„Rande,“ řekla Min a vzala ho za paži. „Můj výzkum… pamatuj, zdá se, že Callandor má větší vadu, než kterou jsme objevili. Tohle vidění jenom podporuje to, co jsem říkala předtím. Bojím se, že by ho mohli použít proti tobě.“
„Předpokládám, že k tomu dojde,“ přikývl Rand. „Všechno ostatní na tomhle světě už proti mně využili. Narišmo, průchod, prosím. Už jsem Hraničáře nechal čekat dost dlouho.“
Aša’man přikývl, až mu zvonečky ve vlasech zacinkaly.
Rand se obrátil k Naeffovi. „Naeffe, z Černé věže pořád žádné zprávy?“
„Ne, můj pane,“ odpověděl vysoký aša’man.
„Nedokážu tam cestovat,“ řekl Rand. „To naznačuje velké potíže, horší, než jsem se bál. Použij tohle tkanivo. Může tě zamaskovat. Odcestuj na místo den jízdy odtamtud, zamaskuj se a jeď tam. Podívej se, co objevíš. Když to půjde, pomoz, a pokud najdeš Logaina a ty, co jsou mu věrní, předej jim ode mě zprávu.“
„Jakou zprávu, můj pane?“
Rand se zatvářil duchem nepřítomně. „Řekni jim, že jsem se mýlil. Řekni jim, že nejsme zbraně. Jsme lidi. Snad to pomůže. Dej na sebe pozor. Mohlo by to být nebezpečné. Přines mi zprávu. Budu to tam muset spravit, ale snadno bych mohl spadnout do nebezpečnější pasti, než jakým jsem se dosud vyhnul. Problémy… Je tolik problémů, které je třeba napravit. Ajájsem jenom jeden. Prozatím běž místo mě. Potřebuju informace.“
„Já… Ano, můj pane.“ Naeff vypadal zmateně, ale vyklouzl z místnosti, aby splnil Randův příkaz.
Rand se zhluboka nadechl a pak si promnul pahýl levé ruky. „Pojďme.“
„Víš jistě, že nechceš vzít víc lidí?“ zeptala se Min.
„Ano,“ řekl Rand. „Kadsuane, buď připravená v případě potřeby otevřít průchod a dostat nás ven.“
„Jdeme do Far Maddingu, kluku,“ řekla Kadsuane. „Určitěs nezapomněl, že dokud tam budeme, nemůžeme se dotknout zdroje.“
Rand se usmál. „A ty máš ve vlasech celou síťku paralis, která zahrnuje i studnu. Jsem si jistý, že ji udržuješ plnou, a to by mělo na vytvoření jednoho průchodu stačit.“
Kadsuanina tvář naprosto ztratila výraz. „O síťce paralis jsem nikdy neslyšela.“
„Kadsuane Sedai,“ řekl Rand tiše. „Tvoje síťka obsahuje několik ozdob, které nepoznávám – předpokládám, že byly vytvořeny v průběhu Rozbití. Ale byl jsem u toho, když vznikaly ty první, a nosil jsem původní mužskou verzi.“
V místnosti zavládlo ticho.
„No, kluku,“ řekla nakonec Kadsuane, „ty…“
„Přestaneš někdy tohle strojené oslovení používat, Kadsuane Sedai?“ zeptal se Rand. „Říkat mi kluku? Už mi to nevadí, i když to působí divně. Toho dne, kdy jsem ve věku pověstí zemřel, mi bylo čtyři sta let. Mám za to, že jsi tedy minimálně o několik desetiletí mladší než já. Já ti prokazuju úctu. Snad by bylo vhodné, abys mi to oplácela stejným. Jestli chceš, můžeš mě oslovovat Rande Sedai. Pokud je mi známo, jsem jediný stále žijící mužský Aes Sedai, který byl řádně pozvednut a nikdy se neobrátil ke Stínu.“
Kadsuane viditelně zbledla.
Randův úsměv zlaskavěl. „Přála sis přijít a zatančit si s Drakem Znovuzrozeným, Kadsuane. Jsem, čim potřebuju být. Ať je ti útěchou, že čelíš Zaprodancům, ale máš na své straně někoho stejně starého jako oni.“ Odvrátil se a jeho oči získaly vzdálený výraz. „Kéž by jenom vysoký věk skutečně byl známkou velké moudrosti. Je snadné si přát, aby nás Temný prostě nechal být.“
Vzal Min za ruku a společně prošli Narišmovým průchodem. Za ním čekal na zarostlé pasece hlouček Děv a hlídal koně. Min se vyšplhala do sedla a všimla si, jak upjatě se Kadsuane tváří. To by taky měla. Když Rand mluvil takhle, znepokojovalo to Min víc, než chtěla přiznat.
