Musel někdo spatřit tak strašlivé vize? Přála si, aby se do lesa sloupů bývala nikdy nevrátila. Je to, co se stane, její vina? To její potomci odsoudí svůj lid ke zkáze.
Toto nebylo jako události, které viděla, když během své první návštěvy Rhuideanu procházela kruhy. To byly možnosti. Dnešní vize vypadaly skutečnější. Byla si téměř jistá, že to, co prožila, nebyla prostě jen jedna z mnoha možností. To, co viděla, se stane. Krok za krokem bude z jejího lidu vysáta čest. Krok za krokem se Aielové z hrdých lidí změní v trosky.
Muselo toho být víc. Hněvivě vstala a udělala další krok. Nic se nestalo. Prošla až na kraj sloupů a pak se zuřivě obrátila.
„Ukažte mi víc,“ dožadovala se. „Ukažte mi, co jsem udělala, že to způsobilo tohle’. To moji potomci nás zničili! Jakou roli v tom hraju já?“
Opět vešla mezi sloupy.
Nic. Vypadaly mrtvé. Natáhla ruku a jednoho se dotkla, ale nebyl v něm žádný život. Žádné hučení, žádný pocit síly. Zavřela oči a z koutků obou očí jí ukápla ještě jedna slza. Slzy jí stékaly po tvářích a zanechávaly po sobě chladné mokré čáry.
„Můžu to změnit?“ zeptala se.
Pokud ne, pomyslela si, zabrání mi to se o to pokoušet?
Odpověď byla prostá. Ne. Nedokázala by žít, aniž by udělala něco, aby takový osud odvrátila. Přišla do Rhuideanu hledat vědomosti. A dostala je. Dostala jich víc, než chtěla.
Otevřela oči a zaťala zuby. Aielové přijímali odpovědnost. Aielové bojovali. Aielové symbolizovali čest. Když byla ona ta jediná, kdo zná jejich děsivou budoucnost, pak bylo její povinností – jakožto moudré – jednat. Ona svůj lid zachrání.
Vyšla ze sloupů a pak se rozběhla. Musela se vrátit a promluvit si o tom s dalšími moudrými. Ale nejdřív potřebovala klid, venku ve Trojí zemi. Čas k přemýšlení.
KAPITOLA 50
Volba nepřátel
Elain ustaraně seděla s rukama v klíně a naslouchala vzdálenému dunění. Úmyslně zvolila trůnní sál místo méně formální audienční komnaty. Dnes si musela počínat jako královna.
Trůnní sál byl působivý, s majestátními sloupy a bohatým zdobením. Po obou stranách místnosti hořely zlaté stojací lampy, jejichž řady přerušovaly pouze sloupy. Před nimi stáli gardisté v bílé a červené se zářivě vyleštěnými kyrysy. Mramorové sloupy doplňoval tlustý karmínový koberec, v jehož středu byl vetkaný zlatý andorský lev. Koberec vedl k Elain, která měla na hlavě Růžovou korunu. Oblékla si šaty v tradičním stylu, nikoli podle poslední dvorské módy; rukávy byly široké, s manžetami upravenými tak, aby mířily dolů ke zlatém vyšívané špici v jeji dlani.
Stejný vzor se objevoval i na živůtku, který byl dostatečně vysoký, aby byl cudný, ale zároveň dostatečně hluboký, aby všem připomínal, že Elain je žena. Stále neprovdaná. Její matka si v počátcích své vlády vzala za muže Cairhieňana. Někdo by možná uvažoval, zda Elain udělá totéž, aby upevnila svou vládu v Cairhienu.
Zaznělo další vzdálené zadunění. Zvuk střílejících draků jí začínal být důvěrně známý. Nepodobal se tak zcela hřmění – byl hlubší a pravidelnější.
Elain učili nervozitu skrývat. Nejprve její učitelé a pak Aes Sedai. Bez ohledu na to, co si jistí lidé myslí, Elain Trakandovna se v případě nutnosti dokáže ovládat. Držela ruce v klíně a nutila se mlčet. Dát najevo nervozitu by bylo horší než hněv.
Dyelin seděla v křesle nedaleko trůnu. Majestátní žena měla zlaté vlasy rozpuštěné na ramena a tiše pracovala s vyšívacím rámem. Dyelin tvrdila, že ji to uklidňuje a poskytuje to zaměstnání rukám, zatímco mysl pracuje. Elainina matka nebyla přítomna. Dnes by mohla představovat příliš velké rozptýlení.
