Ostatní si vyměnili pohledy. Urozené paní Osiellin a urozenému pánovi Mavabwinovi to došlo jako prvním. Oba promluvili zároveň a nabízeli spojenectví.
Elain uklidnila bušící srdce a opřela se. „Už mám jen jeden volný majetek,“ řekla, „ale mám za to, že by se dal rozdělit.“ Část dá také Ailil, aby si u ní udělala oko a odměnila její podporu. A teď druhá část plánu. „Urozená paní Sarand,“ promluvila Elain směrem k zadní části sálu.
Elenia ve svých hadrech předstoupila.
„Koruna je milosrdná,“ řekla Elain. „Andor ti nemůže odpustit utrpení a bolest, kterou jsi způsobila. Jiné země však takové vzpomínky nemají. Pověz mi, kdyby to koruna dala příležitost získat novou půdu, využila bys ji?“
„Novou půdu, Veličenstvo?“ zeptala se Elenia. „O jaké půdě to mluvíš?“
„Sjednocení Andoru a Cairhienu by nabídlo mnoho příležitostí,“ řekla Elain. „Možná jsi slyšela o spojenectví koruny a Ghealdanu. Možná jsi slyšela o nově obdělávané půdě na západu říše. Toto je doba velkých příležitostí. Kdybych tobě a tvému manželovi našla nové místo v Cairhienu, kde byste se mohli usadit, přijali byste nabízené?“
„Já… určitě bych to zvažovala, Veličenstvo,“ řekla Elenia se zábleskem naděje.
Elain se obrátila ke cairhienským urozeným pánům. „Aby cokoli z tohoto vstoupilo v platnost,“ řekla, „budu potřebovat oprávnění hovořit za Andor i za Cairhien. Jak dlouho myslíte, že by mohlo trvat zařídit to?“
„Vrať mě jedním z těch zvláštních portálů do mé země,“ řekl Lorstrum, „a dej mi hodinu.“
„Já potřebuji jen půl hodiny, Veličenstvo,“ vložil se do toho Bertom a po očku pohlédl na Lorstruma.
„Jednu hodinu,“ řekla Elain a zvedla ruce. „Připravte se pořádně.“
„Tak dobrá,“ řekla Birgitte, když se dveře do menší komnaty zavřely. „Co se to, ve jménu Temného zatracené levačky právě stalo?“
Elain se posadila. Fungovalo to! Nebo to tak alespoň vypadalo. Po tvrdém Lvím trůnu představovalo polstrované křeslo úlevu. Dyelin se posadila napravo od ní; Morgasa nalevo.
„Co se stalo,“ řekla Morgasa, „je, že moje dcera je skvělá.“
Elain se vděčně usmála. Birgitte se však zamračila. Elain cítila její zmatek. Byla jediná, kdo s nimi v místnosti byl; musejí čekat hodinu, než uvidí skutečné výsledky Elaininých plánů.
„Tak dobře,“ řekla Birgitte. „Takžes kus andorský země dala cairhienské šlechtě.“
„Jako úplatek,“ dodala Dyelin. Nevypadala tak přesvědčeně jako Morgasa. „Chytrý tah, Veličenstvo, ale nebezpečný.“
„Nebezpečný?“ řekla Birgitte. „Krev a popel, vysvětlí prosím někdo tomuhle pitomci, proč je uplácení skvělé nebo chytré? Těžko ho objevila zrovna Elain.“
„Byl to víc než jen dar,“ vysvětlila Morgasa. Začala ženám v místnosti nalévat čaj, což se k ní vůbec nehodilo. Elain si nevzpomínala, že by kdy předtím matku viděla nalévat čaj. „Hlavní překážka, která Elain stála v cestě k získání Cairhienu, byla, že by na ni pohlíželi jako na dobyvatelku.“
„Ano, a co?“ zeptala se Birgitte.
„Vytvořila mezi oběma zeměmi pouta,“ řekla Dyelin a vzala si od Morgasy šálek černého tremalkingského čaje. „Tím, že jim dá půdu v Andoru, dává najevo, že nehodlá cairhienskou šlechtu ignorovat nebo ožebračit.“
„Navíc,“ doplnila Morgasa, „nebude sama tak vyčnívat. Kdyby získala trůn, získala by i země, které mu náleží – a stala by se jedinou osobou, která má državy v obou zemích. Teď bude jednou z mnoha.“
„Aleje to nebezpečné,“ zopakovala Dyelin. „Lorstrum neustoupil kvůli úplatku.“
„Ne?“ svraštila čelo Birgitte. „Ale…“
„Dyelin má pravdu,“ řekla Elain, upíjejíc čaj. „Ustoupil, protože viděl, že mu nabízím možnost získat oba trůny.“
V místnosti zavládlo ticho.
