Raději umřít. Aielové určitě kdysi dávno nemohli pocházet z takových kořenů. Aielové ve věku pověstí byli pokojni služebníci, k nimž ostatní chovali úctu. Jak by mohli začít jako sběrači odpadků?
Možná to prostě byla jen maličká skupina Aielů. Nebo se ten muž možná pletl. Podle této jediné vize se to těžko dalo poznat. Proč jí to bylo ukázáno?
Váhavě udělala krok od skleněných sloupů a nic se nestalo. Žádné další vize. Rozrušeně se vydala pryč z náměstí.
Pak zpomalila.
Zdráhavé se obrátila zpátky. Sloupy stály ve slábnoucím světle, tiché a osamělé a jako kdyby bzučely neviditelnou energií.
Bylo tam toho víc?
Tato jedna jako by vůbec nesouvisela s těmi ostatními, které viděla. Kdyby opět prošla doprostřed sloupů, viděla by totéž, co předtím? Nebo… snad něco svým nadáním změnila?
Během staletí od založení Rhuideanu tyto sloupy Aielům ukazovaly, co o sobě potřebovali vědět. Aes Sedai to tak zařídily, ne? Nebo sem prostě umístily ter’angrial a nechaly ho dělat, co uznal za vhodné, protože věděly, že Aielům poskytne moudrost?
Aviendha naslouchala šumícímu listí stromu. Tyto sloupy představovaly výzvu, stejně jistě jako nepřátelský válečník s oštěpem v ruce. Pokud znovu vejde do jejich středu, možná už nikdy nevyjde ven; nikdo do ter’angrialu nevstoupil podruhé. Bylo to zakázáno. Jedna cesta skrz kruhy, jedna skrz sloupy.
Ale ona sem přišla hledat vědomosti. Bez nich neodejde. Obrátila se, zhluboka se nadechla a došla ke sloupům.
Pak vykročila.
Byla Norleš. Na prsou chovala své nejmladší dítě. Suchý vítr ji tahal za šátek. Její chlapeček Garlvan začal fňukat, ale utišila ho. Její manžel hovořil s cizáky.
Cizácká vesnice stála nedaleko, postavená v předhůří z chatrčí. Nosili nabarvené šaty a kalhoty zvláštního střihu a košile na knoflíky. Přišli pro zlato. Jak by kamení mohlo být tak cenné, že byli ochotní žít na této straně hor, daleko od své bájemi opředené země plné vody a jídla? Daleko od domů, kde i bez svící svítilo světlo, a vozů, které jezdily bez koní?
Šátek jí sklouzl a ona ho potáhla nahoru. Potřebovala nový; tenhle byl otrhaný a ona už neměla nic, čím by ho zašila. Garlvan v její náruči zafňukal a její jediné další žijící dítě – Meise – sejí držela za sukně. Meise už nepromluvila celé měsíce. Od chvíle, kdy její starší bratr zemřel na následky úžehu.
„Prosím,“ řekl její manžel – Metalan – cizákům. Byli tři, dva muži a žena, všichni oblečení v kalhotách. Odraní lidé, ne jako ostatní cizinci s jemnými rysy a ve vybraném hedvábí. Tihle si někdy říkali osvícení. Tito tři byli obyčejnější.
„Prosím,“ zopakoval Metalan. „Moje rodina…“
Byl to dobrý muž. Nebo býval, dřív, když byl silný a zdravý. Teď už vypadal jen jako skořápka onoho muže a tváře měl propadlé. Kdysi pronikavé modré oči většinu času zíraly nepřítomně. Uštvaně. Ten pohled byl následkem toho, jak v průběhu osmnácti měsíců viděl tři ze svých dětí umírat. Přestože byl Metalan o hlavu vyšší než kterýkoli z cizáků, vypadalo to, jako by se před nimi plazil.
Cizácký vůdce – muž s ježatým plnovousem a širokýma poctivýma očima – zavrtěl hlavou. Vrátil Metalanovi pytel plný kamenů. „Krkavčí císařovna, kéž dýchá věčně, to zakazuje. Žádný obchod s Aiely. Už za to, že s várna mluvíme, bychom mohli přijít o oprávnění.“
„Nemáme jídlo,“ řekl Metalan. „Moje děti hladoví. V těchhle kamenech je ruda. Vím, že jsou to ty, které hledáte. Sehnat je mi trvalo týdny. Dejte nám trochu jídla. Cokoli. Prosím.“
„Promiň, kamaráde,“ řekl vůdce cizáků. „Běžte si po svých. Nechceme tu potíže.“ Zezadu se blížilo několik cizáků, jeden nesl sekeru a další syčivé hole.
