„Musíme ustoupit do Trojí země,“ řekla Mora klidným, důstojným hlasem. „A hledat pokání za naše hříchy.“
„Jaké hříchy?“ obořil se na ni Takai.
„Drak si přál mír,“ odvětila.
„Drak nás opustil!“ řekl Takai. „Odmítám následovat vzpomínku muže, kterého moji dědové sotva znali. Nesložili jsme žádnou přísahu, že jeho pošetilou smlouvu budeme dodržovat. My…“
„Klid, Takaii,“ řekl Joršem. Poslední ze tří kmenových náčelníků byl malý muž s jestřábí tváří a andorskou krví po dědečkovi. „Teď už je naší nadějí jenom Trojí země. Válku proti Krkavcům jsme prohráli.“
Ve stanu zavládlo ticho.
„Říkají, že nás budou pronásledovat,“ řekl Takai. „Když požadovali, abychom se vzdali, varovali nás, že nemáme ustupovat. To přece víte. Říkali, že zničí každé místo, kde se sejdou tři Aielové.“
„My se nevzdáme,“ prohlásila Ladalin rozhodně. Po pravdě řečeno rozhodněji, než se cítila.
„Když se vzdáme, udělá to z nás gai’samy,” řekl Tamaav. Oni tím slovem označovali někoho beze cti, ačkoli Ladalinina matka ho tak nepoužívala. „Ladalin. Co radíš?“
Ostatní čtyři se na ni podívali. Pocházela z Drakovy pokrevní linie, jako jedna z posledních žijících. Další tři linie vybili.
„Pokud se z nás stanou otroci Seančanů, Aielové jako lid přestanou existovat,“ řekla. „Nemůžeme zvítězit, takže se musíme stáhnout. Vrátíme se do Trojí země a znovu vybudujeme síly. Možná, že naše děti budou moct bojovat tam, kde my nemůžeme.“
Další ticho. Všichni věděli, že její slova jsou v nejlepším případě optimistická. Po desítkách let válek zbýval Aielů stěží zlomek z počtu, který jich býval kdysi.
Seančanští usměrňovači byli brutálně účinní. Přestože moudré a Dračí potomci používali v boji jedinou sílu, nestačilo to. Ty proklaté a’damy! Každý aielský usměrňovač, kterého nepřátelé zajali, se nakonec obrátil proti nim.
Skutečným obratem ve válce byl vstup dalších zemí. Poté se Seančané mohli zmocňovat mokřiňanských lidí a z jejich řad vybírat další usměrňovače. Krkavci byli nezastavitelní; teď, když padl Tar Valon, byly všechny mokřiňanské říše podřízeny Seančanů. Pouze černá věž stále bojovala, přestože tak aša’manové činili v utajení, protože jejich pevnost padla už před lety.
Aielové nemohli bojovat v utajení. V tom nebyla žádná čest. Ovšem, co teď záleželo na cti? Po padlých, kteří se počítali ve stovkách tisíců? Po spálení Cairhienu a smetení Illianu? Uplynulo dvacet let od chvíle, kdy Seančané ziskali andorské válečné stroje. Aielové směřovali k porážce už celá desetiletí; bylo důkazem jejich houževnaté povahy, že vydrželi tak dlouho.
„To jeye/zo vina,“ řekl Takai, který se stále tvářil mrzutě. „Kar’a’kam nás mohl dovést ke slávě, ale opustil nás.“
„Jeho vina?“ řekla Ladalin a – nejspíš poprvé – pochopila, proč je takové tvrzení nesprávné. „Ne. Aielové jsou za sebe zodpovědní sami. Tohle je naše vina, ne vina mého vzdáleného praděda. Zapomněli jsme, kdo jsme. Nemáme čest.“
„Naši čest nám vzali,“ řekl Takai s povzdechem a vstal. „Lid Draka, to jistě. K čemu to je, být jeho lid? Legendy říkají, že jsme byli vytvořeni jako oštěp, vykovaný ve Trojí zemi. On nás využil a pak zahodil. Co má odhozený oštěp dělat jiného, než jít do války?“
Opravdu, co? pomyslela si Ladalin. Drak požadoval mír a myslel si, že to Aielům přinese štěstí. Ale jak mohli být šťastní, když v zemi byli ti Světlem prokletí Seančani? Její nenávist k vetřelcům sahala hluboko.
