„Něco pro tebe máme,“ řekl Hehjal, vytáhl kožené pouzdro a podal ho jednomu z královniných gardistů. Muž ho otevřel a prohlédl papíry uvnitř. Další urážka. Musejí s nimi zacházet jako s nájemnými vrahy? Pravda, Onkala neměla královnu ráda, ale její a Talanina rodina byli přísežní spojenci, protože jejich babičky byly první sestry.
Voják podal papíry královně. Talana je pročítala a tvářila se stále ustaraněji a zamyšleněji.
Talana, jako většina vládců pod Drakovým mírem, si dělala se Seančany starosti. Techniky a umění ve tvarování jediné síly v Krkavčí říši stále narůstaly. Aielové je prozatím zaměstnávali. Co by se stalo, kdyby Seančané zvítězili? Dodrželi by svoje přísahy?
Jak moc se Seančanům dalo věřit? Hehjalovi agenti strávili v posledním desetiletí spoustu času tím, že tuto otázku zasévali na velkých dvorech světa. Byl to moudrý muž. Dokonce ještě dřív, než se stal náčelníkem, si uvědomil, že samotní Aielové válku vyhrát nedokáží. Oni tyhle měkké mokřiňany potřebovali.
A to byl poslední důvod, proč je Onkala nenáviděla.
„Kde jste to vzali?“ zeptala se Talana.
„Ze seančanského paláce,“ řekl Hehjal. „Neměli napadnout Rhuidean. Podle zásad cti nám to dovolilo jim to oplatit – i když náš útok byl nenápadný a měl získat tohle. Už dlouho jsem měl podezření, kde jsou uložené, a bránila mi jen moje čest, která mi nedovolila se vloupat na seančanské posvátné místo.“
Talanin výraz ztvrdl. „Víš jistě, že jsou pravé?“
„Pochybuješ o mně?“ zeptal se Hehjal.
Královna Talana ustaraně zavrtěla hlavou. Věděla, že Aielové nelžou.
„Měli jsme s tebou trpělivost,“ řekl Hehjal. „Přišli jsme za tebou a vysvětlili ti, co se stane, když nedokážeme Seančany zadržet.“
„Drakův mír…“
„Ajak Drak zajímáye?“ zeptal se Hehjal. „Jsou to vetřelci, kteří ho donutili sklonit se před jejich císařovnou. Považují ji za jemu nadřazenou. Nebudou dodržovat sliby, které dali někomu podřadnému.“
Královna Talana se znovu zahleděla dolů. Dokumenty byly seančanské plány útoku na Andor včetně podrobného plánu na zavraždění královny. Pod nimi ležely podobné plány, jak se vypořádat s vládci Tearu, Dvouříčí a Illianu.
„Potřebuju čas, abych to probrala se svými poradci,“ řekla Talana.
Máme ji, pomyslela si s úsměvem Onkala. Onkala už věděla, jak bude znít královnina odpověď. Trik byl v tom, přimět ji zvážit akci.
Hehjal přikývl a oba společně odešli. Onkala se musela držet, aby vítězně neječela. Pokud Andor vstoupí do války, ostatní země udělají totéž, zvláště ty ze Společenství gryfa a ty ze Slunečního dvora. K andorské královně vzhlíželi podobně jako jiné aielské kmeny vzhlížely k Onkale. Krev Randa al’Thora měla velkou váhu.
„Děláme správně?“ zeptal se Hehjal cestou, když je obklopily jejich oštěpy, aby zabránily zvědavým uším poslouchat.
Onkala sebou škubla. „Byl to tvůj plán.“
Zamračeně přikývl.
Nic z toho, co řekl královně, nebyla lež. Jejich čest zůstala čistá. Hehjal nicméně vynechal jeden z listů, které našli. Ten vysvětloval, že ostatní papíry jsou záložní plány.
Popis andorských vojenských sil, návrhy jak použit průchody a draky k útoku na Caemlyn, samotný plán na zavraždění královny Talany – ty byly načrtnuty jen pro případ, že by Andor vstoupil do války. Byla to předběžná studie možného nepřítele, nikoli skutečný plán útoku.
Bylo to prakticky totéž. Seančané byli hadi. Nakonec se Andoru zmocní a v té době by už Aielové nemuseli být schopni pomoct. Pokud se tahle válka bude vyvíjet špatně, její lid odejde do Trojí země a nechá ty pošetilé mokřiňany, aby se nechali porazit. Seančani zjistí, že bojovat s Aiely v jejich rodné zemi je nemožné.
