla. Žádné velkolepé rozhodnutí; jen muž, který nebyl ochoten nechat povraždit svoji rodinu. V touze bránit ostatní byla čest, ale on ke svému rozhodnutí nedošel se ctí.
Opřela si hlavu o kmen stromu. Aielové si zasloužili svůj trest v Trojí zemi a k Aes Sedai měli – jako národ – toh. Viděla všechno, co očekávala. Avšak mnohé z věcí, které se doufala dozvědět, chyběly. Aielové budou dál po staletí navštěvovat toto místo, jako to po staletí dělali až dosud. A každý z nich se naučí něco, co se nyní obecně vědělo.
To ji hluboce znepokojovalo.
Hleděla vzhůru, sledovala, jak se větve chvějí ve větru, a několik listů spadlo a sneslo se dolů k ní. Jeden jí prolétl kolem obličeje a otřel se o tvář, než dopadl na její šátek.
Projít skleněnými sloupy už nepředstavovalo výzvu. Původně byl tento ter’angrial zkouškou. Dokáže možný nový vůdce čelit nejtemnějšímu tajemství Aielů a přijmout je? Jako Děva musela Aviendha podstupovat zkoušky těla a fyzické síly. Stát se moudrou vyžadovalo projít zkouškou emocí a duševních sil. Rhuidean měl být vyvrcholením celého procesu, poslední zkouška duševní odolnosti. Ta zkouška však nyní zmizela.
Stále víc a víc dospívala k závěru, že tradice jen pro tradici samotnou je pošetilost. Dobré tradice – silné aielské tradice – vás učily cesty ji’e’toh, způsobům přežití.
Aviendha s povzdechem vstala. Les sloupů vypadal jako ty podivné čáry zmrzlé vody, které vídala v zimě v mokřinách. Elain jim říkala rampouchy. Tyhle vyrůstaly ze země a ukazovaly k nebi, nádherná ukázka síly. Bylo smutné sledovat jejich pád k bezvýznamnosti.
Něco ji napadlo. Než opustila Caemlyn, s Elain učinily pozoruhodný objev. Aviendha projevila nadání v síle; schopnost určovat ter’angrialy. Dokázala by přesně poznat, co skleněné pilíře dělají? Nemohly být vyrobeny přímo pro Aiely, nebo ano? Většina předmětů velké síly, jako byl tento, pocházela z pradávných časů. Sloupy musely být vytvořeny ve věku pověstí a pak přizpůsobeny tomu, aby Aielům ukazovaly jejich skutečnou minulost.