Možná že Aiely zničila právě tato nenávist. Když Takai vycházel ze stanu, naslouchala vytí větru. Zítra se Aielové vrátí do Trojí země. Pokud nepřijmou mír sami, vypadá to, že jim bude vnucen.
Aviendha udělala další krok vpřed. Došla už téměř do středu sloupů a kolem ní se třpytily úlomky světla.
Už se ani nesnažila slzy zastavit. Připadala si jako dítě. Být Ladalin bylo horší než být těmi ostatními, neboť v ní Aviendha spatřila náznaky skutečných aiolských způsobů, ale zkažených, jako by měly být výsměchem. Ta žena přemýšlela o válce a spojovala si ji se ctí, ale nechápala, co čest je. Žádní gai’šainovél Ustup? Nepadla ani zmínka o Zo/z. Tohle byla bitva zcela zbavená účelu či důvodu.
Proč bojovat? Pro Ladalin to bylo o nenávisti k Seančanům. Byla válka, protože vždycky byla.
Jak? Jak se tohle Aielům stalo?
Aviendha udělala krok vpřed.
Byla Onkala, Děva oštěpu. Nakonec se oštěpu vzdá a vdá se, stejně jako její matka a před ní matka její matky. Ale teď byl čas bojovat.
Kráčela ulicemi Caemlynu a její blízká-sestra nesla Dračí zástavu, která označovala její původ. Vedle Onkaly šel muž, kvůli kterému se nejspíš vzdá svých oštěpů. Hehjal, Běžec úsvitu, zabil víc Seančanů než kdokoli z jeho společenstva a získal mnoho ji. Loňského roku dostal svolení jít do Rhuideanu, aby se stal kmenovým náčelníkem.
Rhuidean. Město bylo obléháno Seančany. Onkala se ušklíbla. Seančané neměli žádnou čest. Bylo jim řečeno, že Rhuidean je místo míru. Aielové neútočili na palác v Ebú Daru. Seančané by neměli útočit na Rhuidean.
Byli to plazi. Rozčilovalo ji, že po desetiletích války zůstávaly bojové linie téměř stejné jako poté, co její děd odešel do Šajol Ghúlu.
Ji a Hehjala doprovázelo jako čestná stráž dva tisíce oštěpů. Královna Talana je očekávala, takže brány bílého andorského paláce byly otevřeny. Hehjal mávl na padesát oštěpů, které si předem vybrali, aby je doprovodil přepychovými síněmi. Celý palác oplýval svěžestí. Každá tapisérie, každá váza, každý zlatý rám připadal Onkale jako urážka. Čtyřicet let války a Andor byl nedotčený. Ležel si v bezpečí a užíval si ochrany, kterou mu poskytovaly aielské obranné linie.
Ano, Andor ještě uvidí. Aiely jejich boj posílil. Kdysi byla jejich statečnost pověstná. Nyní byla větší! Až Aielové Seančany zničí, svět pozná, co se Aielové naučili. Mokřiňanští vůdcové si budou přát, aby byli bývali štědřejší.
Dveře trůnního sálu byly otevřené; Onkala s Hehjalem vešli dovnitř a doprovod nechali venku. Také zde vlál prapor Draka, připomínka toho, že andorská královská linie také pochází z Kar’a’karna. Jen další důvod, proč je Onkala nenávidí. Andorská šlechta se považovala za rovnéyz.
Královna Talana byla žena středního věku s tmavými lesklými rudými vlasy. Nebyla moc hezká, ale působila majestátně. Tiše rozmlouvala s jedním ze svých poradců a Aielům mávnutím ruky pokynula, ať počkají. Záměrná urážka. Onkala pěnila vzteky.
Konečně je vyzvali, aby přistoupili ke Lvímu trůnu. Talanin bratr, její ochránce, stál za ní ve dvorském oděvu – vestě a kabátu -as rukou na meči. Onkala by ho dokázala zabít a ani by se při tom nezapotila.
„Vida,“ řekla královna Talana. „Opět Taardad Aielové. Pořád nosíš oštěp, Onkalo?“
Onkala si založila ruce, ale nic neřekla. Věděla, že to s lidmi moc neumí. Když mluvila, až příliš často to končilo urážkami. Bude lepší, když se toho ujme kmenový náčelník.
„Předpokládám, že jste zase přišli prosit o pomoc,“ řekla Talana.
Hehjal zrudl a Onkala si – na okamžik – přála, aby nenechala oštěp venku.