Bylo toho tolik, co o ter’angrialech nevěděli. Opravdu jim pradávní Aes Sedai rozuměli stejně, jako Aviendha rozuměla tomu, jak fungují oštěp či luk? Nebo byli věcmi, které vytvářeli, sami zmatení? Jediná síla byla tak úžasná, tak tajemná, že si Aviendha dokonce i při práci s tkanivy, která dobře ovládala, někdy připadala jako dítě.
Přistoupila k nejbližšímu skleněnému sloupu, přičemž si dávala pozor, aby nevešla dovnitř kruhu. Kdyby se dotkla jednoho ze sloupů, možná by jí její nadání umožnilo něco o nich vyčíst. Experimentování s ter’angrialy bylo nebezpečné, ale ona už čelila jejich výzvě a vyšla z ní nezraněná.
Váhavě natáhla ruku a položila prsty na hladký sklovitý povrch. Byl asi tři dlaně silný. Zavřela oči a snažila se vyčíst, k čemu sloup slouží.
Ucítila mocnou auru sloupu. Byla mnohem silnější než u kteréhokoli z ter’angrialů, s kterými pracovala s Elain. Vskutku, sloupy sejí zdály téměř… živé. Bylo to, jako by v nich cítila vědomí.
Zamrazilo ji. Dotýkala se sloupu, nebo se sloup dotýkal jí?
Pokusila se ter’angrial přečíst, jako to dělala předtím, ale tenhle byl ohromný. Nepochopitelný, jako samotná jediná síla. Prudce se nadechla, zmatená váhou, kterou cítila. Bylo to, jako by nečekaně spadla do hluboké temné jámy.
Prudce otevřela oči, odtáhla ruku a dlaň sejí chvěla. Tohle přesahovalo její možnosti. Byla jako hmyz, snažící se uchopit horu. Nadechla se, aby se uklidnila, a pak zavrtěla hlavou. Víc už tady nemohla udělat.
Odvrátila se od skleněných sloupů a vykročila.
Byla Malidra, osmnáctiletá, ale tak vyhublá, že vypadala mnohem mladší. Plazila se tmou. Opatrně. Tiše. Bylo nebezpečné se ke světlastrůjcům takto přibližovat. Jejich tábor ležel před ní a zářil v temnotě. Záře byla příliš pravidelná, než aby šlo o oheň. Vycházela z koulí, které nesli s sebou. Přikrčená se plížila vpřed, holé nohy a ruce zaprášené. Bylo s ní jen pár mužů a žen z lidu. Umouněné tváře, mastné vlasy. Rozcuchané vousy mužů.
Směska nejrůznějšího oblečení. Rozedrané kalhoty, kusy oblečení, co kdysi možná bývaly košile. Cokoli, co vás ve dne chránilo před sluncem, protože slunce mohlo zabíjet. A zabíjelo. Malidra byla poslední ze čtyř sester, z nichž dvě zabily slunce a hlad a jednu hadí uštknutí.
Avšak Malidra přežívala. Snažila se a přežívala. Nejlepší bylo sledovat světlastrůjce. Bylo to nebezpečné, ale její mysl už nebezpečí sotva vnímala. To se stávalo, když vás mohlo zabít v podstatě cokoli.
Malidra se proplížila kolem a sledovala stráže světlastrůjců. Dva strážní s dlouhými tyčovitými zbraněmi. Malidra jednou jednu našla na mrtvém, ale nedokázala ji přimět něco dělat. Světlastrůjci měli kouzla, stejná kouzla, která jim vyráběla jídlo a světla. Kouzla je v krutém nočním mrazu udržovala v teple.
Dva muži na sobě měli zvláštní oblečení. Kalhoty, které jim padly příliš dobře, kabáty s kapsami a blyštivými kousky kovu. Oba měli klobouky, ačkoli jeden měl ten svůj černý shozený na zádech a kolem krku mu ho přidržoval tenký kožený řemínek. Muži klábosili. Neměli vousy jako lid. Vlasy měli tmavší.
Jedna z dalších z lidu se dostala příliš blízko a Malidra na ni zasyčela. Žena po ní vrhla zamračený pohled, ale odsunula se. Malidra zůstávala na okraji světla. Světlastrůjci ji neuvidí. Jejich podivné zářící koule jim ničily noční vidění.