„Zatracenej popel,“ zaklela nakonec Birgitte.
Dyelin přikývla. „Vytváříš si nepřátele, kteří by tě mohli svrhnout, Elain. Kdyby se ti něco stalo, je velká pravděpodobnost, že Lorstrum nebo Bertom by se mohli pokusit získat obě země.“
„Na to spoléhám,“ řekla Elain. „Právě teď jsou to dva nejmocnější šlechtici v Cairhienu, zvlášť proto, že Dobraine se nevrátil, ať už ho Rand vzal kamkoli. Když budou tihle dva aktivně podporovat myšlenku společného monarchy, opravdu máme šanci.“
„Budou tě podporovat jenom proto, že vidí šanci, že se jim podaří získat oba trůny pro sebe!“ řekla Dyelin.
„Je lepší si nepřítele vybrat, než žít v nevědomosti,“ řekla Elain. „Podstatně jsem omezila počet svých soupeřů. Viděli draky a začali závidět. Pak jsem jim nabídla možnost nejen získat k těmto zbraním přístup, ale zdvojnásobit svoje bohatství. A navíc zárodek možnosti, že jednoho dne by z nich mohl být král.“
„Takže se tě pokusí zabít,“ řekla Birgitte ploše.
„Snad,“ odvětila Elain. „Nebo se mě pokusí podkopat. Ale až za mnoho let-řekla bych, že tak za deset. Udeřit teď by znamenalo riskovat, že se země znovu rozpoltí. Ne, nejdřív si zajistí postavení a užijou si bohatství. Teprve poté, co si budou jistí, že je všechno zabezpečené – a že už nedávám takový pozor – začnou jednat. Naštěstí jsou dva, což mi umožní je poštvat proti sobě. A pro tuto chvíli máme dva horlivé spojence – muže, kteří si horoucně přejí, aby moje snaha o získání Slunečního trůnu skončila úspěchem. Podají mi korunu na stříbrném podnose.“
„A vězeňkyně?“ zeptala se Dyelin. „Elenia a ty další dvě? Máš opravdu v úmyslu najít jim půdu?“
„Ano,“ odpověděla Elain. „To, co jsem pro ně udělala, je vlastně velmi laskavé. Když to vyjde, koruna převezme jejich dluhy a pak jim umožní nový začátek v Cairhienu. Bude dobré, když tam andorská šlechta získá statky, i když jim nejspíš budu muset dát půdu z mých vlastních cairhienských držav.“
„Ty se necháš úplně obklíčit nepřáteli,“ zavrtěla hlavou Birgitte.
„Jako obvykle,“ řekla Elain. „Naštěstí mám tebe, abys na mě dávala pozor, že ano?“
Usmála se na strážkyni, ale věděla, že Birgitte cítí její nervozitu. Tato hodina čekání bude skutečně dlouhá.
KAPITOLA 51
Zkouška
Když Min zvedla křišťálový meč, zježily sejí chloupky na krku. Callandor. Poslouchala příběhy o této zbrani už od dětství, divoké vyprávěnky o dalekém Tearu a podivném Meči, který není mečem. Teď jej držela y ruce.
Byl lehčí, než čekala. Jeho křišťálová čepel zachycovala světlo lampy a hrála si s ním. Připadalo jí, že se třpytí až moc, a světlo uvnitř se měnilo, dokonce i když se Min nehýbala. Křišťál byl hladký, ale teplý. Téměř jako by byl živý.
Rand stál před ní a hleděl dolů na zbraň. Byli ve svých komnatách v Tearském Kameni, společně s Kadsuane, Narišmou, Merise, Naeffem a dvěma Děvami.
Rand se natáhl a dotkl se zbraně. Pohlédla na něj a kolem něj ožilo vidění. Zářící meč, Callandor, svíraný černou rukou. Zalapala po dechu.
„Cos viděla?“ zeptal se Rand měkce.
„Callandor, sevřený v pěsti. Ruka vypadala udělaná z onyxu.“
„Máš ponětí, co to znamená?“
Zavrtěla hlavou.
„Měli bychom ho zase schovat,“ řekla Kadsuane. Dnes byla oblečená v hnědé a zelené; zemité barvy, odlehčené zlatými ozdobami ve vlasech. Stála vzpřímeně se založenýma rukama. „Pche! Teď tu věc vytahovat je hloupost, kluku.“
„Tvoje námitka je zaznamenána,“ řekl Rand. Vzal si stz ‘angrial od Min a pak ho přes rameno zasunul do pochvy, kterou měl na zádech. Na boku opět nosil starodávný meč, na jehož pochvě byli namalovaní rudozlatí draci. Předtím říkal, že ho považuje za jakýsi symbol. Pro něj představoval minulost a Callandor - nějak – budoucnost.