Pro královnu Talanu bude mnohem lepší, když do války vstoupí teď. Pro její vlastní dobro bude nej lepší, když poslední papír nikdy neuvidí.
„Už se stalo,“ řekl Hehjal. „Už není místo na otázky.“
Onkala přikývla. Seančani padnou a Aielové zaujmou své právoplatné místo. V jejích žilách koluje krev Draka Znovuzrozeného. Zaslouží si vládnout.
Na konci tohoto všeho nepovstane Krkavčí, ale Dračí říše.
„Já už nechci jít dál,“ řekla Aviendha prázdnému skleněnému lesu.
Vítr utichl. Odpovědí jí bylo ticho. Její slzy jí smáčely prach u nohou jako kapky deště.
„Ta… stvůra neměla žádnou čest,“ řekla. „Zničila nás.“
A nejhorší na tom bylo, že ta žena – Onkala – myslela na matku své matky. Svoji babičku. V Onkalině hlavě se s tím titulem pojila tvář. Aviendha ji poznala.
Byla její.
Přikrčila se, zavřela oči a vstoupila přímo doprostřed zářivých sloupů.
Byla Padra, dcera Draka Znovuzrozeného, hrdá Děva oštěpu. Vytrhla zbraň z krku umírajícího Seančana a pak sledovala, jak ostatní prchají svým průchodem.
Světlo ať prokleje toho, kdo Seančany naučil cestování, pomyslela si Padra. Dokonce i když jejich tkaniva nejsou právě úhledná.
Byla přesvědčená, že žádný živý člověk nerozumí jediné síle tak jako ona a její sourozenci. Byla schopna spřádat už od dětství a její bratři a sestra byli stejní. Pro ně to bylo přirozené a všichni ostatní usměrňovači v porovnání s nimi vypadali neobratně.
Dávala si pozor, aby o tom nemluvila nahlas. Aes Sedai a moudré neměly rády, když jim někdo připomínal jejich nedostatky. Nicméně to byla pravda.
Padra se připojila ke svým sestrám oštěpu. Jedna z nich zůstala ležet mrtvá na trávě a Padra pro ni truchlila. Tarra z Taardad Aielů. Nezapomenou na ni. Ale čest byla jejich, protože zabily osm seančanských vojáků.
Spředla průchod – ona to dokázala stejně rychle jako myslet. Jedinou sílu držela trvale, dokonce i ve spánku. Nikdy nepoznala, jaké to je, nemít vzadu v mysli tu uklidňující, dmoucí se sílu. Ostatní říkali, že mají strach, že je pohltí, ale jak by se to mohlo stát? Saidar byl její součástí, tak jako ruka či noha. Jak by někoho mohlo pohltit jeho vlastní maso, kosti a krev?
Průchod vedl do aielského tábora v zemi jménem Arad Doman. Tábor nebyl město; Aielové neměli města. Ale byl to velice rozlehlý tábor a už téměř deset let se nepřesunul. Padra rázovala trávou a Aielové v cadin’sorech jí prokazovali úctu. Padra a její sourozenci se, jako Drakovy děti, pro Aiely… čímsi stali.
Ne urozenými pány – z té představy se jí dělalo zle. Ale byla víc než jen obyčejná algai’d’siswai. Kmenoví náčelníci si za ní a jejími sourozenci chodili pro radu a moudré se o ně mimořádně zajímaly. Dovolily jí usměrňovat, přestože nebyla jednou z nich. Nemohla přestat usměrňovat o nic méně než přestat dýchat.
Propustila své sestry oštěpu a pak zamířila přímo do Ronamova stanu. Kmenový náčelník – Rhuarkův syn – bude potřebovat slyšet její hlášení. Vešla a překvapilo ji, když viděla, že Ronam není sám. Na koberci seděla skupina mužů, všechno kmenoví náčelníci. Seděli zde i její sourozenci.
„Vida, Padra,“ řekl Ronam. „Jsi zpátky.“
„Můžu přijít jindy, Roname,“ řekla.
„Ne, chtěli jsme tě tady mít. Posaď se a sdílej můj stín.“
Padra sklonila hlavu před ctí, kterou jí prokazoval. Posadila se mezi Alarcha a Janduina, své bratry. Přestože byli čtyři sourozenci čtyřčata, velice se od sebe lišili. Alarch se vyvedl víc po jejich mokřiňanské straně a měl tmavé vlasy. Janduin byl světlovlasý a vysoký. Vedle něj seděla Marinna, jejich sestra, malá a s kulatou tváří.