Obešla jejich mohutný vůz. Nebyli zde žádni koně. Jen vůz, tak velký, že by se do něj vešel tucet lidí. Za světla se pohyboval pomocí kouzel, valil se na kolech téměř stejně širokých, jako byla Malidra vysoká. Doslechla se – prostřednictvím tajné, přerušované komunikace lidu – že na východě světlastrůjci staví obrovskou cestu. Bude procházet přímo Pustinou. Stavěli ji tak, že na zem pokládali zvláštní kusy kovu. Byly příliš velké, než aby se daly vypáčit, i když jí Joršem ukazoval velký hřebík, který našel. Používal ho na seškrabávání masa z kostí.
Už to bylo nějakou dobu, co se naposledy slušně najedla – když před dvěma lety zabili ve spánku toho kupce. Pořád si tu hostinu pamatovala, jak se ponořila do jeho zásob a jedla, až ji bolelo břicho. Takový zvláštní pocit. Nádherný a bolestivý.
Většina světlastrůjců byla příliš opatrná, než aby je dokázala zabít ve spánku. Když byli vzhůru, neodvažovala se jim postavit. Takovou jako ona mohli nechat zmizet jediným pohledem.
Nervózně, se dvěma dalšími z lidu v patách, obešla vůz a přiblížila se k němu zezadu. No ovšem, světlastrůjci tady vyhodili nějaké zbytky z posledního jídla. Rychle popoběhla vpřed a začala se hrabat v odpadcích Byly tu nějaké odřezky masa, proužky tuku. Dychtivě je popadla – přitáhla si je dřív, než si jich mohli všimnout ostatní – a nacpala šije do pusy. Cítila, jak jí mezi zuby skřípe hlína, ale maso bylo jídlo. Spěšně začala odpadky znovu prohledávat.
Ozářilo ji jasné světlo. Ztuhla s rukou napůl cesty k puse. Ostatní dvě ženy zavřískly a škrábaly se pryč. Pokusila se udělat totéž, ale zakopla. Ozval se syčivý zvuk – jedna ze světlastrůjeckých zbraní – a něco ji bouchlo do zad. Bylo to, jako by ji trefil malý kámen.
Zhroutila se, zasažená náhlou, prudkou bolestí. Světlo mírně zesláblo. Mrkala a její oči se přizpůsobovaly, dokonce i když cítila, jak jí život uniká mezi prsty.
„Říkal jsem ti to,“ řekl nějaký hlas. Před světlo se přesunuly dva stíny. Musí utéct! Pokusila se vstát, ale podařilo se jí jen chabě zazmítat.
„Krev a uhlí, Flerne,“ ozval se druhý hlas. Vedle ní poklekl nějaký obrys. „Chudinka. Skoro dítě. Nedělala nic špatného.“
Flem si odfrkl. „Nic špatnýho? Viděl jsem tyhle zvířata, jak se pokoušjí spícímu chlapovi podříznout krk. Jenom kvůli smetí. Zatracená havěť.“
Druhý stín na ni pohlédl a ona zahlédla jeho zachmuřenou tvář. Třpytící se oči. Jako hvězdy. Muž vzdychl a vstal. „Příště odpadky zakopeme.“ Vrátil se zpátky ke světlu.
Druhý muž, Flem, stál a pozoroval ji. Byla to její krev? Po celých jejích rukou, teplá, jako voda, která příliš dlouho stála na slunci?
Smrt ji nepřekvapila. Svým způsobem ji po většinu svých osmnácti let čekala.
„Zatracení Aielové,“ řekl Flem, když se vše kolem ztrácelo.
Aviendžina noha narazila na dlažební kámen na náměstí Rhuideanu a ona šokovaně zamžikala. Slunce na obloze se změnilo. Uplynuly hodiny.
Co se stalo? Ta vize byla tak skutečná, jako její vidění o počátcích jejího lidu. Ale vůbec jí nedávala smysl. Vrátila se ještě víc do minulosti? Vypadalo to jako věk pověstí. Podivné stroje, šaty a zbraně. Ale ův/a to Pustina.
Zřetelně si pamatovala, jak byla Malidrou. Pamatovala si roky hladu, sbírání odpadků, nenávisti – a strachu – ke světlastrůjcům. Pamatovala si svou smrt. Hrůzu, polapení a krvácení. Teplou krev na svých rukou…
Zvedla ruku k hlavě a cítila se zle a zneklidněně. Ne smrtí. Každý se ze snu probudí, a i když by to nevítala, nebála by se. Ne, na vizi byl strašlivý ten naprostý nedostatek cti, který viděla. Zabíjet v noci lidi kvůli jidlu? Vybírat z odpadků napůl ožvýkané maso? Chodit v cárech? Byla víc zvíře než člověk!