Ještě jeden den a vypukne to. Světlo, doufala, že jsou připravení.
KAPITOLA 52
Boty
Elain se usadila v sedle Záře. Klisna byla jedním z klenotů královských stájí; patřila k ušlechtilému saldejskému plemeni a měla zářivě bílou hřívu a srst. I samotné sedlo bylo honosné, lemované vínově rudou a zlatou. Byl to ten druh sedla, který jste používali na přehlídkách.
Birgitte jela na vysokém hnědém valachovi jménem Buřič, také jednom z nejrychlejších v královských stájích. Oba koně vybírala ona. Očekávala, že bude třeba utíkat.
Birgitte u sebe měla jednu z Elaininých kopií medailónku s liščí hlavou, i když vypadala jinak, jako tenký stříbrný ovál s růží na lícové straně. Další měla Elain zabalený v kusu látky v kapse.
Dnes ráno se pokusila vyrobit další, ale ten se rozpustil a málem jí podpálil šaty. Když neměla k dispozici originál, dělalo jí to velké potíže. Její sny o tom, že medailony vybaví celou svou osobní gardu, se zdály stále méně a méně pravděpodobné, leda by sejí nějak podařilo Mata přesvědčit, aby jí originál ještě jednou půjčil.
Její čestná stráž se na Královnině náměstí seřadila kolem ní. Brala s sebou jen stovku vojáků – pětasedmdesát gardistů a vnitřní kruh pětadvaceti gardistek. Byla to maličká armáda, ale kdyby jí to prošlo, šla by i bez této stovky. Nemohla si dovolit vypadat jako dobyvatelka.
„Mně se to nelíbí,“ ozvala se Birgitte.
„Tobě se v poslední době nelíbí nic,“ řekla Elain. „Přísahám, že jsi každým dnem protivnější.“
„To proto, že ty jsi každým dnem ztřeštěnější.“
„Ale no tak. Tohle je sotva ta nejztřeštěnější věc, co jsem kdy provedla.“
„To jenom proto, že sis nastavila laťku hodně vysoko, Elain.“
„Dobře to dopadne,“ řekla Elain a zalétla pohledem k jihu.
„Proč se pořád koukáš tím směrem?“
„Rand,“ řekla Elain, která opět pocítila to teplo, pulzující z uzlu emocí v její mysli. „K něčemu se připravuje. Je znepokojený. A zároveň klidný.“ Světlo, ten chlap uměl být matoucí!
K setkání dojde za jeden den, protože původně stanovené datum stále platilo. Egwain měla pravdu; rozbít zámky by bylo pošetilé. Ale Rand to pochopí.
Dojela k ní Alise, v doprovodu tří žen z rodinky. Sarasia byla kyprá, babičkovsky působící žena; Kema s tmavou kůží měla černé vlasy učesané do tří dlouhých copů a upjatá Našia byla oblečená v pytlovitých šatech.
Čtveřice zaujala postavení vedle Elain. Pouze dvě z nich byly dostatečně silné, aby vytvořily průchod – mnohé ženy z rodinky byly slabší než většina Aes Sedai. Ale bude to stačit, pokud by Elain měla potíže s uchopením zdroje.
„Můžete udělat něco, aby ji nemohli trefit lučištníci?“ zeptala se Alise. „Nějaké tkanivo?“
Alise zamyšleně naklonila hlavu. „Znám jedno, které by mohlo pomoct,“ řekla, „ale ještě jsem ho nikdy nezkoušela.“
Další žena z rodinky spředla vepředu průchod. Ten ústil na neobdělané, hnědou trávou zarostlé místo mimo hradby Cairhienu. Tam čekala mnohem početnější armáda v kyrysech a zvoncových přilbách cairhienských jednotek. Důstojníky v tmavých šatech a barvách rodů, jimž sloužili, bylo snadné rozeznat. Vyzařovala z nich sebedůvěra.
Vysoký Lorstrum s úzkou tváří seděl na koni před svým vojskem, které bylo oblečené v tmavě zelené s karmínovým prolamováním; na opačné straně stál Bertom. Jejich vojska vypadala zhruba stejně velká. Po pěti tisících vojáků. Zbývající čtyři rody si přivedly menší armády.
