Zasyčení se neozvalo. Uslyšela zabručení a nečekané zavřísknutí hadovité bestie, zvedla hlavu a spatřila postavu, zápasící s cizákem. Světlo ohně ozářilo tvář jejího otce, hladce oholenou, jak přikazovaly dávné tradice. Netvor pod zápasícími muži se vzepjal a oba shodil na zem.
O několik okamžiků později její otec vstal a v rukou držel vetřelcův meč pokrytý krví. Vetřelec se nehýbal a obluda za nimi se s vytím vymrštila do vzduchu. Tava vzhlédla a viděla, že odlétá za zbytkem hejna. Útočníci se stahovali a za sebou nechávali zlomené lidi s hořícími domy.
Znovu pohlédla dolů. Byl to děsivý pohled; na zemi leželo tolik krvácejících těl, celé tucty. Zdálo se, že vetřelec, kterého zabil její otec, byl jediný nepřítel, který padl.
„Seberte písek!“ křičel její otec Rowahn. „Uduste plameny!“
Byl vysoký – dokonce i na Aiela – měl zářivě rudé vlasy a na sobě staré oblečení v hnědých odstínech a boty vyšněrované vysoko ke kolenům. Takový oděv označoval Aiela, takže ho mnozí přestali nosit. Být Aiel znamenalo smrt.
Její otec zdědil oblečení od svého děda, společně s poučením. Následuj staré způsoby. Pamatuj ji’e’toh. Bojuj a zachovávej si čest. Přestože byl v držbě jen pár dní, když teď ječel, aby uhasili ohně, poslouchali ho. Tava vrátila dítě vděčné matce a pak pomáhala sbírat písek a hlínu.
O několik hodin později se utahaní a zakrvácení lidé shromáždili uprostřed kaňonu a prázdnýma očima si prohlíželi to, co s námahou budovali celé měsíce. Za jedinou noc to bylo smeteno. Její otec stále držel meč. Používal ho, aby lidi nasměroval. Někteří ze starých tvrdili, že meč nosí smůlu, ale proč by měli říkat něco takového? Byla to jen zbraň.
„Musíme to postavit znovu,“ řekl její otec, zatímco si prohlížel trosky.
„Postavit znovu?“ zeptal se muž špinavý od sazí. „Jako první spálili zásobárnu! Nemáme jídlo!“
„Přežijeme,“ řekl její otec. „Můžeme se přestěhovat hlouběji do Pustiny.“
„Už nemáme kam jít!“ ozval se jiný muž. „Krkavčí říše poslala zprávu Dalekým, a oni nás teď na východní hranici pronásledujou!“
„Pokaždé, když se shromáždíme, najdou nás!“ vykřikl další.
„Je to trest!“ řekl její otec. „Ale musíme vydržet!“
Lidé na něj hleděli. Pak se po dvojicích či malých hloučcích začali rozcházet.
„Počkejte,“ řekl její otec a zvedl ruku. „Musíme zůstat spolu a bojovat! Kmen..
„My nejsme kmen,“ řekl muž s popelavým obličejem. „Sám přežiju lip. Už žádný boj. Když bojujeme, porazí nás.“
Její otec sklonil meč, který hrotem narazil na zem. Tava se postavila vedle něj a s obavami sledovala, jak ostatní mizí do noci. Ve vzduchu se stále vznášel hustý kouř. Odcházející Aielové byli jako stíny rozplývající se v temnotě, jako vířící prach, odnášený větrem. Nezastavili se, aby pohřbili mrtvé.
Její otec sklonil hlavu a odhodil meč na popelem pokrytou zem.
Aviendha měla v očích slzy. Nebyla hanba nad touto tragédií plakat. Bála se pravdy, ale už ji nemohla popírat.
To byli seančanští nájezdníci, letící na rakenech. Krkavčí říše, světlastrůjci z její první vize, to byli Seančané – a ti začali existovat až uprostřed současného věku, když vojska Artuše Jestřábí křídlo přeplula oceány.
Nesledovala dalekou minulost svého lidu. Sledovala jeho budoucnost.
Když mezi sloupy procházela poprvé, každý krok ji odnášel časem do minulosti směrem k věku pověstí. Vypadalo to, že tentokrát začaly vize v daleké budoucnosti a vracely se zpátky k jejím časům a každá vize byla o pokolení či dvě mladší.