Její manžel úplně zplihl. Dny putování, týdny pátrání po kamenech. K ničemu. Obrátil se a vydal se zpátky k ní. V dálce zapadalo slunce. Když k ní došel, společně s Meise se k němu připojila a vydali se od cizáckého tábora pryč.
Meise začala potahovat, ale ani jeden z nich neměl vůli nebo sílu ji nést. Asi hodinu od tábora cizáků našel její manžel proláklinu ve skalní římse. Usadili se uvnitř, ale nerozdělali oheň. Nebylo co spálit.
Norleš se chtěla rozbrečet. Ale… cokoli cítit jí připadalo namáhavé. „Mám takový hlad,“ zašeptala.
„Ráno něco chytím do pasti,“ řekl její muž a zíral vzhůru na hvězdy.
„Už jsme nic nechytili celé dny,“ řekla.
Neodpověděl.
„Co budeme dělat?“ zašeptala. „Nedokázali jsme našemu lidu najít domov od časů mojí prababičky Tavy. Když se dáme dohromady, zaútočí na nás. Když putujeme Pustinou, umíráme. Nechtějí s náma obchodovat. Nedovolí nám přejít hory. Co budeme dělat?“
Odpověděl tím, že si lehl a odvrátil se od ní.
Tehdy přišly slzy, tiché, slabé. Koulely se jí po tvářích, zatímco si rozepínala košili, aby nakojila Garlvana, i když pro něj nic neměla.
Nehýbal se. Nepřisál se. Zvedla jeho tělíčko a uvědomila si, že už nedýchá. Někde cestou k proláklině zemřel, aniž si toho všimla.
Nejděsivější bylo, jak těžké pro ni bylo cítit nad jeho smrtí alespoň nějaký zármutek.
Aviendžina noha dopadla na kameny. Les skleněných sloupů kolem ní se třpytil barvami duhy. Bylo to jako stát uprostřed ohňostroje. Slunce stálo vysoko na obloze a pokrývka mraků kupodivu zmizela.
Chtěla z náměstí jednou provždy odejít. Byla připravená dozvědět se, že Aielové kdysi následovali Cestu listu. Tato informace nebyla příliš znepokojivá. Brzy naplní své toh.
Ale tohle? Tyhle rozprášené a zlomené trosky? Lidé, kteří se nebránili, kteří žebrali, kteří nevěděli, jak v divočině přežít? Vědomí, že toto byli její předkové, ji zahanbovalo tak, že to téměř nedokázala snést. Bylo dobře, že Rand al’Thor neodhalil Aielům tuto minulost.
Mohla by utéct? Vyběhnout z náměstí a nic dalšího už nevidět? Jestli se to ještě zhorší, hanba ji přemůže. Naneštěstí věděla, že když teď začala, existuje jen jediná cesta ven.
Zaťala zuby a vykročila vpřed.
Byla Tava, bylo jí čtrnáct a vřískala ve tmě, když prchala ze svého hořícího domu. Celé údolí – ve skutečnosti kaňon s příkrými stěnami – bylo v plamenech. Všechny domy v nově zrozené držbě plály. Tvorové jako z nočních můr, se zakřivenými krky a širokými křídly, se vznášeli nocí nad ní, a přinášeli s sebou nájezdníky s luky, oštěpy a podivnými novými zbraněmi, které při střelbě vydávaly syčivý zvuk.
Tava křičela a hledala svou rodinu, ale v držbě vládl chaos a zmatek. Pár aielských válečníků kladlo odpor, ale každý, kdo zvedl oštěp, vzápětí padl, zabitý šípem nebo jedním z těch neviditelných výstřelů z nových zbraní.
Před ní padl jeden z Aielů a jeho mrtvola se na zemi převalila. Jmenoval se Tadvišm, Kamenný pes. Bylo to jedno z mála společenstev, které si ještě udržovalo identitu. Většina válečníků už se nepřidávala ke společenstvům; jejich bratry a sestrami byli ti, s nimiž tábořili. A tyto tábory byly příliš často rozprášeny.
Tato držba měla být jiná, tajná, hluboko v Pustině. Jak je jejich nepřátelé našli?
Nějaké sotva dvouleté dítě leželo poblíž plamenů a plakalo. Rozběhla se k němu a popadla ho. Jejich domy hořely. Dřevo s velkou námahou nasbírali v horách na východním okraji Pustiny.
Přitiskla dítě k sobě a rozběhla se hlouběji do kaňonu. Kde je její otec? S náhlým zasvištěním vzduchu před ní přistál jeden z těch strašlivých tvorů a poryv větru z jeho křídel jí rozvlnil sukni. Na tvorově hřbetě seděl děsivý válečník s přilbou v podobě hmyzu, s ostrými zubatými čelistmi. Sklonil k ní svou syčící hůl. Vykřikla hrůzou, schoulila se kolem brečícího dítěte a zavřela oči.