„Pokud tě chtěli zajmout,“ prohlásila Birgitte ponuře, „dáváš jim možnost.“
„Tohle se nedá provést a zároveň zůstat v bezpečí, leda bych se chtěla schovávat v paláci a poslat sem svoje vojáky. To by jenom vedlo ke vzpouře v Cairhienu a možnému zhroucení v Andoru.“ Pohlédla na strážkyni. „Teď jsem královna, Birgitte. Nebudeš schopná mě udržet mimo nebezpečí o nic víc, než bys dokázala udržet v bezpečí osamělého vojáka na bojišti.“
Birgitte přikývla. „Drž se u mě a Guybona.“
Guybon k nim dojel na mohutném grošovaném valachovi. Když měla Elain Birgitte po jednom a Guybona po druhém boku – a oba jejich koně byli vyšší než Elainin – pro případného vraha by bylo velice těžké ji skolit, aniž by nejdřív musel zasáhnout její přátele.
Tak to bude po zbytek jejího života. Pobídla Záři k chůzi a její vojáci projeli průchodem na cairhienskou půdu. Urození páni a urozené paní se na koních uklonili, a tentokrát to byly hlubší úklony, než když se s Elain sešli v trůnním sále. Představení začalo.
Město leželo hned před nimi, jeho hradby stále zčernalé od ohňů, planoucích při boji se Šaidy. Průchod za nimi zmizel a Elain ucítila Birgittino napětí. Rodinka kolem Elain uchopila zdroj a Alise spředla neznámé tkanivo a umístila ho do vzduchu kolem vnitřního kruhu vojáků. Tkanivo ve vzduchu vytvořilo malý – ale svěží – točící se větřík.
Birgittina úzkost byla nakažlivá a Elain se přistihla, jak pevně svírá otěže své klisny. Tady v Cairhienu byl vzduch sušší a měl slabě prašný nádech. Obloha byla zatažená.
Cairhienské jednotky se zformovaly kolem jejích menších andorských v bílé a červené. Většina z cairhienských vojáků byli pěšáci, přestože zde byla i nějaká těžká jízda, koně v zářivých pancířích a muži s kopími s hroty vysoko ve vzduchu. Všichni pochodovali v dokonalých řadách a chránili Elain. Nebo ji drželi v zajetí.
Lorstrum pobídl kaštanového hřebce blíž k vnějším řadám Elaininých vojáků. Guybon se na ni ohlédl a ona přikývla, takže mu kapitán dovolil se přiblížit.
„Ve městě vládne neklid, Veličenstvo,“ řekl Lorstrum. Birgitte svého koně stále pečlivě držela mezi tím jeho a Elaininým. „Koluje… nešťastná šeptanda ohledně tvého vzestupu.“
Šeptanda, kterou jsi nepochybně rozpoutal ty, pomyslela si Elain, než ses rozhodl mě místo toho podpořit. „Proti tvým vojákům se jistě nevzbouří?“
„Doufám, že ne.“ Měřil si ji zpod své ploché čapky v barvě lesní zeleně. Na sobě měl černý kabát, který mu sahal až ke kolenům, a po celé délce barevné pruhy, označující jeho rod. Byl to ten druh oblečení, který by si vzal na ples. To vyvolávalo dojem sebevědomí’. Jeho vojáci se města nezmocňovali, ale doprovázeli jako čestný průvod novou královnu. „Je nepravděpodobné, že se objeví ozbrojený odpor. Ale chtěl jsem tě varovat.“
Lorstrum uctivě kývl. Věděl, že s ním manipuluje, ale také tu manipulaci přijímal. V nadcházejících letech si na něj bude muset dávat velký pozor.
Cairhien byl hranaté město, samá rovná čára a opevněná věž. Přestože část architektury byla překrásná, s Caemlynem nebo Tar Valonem se to nedalo srovnávat. Severní branou, s řekou Alguenjou po pravici, vjeli přímo dovnitř.
Uvnitř čekaly davy. Lorstrum s ostatními odvedli dobrou práci. Ozýval se jásot, který nejspíš vyburcovali pečlivě rozmístění dvořané. Když Elain vjela do města, jásot zesílil. To ji překvapilo. Očekávala nepřátelství. A ano, místy se projevovalo - občas po ní někdo zezadu z davu hodil odpadky. Sem tam zahlédla úšklebek. Ale většina lidí vypadala spokojeně.
Když projížděla širokou ulicí, lemovanou hranatými budovami, kterým v Cairhienu dávali přednost, uvědomila si, že tito lidé možná na takovouto událost čekali. Mluvili o ní, šířili povídačky. Některé z těch povídaček byly nepřátelské, a tyjí Norry ohlásil. Tyjí nyní ale připadaly spíš jako známka obav než nepřátelství. Cairhien byl bez panovníka příliš dlouho, jejich krále zabil neznámo kdo, urozený pán Drak je zdánlivě opustil.