Elain si nemohla dovolit stejný luxus jako Dyelin. Ona se musela ukazovat jako vůdce. „Vůdcovství“ se naneštěstí často projevovalo tím, že seděla na trůnu, upírala oči před sebe a zatímco čekala, působila odhodlaně a velitelsky. Ukázka už určitě skončila?
Další zadunění. Asi ne.
Ze salónku vedle trůnního sálu slyšela tichý hovor. Ellavy rodů, které se stále nacházely v Caemlynu, dostaly královské pozvání na setkání s královnou, na němž budou probírat zdravotnická opatření pro ty, kdo zůstávají za městem. Schůzka začne v pět, ale pozvánky naznačovaly, že hlavy rodů mají dorazit o dvě hodiny dříve.
Zpráva měla vyznít jasně. Elain dnes učiní nějaký důležitý krok a zve hlavy rodů dřív, aby si mohly užít trochu schváleného špehování. V salonku měli pozvaní šlechtici dostatečný přísun pití, masa a ovoce. Hovor, který zaslechla, byly nejspíš úvahy nad tím, co hodlá odhalit.
Kdyby jen věděli! Elain stále držela ruce v klíně. Dyelin dál vyšívala a pohoršené si pro sebe mlaskla, když vypárala špatný steh.
Po téměř nesnesitelném čekání hřmění draků ustalo a Elain ucítila, že se Birgitte vrací do paláce. Poslat ji s oddílem byl ten nejlepší způsob, jak vědět, kdy se vracejí. Dnešní načasování muselo být naprosto dokonalé. Elain vydechovala a nadechovala se, aby se uklidnila. Teď. Birgitte je už určitě v paláci.
Elain kývla na kapitána Guybona. Bylo načase přivést vězně.
Vzápětí vstoupil oddíl gardistů, který s sebou vedl tři osoby. Potahující Arymilla byla navzdory zajetí stále při těle. Starší žena byla hezká, nebo by mohla být, kdyby na sobě měla něco lepšího než hadry. Velké hnědé oči měla vytřeštěné hrůzou. Jako by si myslela, že by ji Elain ještě pořád mohla nechat popravit.
Elenia se ovládala lépe. Stejně jako ostatním, i jí svlékli honosné šaty; místo nich na sobě měla rozedranou košili, ale umyla si tvář a zlaté vlasy učesala do úhledného drdolu. Elain své vězně netýrala hlady ani jinak. Přestože to byli její nepřátelé, nezradili Andor.
Elenia si Elain prohlížela. V prohnané tváři měla zamyšlený a chladně uvažující výraz. Věděla, kam zmizela armáda jejího manžela? To vojsko bylo jako skrytý nůž v Elaininých zádech. Žádný zvěd nedokázal zjistit jeho polohu. Světlo! Vršily se problémy na problémy.
Třetí žena byla Naean Arawn, hubená bledá žena, jejíž černé vlasy ztratily v zajetí většinu lesku. Tahle vypadala zlomeně ještě dřív, než ji Elain zajala, a od zbývajících dvou žen se držela dál.
Všechny tři dostrkali pod stupínek s trůnem a přinutili pokleknout. V chodbě se cairhienští šlechtici hlučně vraceli z ukázky draků. Budou předpokládat, že se k Elaininu vystoupení připletli náhodou.
„Koruna bere na vědomí Naean Arawn, Elenii Sarand a Arymillu Mamě,“ pronesla Elain hlasitě. To utišilo hovory venku -jak ten, který vedli andorští šlechtici v salonku, tak ten cairhienský venku v chodbě.
Z celé trojice se jen Elenia odvážila vzhlédnout. Elain na ni upřela kamenný pohled a žena zrudla a opět sklopila oči. Dyelin odložila vyšívání a pozorně vše sledovala.
„Koruna o vás třech velice přemýšlela,“ oznámila Elain. „Po své pomýlené válce proti Trakandům jste zůstaly na mizině a vaši dědicové a potomci odmítli žádosti o výkupné. Vaše vlastní rody vás opustily.“
Její slova se rozléhala velkolepým trůnním sálem. Ženy před ní se ještě víc sklonily.
„Koruna tak čelí hlavolamu,“ řekla Elain. „Jsou s vámi jenom potíže a obtěžujete nás. Některé jiné královny by vás možná nechaly ve vězení, ale podle mne to páchne nerozhodností. Odčerpávaly byste moje zdroje a lidi by si šeptali o tom, jak vás osvobodit.“