Vyjeli z mlází směrem k Far Maddingu, působivému městu postavenému na ostrově uprostřed jezera. Kolem jezera tábořila velká armáda, nad níž vlály stovky praporů.
„Víš, vždycky to bylo důležité město,“ řekl Rand, jedoucí vedle Min, se zasněným pohledem v očích. „Ochránci jsou novější, ale město samotné tady stálo už dávno. Arén Dešar, Aren Mador, Far Madding. Aren Dešar byl vždycky jako trn v patě. Enkláva Incastaru – ti, co se obávali pokroku, obávali se nejistoty. Ukazuje se, že měli právo se bát. Kéž bych jen byl naslouchal Gilgame…“
„Rande?“ řekla Min tiše.
Vytrhlo jej to ze snění. „Ano?“
„Vážně to je, jak jsi tvrdil? Jsi cřyrz století starý?“
„Myslím, že skoro čtyři a půl. Přičítají se moje roky v tomhle věku k těm, které jsem prožil předtím?“ Podíval se na ni. „Děláš si starosti, je to tak? Že já už nejsem já, muž, kteréhos znala, hloupý ovčák?“
„Máš v mysli tohle všechno, tolik minulosti.“
„Jenom vzpomínky,“ řekl Rand.
„Ale taky jsi on. Mluvíš, jako bys ty byl ten, kdo se pokusil uzavřít Vrt. Jako bys Zaprodance osobně znal.“
Rand jel chvíli mlčky. „Myslím, že jsem on. Ale Min, ty nevidíš tohle: možná jsem teď on, ale on byl taky vždycky já. Já jsem byl vždycky on. Nezměním se jenom proto, že si to pamatuju – byl jsem stejný. Já jsem já. A vždycky jsem byl.“
„Luis Therin byl šílený.“
„Na konci,“ řekl Rand. „A ano, dělal chyby. Já jsem udělal chyby. Byl jsem nadutý a zoufalý. Ale tentokrát je tu rozdíl. Veliký.“
„Jaký rozdíl?“
Usmál se. „Tentokrát se mi dostalo lepšího vychování.“
Min zjistila, že se také usmívá.
„Ty mě znáš, Min. Přísahám, že se teď cítím víc sám sebou, než jsem se cítil celé měsíce. Cítím se víc sám sebou, než jsem se kdy cítil jako Luis Therin, pokud tohle dává nějaký smysl. Je to díky Tamovi, díky lidem, které mám kolem sebe. Ty, Perrin, Nyneiva, Mat, Aviendha, Elain, Moirain. On se velice tvrdě snažil mě zlomit. Myslím, že kdybych byl stejný, jako jsem byl kdysi dávno, podařilo by se mu to.“
Projížděli přes louku obklopující Far Madding. Stejně jako všude jinde platilo, že i tady zmizela zeleň a zůstala po ní žlutá a hnědá. Stále víc a víc se to zhoršovalo.
Předstírej, že jenom dřímá, řekla si Min. Země není mrtvá. Jen přečkává zimu. Zimu bouří a válek.
Narišma, který jel za nimi, potichu zasykl. Min se na něho ohlédla. Aša’manova tvář ztvrdla. Patrně vjeli do bubliny ochráncova vlivu. Rand nedal ničím najevo, že si toho všiml. Zdálo se, že při usměrňování už nemá potíže s nevolností, a Min se ulevilo. Nebo to jenom zakrývá?
Vrátila se k tomu, co je čekalo teď. Hraničářské armády nevysvětlily, proč porušily zvyk a logiku tím, že se vydaly na jih najít Randa. Bylo jich zoufale třeba. Randův zásah v Maradonu zachránil to, co z města zbylo, ale pokud se takové věci děly podél celé hranice s Mornou…
Dlouho před tím, než Randova skupina dojela k vojsku, jim cestu zkřížil oddíl dvaceti vojáků se vztyčenými kopími, na nichž jako plamence vlály krvavě rudé prapory. Rand zastavil a nechal je, ať se přiblíží.
„Rande al’Thore,“ oznámil jeden z mužů. „Jsme zástupci Společenství hranice. Poskytneme ti doprovod.“