S tvářemi zmáčenými slzami udělala další krok.
KAPITOLA 49
Sluneční dvůr
Byla Ladalin, moudrá Taardad Aielů. Jak toužila po tom, aby se bývala byla schopná naučit usměrňovat. Toužit po nadání, které člověk neměl, bylo zahanbující, ale ona si nedokázala pomoct.
Seděla ve stanu a cítila lítost. Kdyby dokázala pracovat s jedinou silou, možná by mohla při pomáhání raněným udělat víc. Mohla zůstat mladá a vést svůj kmen a možná by ji kosti tak nebolely. Stáří bylo rozčilující, když bylo tolik co na práci.
Stěny stanu šelestily, jak se zbývající kmenoví náčelníci usazovali. V místnosti byla jediná další moudrá, Mora z Gošien Aielů. Také nedokázala usměrňovat. Když došlo na zabíjení nebo zajetí všech Aielů – mužů či žen – kteří projevovali jakékoli nadání v jediné síle, byli Seančané zvlášť odhodlaní.
Ve stanu se sešla ubohá skupina. Dovnitř vešel mladý jednoruký voják s ohňovým košem, postavil ho doprostřed mezi ně a odešel. Ladalinina matka mluvila o dobách, kdy ještě existovali gai’šainové, kteří takové práce dělali. Skutečně bývali Aielové, muži či Děvy, kterých nebylo třeba k válce proti Seančanům?
Ladalin se natáhla, aby si u ohně ohřála ruce s prsty zkroucenými věkem. Jako mladá žena nosila oštěp; většina žen to tak před sňatkem dělala. Jak by mohla žena zůstat stranou, když Seančané měli ve vojsku ženy a společně s damane je tak účinně využívali?
Slýchala příběhy o časech její matky a babičky, ale zněly neuvěřitelně. Válka byla to jediné, co Ladalin kdy poznala. První vzpomínky z jejího dětství se týkaly bojů na Almothské pláni. Mládí strávila výcvikem. Bojovala v bitvách soustředěných kolem území, kterému se kdysi říkalo Tear.
Ladalin se vdala a vychovala děti, ale do posledního dechu se soustředila na válku. Aielové nebo Seančané. Jedni i druzí věděli, že nakonec zůstane pouze jeden z nich.
Stále víc a víc to vypadalo, že ti, kdo budou vytlačeni, budou Aielové. To byl další rozdíl mezi jejími časy a časy její matky. Její matka nemluvila o neúspěchu; Ladalinin život byl lemován milníky ustupování a stahování.
Ostatní se zdáli být ponořeni v myšlenkách. Tři klanoví náčelníci a dvě moudré. To byli všichni, kteří zůstali z rady dvaadvaceti. Stanovými chlopněmi se dovnitř protáhl vítr z vrchoviny a zastudil ji na zádech. Tamaav dorazil jako poslední. Vypadal tak starý, jak se ona cítila, tvář měl zjizvenou a o levé oko přišel v bitvě. Posadil se na kámen. Aielové už nenosili rohože či polštáře. Přenášet mohli jenom nezbytně důležité věci.
„Bílá věž padla,“ řekl. „Moji zvědové mě o tom informovali ani ne před hodinou. Věřím jim.“ Vždycky mluvil bez obalu a býval dobrým přítelem jejího manžela, kterého loni zabili v boji.
„A s tou padla naše poslední naděje,“ řekl Takai, nejmladší z kmenových náčelníků. Byl to třetí náčelník Miagomů za stejně tolik let.
„Tak nemluv,“ řekla Ladalin. „Vždycky je naděje.“
„Zatlačili nás až k těmhle prokletým horám,“ řekl Takai. „Šiandové a Darynové už neexistujou. Tím zůstává jen pět kmenů, a jeden z nich je zlomený a rozprášený. Prohráváme, Ladalin.“
Tamaav vzdychl. Kdyby byli mladší a časy byly jiné, položila by mu k nohám svatební věneček. Její kmen potřeboval náčelníka. Její syn se jím chtěl stále stát, ale vzhledem k tomu, že se Seančani nedávno zmocnili Rhuideanu, kmeny nevěděly, jak si nové vůdce vybírat.